Houellebecqův román Serotonin nezklame. S hlavním hrdinou bilancujeme

 Knihy francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, jehož jméno snad nikdy nikdo nevyslovil správně, vyvolávají mezi čtenáři buď všeobecné nadšení, nebo odsouzení za přílišnou kontroverzi a otevřenost témat, jako je sex (všeho druhu a praktik), alkohol, drogy a nezávazný životní styl. Mnozí čtenáři jeho knihy pokládají za srdcebolné a srdceryvné bláboly stárnoucího nihilisty, pro kterého jsou středem vesmíru rychlá auta a ženy všeho druhu – ať už jde o barvu pleti, náboženství, inteligenci nebo věk. Hlavně, když mu neodporují, nehádají se a ve správný čas roztáhnou nohy. A samozřejmě to tak v jistém směru skutečně je.

Houellebecqovi hrdinové takoví v podstatě jsou. Zároveň se však vždy jedná o muže velmi inteligentní a v jistém směru šarmantní. Každý z nich je v podstatě rozervaným a nepochopeným umělcem, nebo mužem za umělce se považujícím, který se cítí být nepochopen světem a na nočním stolku má kromě rozečtené francouzské poezie i láhev alkoholu a antidepresiva. Ale právě to je na jeho knihách tak sympatické. To je to, co nás láká je číst. Nejinak tomu bylo i s jeho poslední knihou Serotonin, která se brzy po svém papírovém vydání dočkala i audioknižní podoby.

Serotonin rozhodně není knihou přístupnou každému. Je poměrně těžce, metaforicky a hodně popisně napsána. Autor v ní hraje spíš na vykreslení jednotlivých scén, pocitů a celkové atmosféry, na které celý příběh stojí. Což je naprosto v pořádku. Tyto aspekty jsou pro Houellebecqovi romány zcela typickými a jeho fanoušci je tak logicky očekávají. Toho si je autor plně vědom a servíruje jim přesně to, co si přejí – a dělá to sakra dobře. Snad právě proto mu může audiokniha z produkce OneHotBook být v mnohém přístupnější a stravitelnější.

Hlavním důvodem je jistě to, že s celým příběhem a hlavním protagonistou, Florenta-Clauae Labrousta, není čtenář sám. Je zde ještě třetí osoba. Narátor, který mu dodá hlas, charakter a možná pro někoho i větší osobitost a plastičnost. V případě Serotoninu se tímto třetím aktérem stal Otakar Brousek mladší, jehož příjemný, poklidný hlas čtenáře po celou dobu tak nějak ujišťuje, že Labroust není zas takový antihrdina, jakým se může zdát. Drží ho pomyslně za ruku a uklidňuje v okamžicích, kdy by kde kdo knihu samotnou jistě s výkřikem „Pane Bože, tohle už vážně nezvládnu!“ odhodil a už se k ní nikdy nevrátil.

Nejnovější Houellebecqův román rozhodně nezklame jeho stálé čtenáře. Je přesně tím, jakým si ho přejeme mít. Drzým, otevřeným románem, reagujícím na současnou konzumní často velmi nekulturní společnost a politickou situaci pohledem člověka, který to vše vnímá velmi silně a snaží se přežít ve světě, který mu nevyhovuje, ve kterém není šťastný a který mu neposkytuje to, co by měl – svobodu duše i těla a možnost volného projevu, aniž by se na vás okolí dívalo skrz prsty.

Spolu s hlavním hrdinou bilancujeme nad tím, jak žijeme, jak se chováme a pokládáme si otázky, které utvářejí běh našeho života. Splňujeme společenské konvence? A chceme je vlastně splňovat? Chceme se nechat semlýt mlýnkem průměrnosti, nebo se rozhodneme vybočovat z řady a být těmi, kterými se skutečně cítíme být?