Přibáňova kniha Všechno je jenom dvakrát byla strhující, konec však autor odflákl

Vzpomínky na dětství jsou mnohdy těmi nejšťastnějšími, které máme. Sentimentálně se v nich můžeme vracet do doby, kdy nás netížily pracovní povinnosti, nezaplacené složenky nebo nefunkční vztahy. Ale jsou ty vzpomínky, které máme, skutečné? Jsou opravdu tak bezstarostné? Nebo se nám tak jen zdály, protože děti mnoho věcí prostě nevnímají? Stejné otázky si začíná klást i Pavel Klimeš, novinář, který přichází o manželku, s níž se právě rozvádí, i o rodiče, kterým se úplně nezdá, že se hodlá vrtat v minulosti, která je pro ně bolestivější, než si Pavel myslel.

Pavel se ovšem svého záměru nehodlá za žádnou cenu vzdát a stále hlouběji se noří do vzpomínek na svoje dětství, respektive na jednu jeho část – na letní dovolené v horské chatě v Krkonoších, na partu kamarádů, s nimiž se tam rok co rok setkával, i na všechny dospěláky. S odstupem však zjišťuje, jak drsná byla doba jeho dětství a v jak velkém strachu jeho rodiče a rodiče jeho kamarádů žili. Jak moc si museli hlídat každé slovo, každý názor, každý televizní nebo rozhlasový pořad…Zkrátka a dobře, že to nebyla tak krásné a bezstarostné období, za jaké ho Pavel tehdy považoval.

Pavel vyrůstal a dospíval v době normalizace. V době strachu se Státní bezpečnosti, udavačství a nesmyslného zatýkání či vyslýchání. I přesto je ale jeho dětství a vzpomínky s horskou chatou spojeno s nespoutaností a slunnými dny, s první dětskou láskou a dalšími dětskými radostmi.

Ty se ovšem lehce zakalují právě v souvislosti s jeho současným pátráním po pravdě a po tom, co se doopravdy ten poslední den, po kterém už se do Krkonoš nevrátili, vlastně stalo. Kdo byl tehdy skutečným udavačem a kdo byl jen nevědomou obětí doby a politické situace? Kdo byl zrádce a kdo přítel, který se vždycky všechno snažil zamaskovat, zahrát do autu a zachránit co se dá?

Román Všechno je jenom dvakrát českého autora Michala Přibáněho, který vydalo nakladatelství HOST,  je báječně napsanou knihou, která má sice pomalý rozjezd, ale o to větší jízda to je potom, když se překoušete zhruba její první třetinou. Autor v ní kombinuje několik různých žánrů od detektivky, přes autobiografii, což knize dodává na atraktivnosti a zajímavosti. Michal Přibáň hodně pracuje s popisy prostředí, jednotlivých i okamžiků a vytváří tak docela dobře fungující příběh, jehož každá další kapitola nutí čtenáře pokračovat ve čtení.

Jedinou věc, kterou bych knize Všechno je jenom dvakrát vytkla byl závěr, který nebyl nejlépe podaný a prvek, díky kterému se celý problém vyřešil a vše se vyjasnilo – a který vám samozřejmě nemůžu prozradit, abych nezkazila prožitek s knížky – byl zbytečný a do celkové koncepce příběhu vůbec nezapadal. Přišlo mi, že byl takto podán jakoby na efekt a že si jím autor hodně zjednodušil práci. Působ trochu jako by Michala Přibáněho už psaní nebavilo a chtěl mít celý ten proces co nejrychleji za sebou. To celkový dojem z knížky hodně sráží, a to je opravdu škoda, protože jinak se čte tato kniha velice dobře, je napínavá, strhující, zábavná…Je v ní zkrátka vše, co byste od dobře napsané knihy čekali. Tak proč její hodnotu srážen odfláknutým koncem, který by měl být jejím vrcholem?