Kapela Tábor vydala debutovou desku Liebe. Nechte se unést od mantry až po koma

Tábor. Těžko psát něco více o kapele, o které je prakticky vše vyřčeno na jejich internetovém profilu pardubického labelu Stoned To Death. Ale protože prvotina Liebe vyšla pražskému uskupení již začátkem září, pojďme se spolu vydat na výlet skrz celou desku, která vznikala od dubna roku 2018 ve studiu Davida Zemana (Kalle) v Hamru nad Nežárkou a následně dostala finální podobu pod rukama Františka Šece ve studiu v Ďáblicích v červenci 2019.

Po jednotlivých skladbách vám přináším pocity z desky, která nakonec získala nominaci na hudební cenu Vinyla 2020. Jako Objev roku je nominovaná také samotná skupina Tábor.

1. Mantra

„… a co cítí orlové?“

Kapela může být připodobňovaná vlivům psych rocku, spirituálního folku, českého undergroundu z dob komunismu. Vokál pouze kreslí obrazy, nepouští se do epického vyprávění. Použitá lyrika nastiňuje cestu, úplně začínám chápat, co jsem se dočetl na jejich stránkách:

„Nahrávka Liebe dostala svůj lyrický základ v časech, kdy se kytarista David Vála potloukal severočeskou krajinou a nocoval pod širákem v zaniklých cínových dolech nebo prokleté hrobce Lobkowitzů.“

Všechno mi do sebe začíná zapadat, i když se může zpočátku zdát, že použité obrazy nemají nic společné, nic se netříští a místo toho se všechny nakonec proplétají.

2. Z přístavů

Přicházející kytarové téma volně navazuje na stále rezonující náladu první písně. Pořád jsem na cestě a začínám vnímat celkový koncept. Cítím dopady mých nohou, co se chtějí rozejít český severem (demoverzí Aljašky smíchanou s temnotou drátů, protkanou odérem těžké industrializace). Až se zastavím v moment, kdy skladbu opět protne vokál.

Jo! Jsem tam s Vámi v přístavu, chci proletět ty mraky a chci spát. Mantra pokračuje.

3. Úkryty

Začínám mít chuť tomu říkat konceptuální album. Chtěl bych vidět dál a víc, ale vychutnávám si oddech, co mi dopřává kytara. A začíná pršet, anebo jenom projede auto? Nic nevnímám jako normálně – odříkal jsem mantru a teď dorazila kýžená úleva.

4. Já nebo já

Po tom všem… kdyby ve slovníku sousloví měl být text pod slovem „hořkosladkost“ s nihilisticky zabarveným pousmáním bych tam dal začátek „čtyřky“.

…a najednou „… jako co se to teď stalo?“,  lekl jsem se a v první moment si říkal: „co mám zase s těma sluchátkama, že mi přepnuly skladbu, vždyť v telefonu nemám Tata Bojs?“

Celé si to pouštím znova, abych pochopil, co se stalo a konečně - po druhém poslechu cítím změnu a vnímám, že přichází další část. Album se mění a jeho atmosféra se vyvíjí.

5. Oči strážců

Téma mi strašně nahrává zmínit, jak moc cítím spřízněnost členů s labelem Silver Rocket (mimo domácí Stoned To Death). Použitá poetika a minimální přístup mi silně evokují Arana Epochala bez pejorativního rázu. Píseň si jede svou, má svoje místo a nechává celek volně plynout; příběh pokračuje.

Simuluju mikrodávku LSD mikrodávkou THC a mírnou dávkou alkoholu, protože se chci rozletět, a unáším se, medituji, jsem činel, jsem jenom zvuk a najednou náraz a vokál, co mě vrátí zpátky na zem.

6. Runa slunce

Úleva. Všechno odeznělo. Připadám si, jako bych jel s Conny Ochsem, Johnny Cashem a Neil Youngem, ale ne kabrioletem po Route 66, ale starým žigulem trasu Lovosice – Ústí… Je mi těžko, ale dobře.

7. Koma

„Rezonuju – vracím se – jdu dál – chci?“ Prvotní drone mě nenechává v klidu. „Buď to musím okamžitě vypnout, anebo se tomu absolutně poddat“. Tak se poddávám a jsem v „Koma“.

8. Znaky

Očista!

„… až se najdou - až se nenajdou…“ *

DESKU uslyšíte i nakoupíte  ZDE.

* … myslím si, že se nakonec najdou