Na druhý den MFSF 2014 přivezl režisér Radim Špaček svá Místa

Po propršeném pátku se počasí konečně umoudřilo a druhý festivalový den se nesl v duchu podzimního slunce a příjemné venkovní teploty. To sice kontrastovalo s převážně vážnými tématy objevujícími se na plátně, zato skokově vylepšilo atmosféru festivalu, neboť návštěvníci pouze nepřebíhali mezi kinosálem a kavárnami, ale také se procházeli malebnými ulicemi Písku.

Vůbec prvním sobotním snímkem byl český zástupce, animovaná povídka Zuzany Brachaczkové Ty se máš o slepici, která si myslela, že to má nejtěžší na světě, a tak si na den vyměnila místo s hlídacím psem.
Následující čtyři krátké filmy nevycházely divákovi příliš vstříc, protože jej nechávaly v neustálé nejistotě ohledně obsahu i smyslu děje. Finský dokument Ten, který si pamatuje více pojednává o přehradě Lokka, respektive o pozvolna umírající generaci lidí, kteří pamatují a žili ve vesnici na dně jezera. Příliš mnoho informací v dokumentu nezazní, ačkoliv je dost dobře možné, že záměrem filmařů bylo právě zprostředkovat pocit spíše než fakta. Co ale bylo záměrem snímku Druhé patro patrně neví ani sám autor. Ve zkratce: dívka jde na pohovor do tajemné budovy, bloudí chodbami a nakonec vidí oknem sebe samu na ulici, jak vchází dovnitř. Nic nového nabízející zpracování milionkrát viděného.

Film, který zatím sklidil největší potlesk, do soutěže doputoval z Jihoafrické republiky. Jmenuje se KayneKayne a dal by se označit za africkou variaci na Romea a Julii. Příběh se odehrává ve vesnici rozdělené na dvě části, z nichž jednu obývají vyznavači zelených a druhou červených jablek. Členové jednoho tábora nesmějí s členy druhého komunikovat, natožpak se stýkat či dokonce přátelit. Postupně budovaná láska mezi Tomem a Thandi ale pozvolna bariéry proboří a vše (na rozdíl od Shakespeara) dobře dopadne. Ač byla tato látka zpracována mnohokrát, lze tento film považovat za jednoho z kandidátů na hlavní cenu. Kromě velmi dobrého řemeslného zpracování totiž nabízí film hlubší rozměr – ať už skrze přímé či nepřímé odkazy, jedná se o zjednodušenou a s nadhledem podanou výpověď o období apartheidu.

První blok promítání uzavřel dokumentární snímek z USA Bílá Země představující osudy tří rodin žijících na severních pláních, kde přežívají díky práci na ropných rafinériích. Vyprávění je velice dobře strukturované a obejde se bez mluvících hlav. Tvůrci zůstávají v pozadí, nevyjadřují žádné stanovisko a snaží se především předat názor a vidění světa místních obyvatel, což se jim daří na výbornou.

O Indii lépe vyprávějí Poláci

Další blok filmů odstartoval indický dokument U Khala. Nicméně slovo dokument je zavádějící, protože se nejedná o nic jiného, než téměř náhodně sestříhané záběry z pouliční čajovny a jeho okolí doplněné o nesouvisející promluvy neznámých postav. Divák není o nic moudřejší ani po přečtení synopse: „Film je o vesmíru a anti-vesmíru, rozmístění a chaosu, o čase a nadčasovosti, rodinném životě a odloučení, o slovech a nemluvnosti.“ A klíč k rozluštění nenabídne ani zbytek synopse.

Druhý dokument tohoto bloku, ač z dílny polských filmařů, pojednává o Indii a jejích obyvatelích mnohem zručněji. Na příběhu jedné rodiny tvůrci líčí osudy mnohých indických zemědělců, kteří se kvůli kaskádě špatných vládních rozhodnutí dostali do obrovských dluhů a nakonec neviděli jiné řešení tíživé situace než sebevraždu. Podmanivé, ale neprvoplánovité záběry tvoří efektní kulisu k monologu ženy, která popisuje, jak se domácnost ocitla bez hlavy rodiny a s nesplatitelnými dluhy.

Další z potencionálních aspirantů, minimálně na cenu za obrazové ztvárnění, je film Babaga z Izraele. Příběh, který si vystačí beze slov, zobrazuje vnitřní boj čarodějnice, která je zmítaná potřebou něhy a zároveň osobní nevyrovnaností s vlastním vzhledem. Snímek poutá především velmi citlivou prací s barvami a skvělým scénářem.

Tchajwanský snímek Dávat a brát překvapuje, jak napínavé a zajímavé vyprávění se dá vykřesat z obyčejného školního rozbroje mezi spolužačkami. Ani k tomu nepotřebuje počítačové efekty a skafandry, jako španělská rádoby sci-fi dystopie Pláž Paraiso, která otřepaným způsobem sděluje, že bychom se měli o svou planetu lépe starat. Dojem klišé ještě prohlubuje srdcervoucí scéna, kdy milenci po seznání, že je vše ztraceno, vstupují nazí do moře a roztékají se pod žhnoucím sluncem.

Kdyby nic jiného, alespoň má španělský příspěvek do soutěže myšlenku, což se bohužel nedá říct o díle původem slovenské režisérky Katariny Dědičové Nebe neexistuje. Ačkoliv námět není nutně špatný, zpracování je naprosto zoufalé. Kameraman se snaží být (pravděpodobně) umělecký, takže během třinácti minut se nenajde jediný neroztřesený záběr, nemluvě o těch křivých. Výsledkem je, že místo uměleckého zážitku vyvolává tento snímek bolest hlavy.

Čekání na večerní projekci filmu Místa, který do Písku přivezl jeho režiséra a zároveň člen poroty Radim Špaček, si mohli návštěvníci přes odpoledne ukrátit v kavárně U Vavřiny, kde se uskutečnily dvě přednášky – o crowdfundingu mluvila producentka Nelly D. Jeníčková a o mistrech hudebních klipů přednášel Pavel Klusák. Po promítání Míst následovala diskuze, po které nejen milovníci hudby zamířili do Pí Local Clubu, kde se svým projektem Circus Ponorka vystoupil Honza Ponocný, kterého posléze na pódiu vystřídal Ventolín.

Páteční reportáž zde