Dotknout se nebe, splynout se zemí. Karolína Netolická vystavuje v třeboňské Galerii 105

V třeboňské Galerii 105 pomalu končí výstava Vertikální horizonty Karolíny Netolické. Vůbec poprvé autorka představuje celou šíři tvorby – od monumentálních pastelů přes kresby mikrotužkou až po keramické a prostorové objekty, z nichž část vznikla přímo v Třeboni během autorčiny tvůrčí rezidence v Galerii 105.

Karolína Netolická patří k výrazným hlasům své generace. Ve své tvorbě řeší dlouhodobě téma dnešní existenciální izolace, neviditelných rizik a narušeného vztahu člověka k přírodě. Nejčastěji pracuje se suchým pastelem – na velkoformátových plátnech vytváří neosurrealistické kompozice, které působí, jako by vystupovaly ze tmy. Ta v jejích obrazech nemá negativní konotace, je spíše prostorem ticha, z něhož postupně vystupuje příběh, který chce Netolická vyprávět.

Ačkoli jsou to právě kresby suchým pastelem, co nejlépe definuje osobitý rukopis Karolíny Netolické, na výstavě Vertikální horizonty představí poprvé i další roviny své tvorby. Návštěvníci galerie se mohou seznámit s jejími precizními kresbami mikrotužkou, keramickými objekty i reliéfy, které často vznikají v plenéru. Nejnovější díla na této výstavě – mimo jiné právě i zmíněné reliéfy, do nichž „otiskla“ místní krajinu – navíc autorka vytvořila během své tvůrčí rezidence v Galerii 105. 

Karolína Netolická ve Vertikálních horizontech zkoumá pohyb, který kolísá mezi vertikálním a horizontálním. Mezi tím, k čemu se vztahujeme, a tím, kam se nakonec navracíme. „Výstavu otevírá obraz, který můžeme číst dvěma způsoby. Sledujeme-li ho na výšku, stojí před námi Horolezec – postava mířící vzhůru, ke hvězdám, k nedosažitelnému. Kdybychom ho otočili na šířku, promění se ve Věčný spánek. Moment, kdy se člověk znovu propojí s přírodou a bezprostředně splyne se vším kolem
sebe, s rostlinami, kořeny, se zemí,“ vysvětluje kurátorka výstavy Lucie Kukačková.

Zatímco ve svých starších cyklech pracuje Karolína Netolická často s anonymizovanými figurami bez tváří a tematizuje odcizení a skrytá rizika, kterým jsme vystaveni, výstava v Třeboni volí vitalističtější a smířlivější polohu – oslavu mikrokosmu a obrat od odcizení k blízkosti. Vertikální horizonty tady představují protiklad, ale dvě polohy téhož gesta. Vyjadřují, že snaha vztahovat se k něčemu, co nás přesahuje, a niterná potřeba splynout s tím, co nás ukotvuje, nejsou dvě protichůdná nutkání, ale jedna touha – po tom být s něčím spojeni, nebýt v tomto světě sami.

Karolína Netolická (1993) vystudovala Vyšší odbornou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a poté ateliér kresby Jiřího Petrboka na Akademii výtvarných umění v Praze,
kde v roce 2022 absolvovala a získala Cenu kritiky za mladou malbu. Ve svých monumentálních kompozicích, pro které si jako téměř výhradní médium vybrala suchý pastel, zkoumá existenciální izolaci dnešního člověka a jeho narušený vztah
k přírodě. Její vizuální jazyk je mimo jiné specifický tím, že jako primární stavební hmotu ve svých obrazech využívá tmu – ne jako symbol úzkosti, ale jako prostor ticha, z něhož se teprve rodí to, co je viditelné. V posledních letech se její tvorba posouvá od vnějšího, socioekologicky ukotveného pohledu k mnohem niternějšímu a tělesnějšímu vnímání. Pracuje také s keramikou a vytváří i prostorové objekty – sádrové reliéfy, které vznikají přímo v krajině.