PŘIDAT
AKCI
POSLAT
PLAKÁT
RYCHLÝ KONTAKT


Spisovatel Miloš Urban: Hrozba totality je tady pořád

Spisovatel Miloš Urban: Hrozba totality je tady pořád

Úterý, 08.04.2014 / rozhovor

 

 Miloš Urban patří mezi nejvýraznější české spisovatele mladší generace a podle některých kritiků mezi největší naděje nové české literatury. Svými prózami se hlásí především k anglické vypravěčské tradici – v Anglii ostatně strávil část dětství a potom studoval anglickou literaturu na univerzitách v Praze a Oxfordu.
Britskou filiaci dokládá např. jeho svérázný černý humor a také morbidní, hororové prvky, obsažené ve všech jeho románech, které v duchu ostrovní tradice vynikají čtivostí, nadsázkou, bohatým dějem, důmyslnou výstavbou a překvapivými pointami.

V románu Santiniho jazyk jste zajímavou formou spojil dílo geniálního architekta s příběhem reklamního textaře, hledajícího univerzální reklamní větu. Jak vás toto spojení napadlo?
Bylo třeba toho spojení, byť krkolomného. Někdo ten román označil za absolutní produkt či něco podobného. Hodnocení zlého čtenáře, který se chytl toho, že reklamní textař, který je hrdinou příběhu, dostane nesmyslný úkol: najít absolutní slogan, který se dá aplikovat na jakékoli zboží. Vnímání absolutna, toho pojmu vůbec, v Santiniho době a dnes je naprosto odlišné, i ty pojmy jsou si absolutně vzdálené. Myslím si, že spisovatel se má snažit vzít zavděk i velice těžkým, až nemožným východiskem. Propojit Santiniho s dnešní odduchovněnou dobou – o to mi šlo. A vůbec ne o vytvoření nějakého „produktu“. Můj způsob psaní může některé lidi vést k názoru, že jsem komerční autor a nemá smysl se mou tvorbou zabývat. Ale Santiniho jazyk je o univerzu – o univerzálním, všem sdělném jazyce. Může to být náboženská víra, obrácení se k duchovním hodnotám, ale můžou to být i peníze, ty jsou přece srozumitelné taky všude. Hrdina románu si prožívá svůj přerod v jiného člověka – své duchovní dospívání. Reklamka vytvářející krátkodobé služebné minidiskurzy a Santiniho služebné umění – to jsou rozdílná univerza a na jejich střetu a souboji román stojí.

Máte evidentně rád auta. Někdy se omezíte na detailní popis radosti z jízdy, v románu Praga Piccola jste se pak zaměřil přímo na prostředí předválečné automobilky v Praze. Máte auta z této doby nejraději? Nebo dáváte přednost něčemu modernějšímu?
Obdivuji auta pro jejich výkon a vzhled, funkci motoru jakžtakž chápu, ale zůstává pro mě neuvěřitelné, že se ty neživé věci skutečně mohou hýbat. Můj otec se celý život pohyboval kolem aut a hezkou řádku jich vystřídal, můj nevlastní otec byl profesionální řidič. To už je docela zatížení, ne? Takže jsem zatížen, nebo dokonce postižen. Zdá se mi, že auta jsou v posledních dvaceti letech vnímána jako fenomén spíše negativní, i proto jim ve svých prózách dávám šanci. Samozřejmě je mi jasné, že jejich zplodiny jsou jedovaté a že vůbec je těch aut strašně moc. Na druhou stranu musím obdivovat technický pokrok, na který jsem i díky autům zase začal věřit. Těším se, že třeba ještě zažiju dobu, až budou auta jezdit na vodík. Anebo až budou všechna elektrická – to bych ocenil.


Hrabě Arco z románu Lord Mord – souvisí nějak jeho jméno se stejnojmenným městem v severní Itálii? Nebo je podoba obskurní čtvrti Stranforio se starým židovským městem před asanací skutečně jen náhodná?
To je překvapivé spojení. Pouhá náhoda.

V některých vašich knihách se objevuje motiv jakési utopistické společnosti. Cesta k ní je ale většinou lemována značným počtem mrtvol, a výsledek se stejně podobá spíše apokalypse než nějakému ideálu. Odráží to nějak vaše pocity z naší každodenní reality a z neustálého volání lidí po změnách?
Asi je v tom určitá frustrace. Není ten pohled ale zase tak nereálný – když vidíte, jak se atomizují i některé menší státy nebo oblasti v bývalém Sovětském svazu nebo třeba v Africe a jak tam v klidu vládnou místní tyrani, přestože my tu máme EU a jednadvacáté století, pak vás může napadnout tak jako mě, že hrozba totality je tady pořád a cesta k ní může být třeba atraktivní; dokonce může vypadat jako dobře míněná snaha o očištění společnosti, která se nespokojila se svou umouněnou, špatně fungující a neustále zneužívanou demokracií.

Jaký máte názor na audioknihy? Vy sám je posloucháte?
Mám je velmi rád. Jsou ideálním společníkem pro cestování autem. Poslouchal jsem nedávno dramatizaci Ságy rodu Forsythů, mělo to přes šest hodin. Ten román bych si jinak těžko přečetl.

Ptám se i proto, že audioknihu k románu Lord Mord jste namluvil vy osobně. Čí to byl nápad? Mělo to nějaký konkrétní důvod?
Říkali mi přátelé, že je škoda, že moje knížky neexistují v poslechové podobě. Což nebyla zcela pravda, dramatizaci Sedmikostelí už kdysi dávno provedl Český rozhlas, ale ta nahrávka se snad ani nedá sehnat, nevím. A pak už byla načtená jen Pole a palisáda. Žádný audiovydavatel zájem o moje další texty neměl, a tak jsem se dohodl s kamarádem, že vyrobíme audioknihu my – s pomocí pár dalších šikovných lidí. Jenomže jsme neměli prostředky na to najmout někoho se školeným hlasem. Ujal jsem se tedy čtení sám, výsledek ať posoudí posluchač. Ohlasy mám na to kladné i záporné. Pragu Piccolu jsem už nenačetl, udělal to Martin Myšička.

Kromě vlastní autorské tvorby pracujete zároveň jako nakladatelský redaktor. Předpokládám, že se k vašim rukám dostává mnoho rukopisů. Jak rychle poznáte, zda má smysl „číst dál“?“
Většinou to poznám rychle, stačí pár vět, stránka, dvě. Nejsem neomylný a několik zajímavých rukopisů už jsem poslal dál, ale vyšly jinde a některé byly úspěšné. Jako redaktor se však většinou setkávám s tím, že autor přeceňuje svoje schopnosti něco písemně vyprávět – být poutavým vypravěčem a snažit se, aspoň trochu, o originální projev, podle něhož by ho časem bylo možné poznat. Lidi, co posílají rukopisy, taky často nehledí na kontext a například v historickém románu používají zcela běžný jazyk plný televizních žurnalismů.

Posuzujete pouze „kvalitu“ literárního díla, které se vám dostane do rukou, nebo zároveň po jeho přečtení přemýšlíte, zda by kniha byla prodejná… Jestli by zaujala větší množství čtenářů?
To je to první, co se naučíte, když přesídlíte z akademického světa do světa nakladatelského. Absolvent studia literatury najednou vidí, že je tu pár uznávaných klasiků, kteří se budou vydávat pořád, ale moc peněz nakladateli nevydělají, a pak jsou tu tisíce moderních autorů, z nichž většina nemá naprosto žádné umělecké ambice, ale umějí řemeslo a mají co říct, i kdyby to byla třeba jen krvavá detektivka. Na těch nakladatel může i nemusí vydělat.

Možná hloupá otázka, ale opravdu by mě zajímalo, kolik rukopisů vám měsíčně projde rukama?
Jako redaktor se zabývám především překladovou prózou a její dramaturgií. Takže musím pročíst anglické texty nabízené agenturami, těch může být tak deset měsíčně. O detailním čtení samozřejmě nemluvím, to by se nedalo stihnout. Detailně se zabývám texty, o nichž je v nakladatelství rozhodnuto a které sám rediguji, méně podrobně pak dohlížím na ty, které se zadávají k redakci externistům. A samozřejmě musím hlídat překladatele, jejich kvalitu a dochvilnost. Pokud jde o mé vlastní redakce, vždy záleží na obtížnosti takové práce – pokud je překladatel vynikající, jde to lépe, ale pokud si s autorem neporozuměl, nastupuje moje dřina, abych text dotáhl. V takových případech se může stát, že na jedné knize děláte i tři měsíce, ale to je spíš výjimka. A pak navíc ještě čtu nabízené české texty, těch může být tak pět šest měsíčně, ale v některých obdobích i dvojnásobek. A samozřejmě vyřizuju korespondenci a sám sháním vhodné texty pro nakladatelství, ale na to zbývá opravdu málo času.

Narazil jste v poslední době na nějakého nového autora, který vás opravdu zaujal?
Pokud ano, nebudu jeho jméno prozrazovat. Někteří autoři se kradou jako peněženky.

Pracujete v tuto chvíli na nové knize?

Spíš hledám soustředění. Jakousi představu mám, a dokonce jsem ji i rozepsal, ale jestli text dokončím a skutečně z toho bude kniha, to zatím nedokážu říct, chybí mi celková vize a logika textu. Začínat s novým příběhem krátce poté, co jiný byl dopsán, je nebezpečné – energie ještě plyne z toho předchozího, ale brzy zeslábne a na ten nový často už nestačí. Rozepsaných, nikdy nedokončených rukopisů mám za sebou spousty. Tohle může být jeden z nich.


Autor: Monika Petráková


Téma: Literatura





Související články

 

 




Kultura dnes


Piano & Never Sol

Hudba / koncert / dream popová kapela
Divadlo Oskara Nedbala Tábor - malý sál
22.02.2019 od 19:00 hod.

 

Colectiv + Boldrik + Ryhha + Pedrum

Hudba / reagge, dancehall
Spolkový dům Střelnice
22.02.2019 - 23.02.2019 od 20:00 hod.
vícedenní akce

 

Michal je pajdulák

Pro děti
Dům kultury Milevsko
22.02.2019 od 17:00 hod.

 

Sportovní ples

Hudba / taneční zábava
KD Národ
22.02.2019 od 20:00 hod.