Jáchym Topol: Když jsem hodně naštvanej, tak neříkám uklidni se, ale drž hubu!

Když jsem vešel do budějovické Horké Vany, kde se konala akce SUDu Literární šleh, byl už Jáchym Topol připravený na pódiu. Vedle něho se válel ošuntělý prázdný batoh. Na stole byla rozházená kopice knih s hrnkem vařícího čaje. Slavný literát něco zběsile mačkal do telefonu a neustále přitom nadával. Těsně před zahájením svého čtení se k nám naklonil a mile nás požádal o to, abychom mu řekli, jestli už je čas. Říkal, že tolik lidí nečekal, ale že se na druhou stranu o to víc těší. Po skončení literárního večera jsem za Jáchymem přišel a otázal se ho, jestli bude mít chvíli na krátký rozhovor.  „Jo jo hned přijdu, jen si dám na čerstvým vzduchu jednu cigaretu. Aspoň budu mít nějakou výmluvu, abych neskončil v tom davu lidí tam venku. Musím se skrýt jako pravej indián“.

Pane Topole, na literárním večeru jste nepřímo naznačil, že mladí lidé se už mají vykašlat na vaší poezii. Sám byste si přál, aby se více zajímali o vaše prozaické knihy. Kdy jste rozpoznal tvůrčí přerod, který vám nadobro vštěpil jazyk prózy? Přemýšlel jste někdy o tom, že jste se vydal podobnou cestou jako například Milan Kundera nebo Pavel Kohout?
Když zmiňujete Kunderu nebo Kohouta, lidi o generaci starší než já, musím připomenout, že oni psali své básně v krutých 50. letech, kdy jak řekl spisovatel Jiří Kratochvíl "spolu jsme básníku stáli ve stínu šibenic“. Jejich básně tak byly velice ideologické. Já jsem vyrůstal v naprosto jiný době, proto se s nimi nemůžu srovnávat. Hrozně rád bych řekl, že bych nepsal žádné oslavné poémy na Stalina, ale na druhou stranu všichni žijeme v zajetí času. Své básně ale nepropaguju z jiného důvodu. Psal jsem je jako dvacetiletej kluk, kterej si myslel, že každým veršem štěpí celý svět. Byly pro mě vším. Když se ale za tím obdobím zpětně ohlédnu zjistím, že jsem byl taky trochu ve vleku své doby.

I dneska ale za vámi přišlo hned několik lidí, kteří chtěli podepsat vaši sbírku Miluju tě k zbláznění. Možná k mladým čtenářům opět začíná promlouvat...
Já jsem samozřejmě hrozně moc rád, když můžu podepsat jakoukoliv knížku. Vždycky se pak omlouvám, že jsem jí mohl napsat lépe. Takže nechci, aby to vyznělo nijak poraženecky, že moje poezie byla omyl. Mnoho autorů chce narazit na ten střed v sobě a zároveň přitom reflektovat svou dobu, aby dílo získalo univerzální platnost. Jak jsme žili v mladí v tom undergroundu, byl náš literární jazyk často nasycen vulgarismy. Jakoby ta sprostota osvobozovala člověka z nějakýho stanovenýho tabu. Dneska je ale úplně jiná doba, ve které se ty sprosťárny chrlí ze všech stran. Už od dob francouzského básníka Francoise Villona ale platilo, že když mluvíte surově, čiší z vás autenticita. Dneska už musíte být opatrnější. Proto možná svojí poezii vnímám trochu jinak.

Když se přeneseme do současnosti, dalo by se říci, že společnost vás už reflektuje jako velmi známého autora. Jakou úlohu má podle vás spisovatel v dnešní době?
Podle mě je to ryze osobní věc. Vždycky byla a bude spousta autorů, kteří chtějí lidem kázat, kteří chtějí za něco neustále bojovat. Já jsem v tomto směru ale hrozně introvertní. Chci si v klidu dělat svou věc a a jsem nesmírně potěšen, když ji lidé přijmou taková jaká je. Dobrej autor by ale měl bejt pro čtenáře srozumitelnej a jasnej, i když například používá hodně metaforický jazyk. Nikdy jsem nechtěl sloužit nějaké ideologii, ani být literární egoista. Ale na druhou stranu kdo chce psát angažovaně, tak ať píše.

Jelikož nyní působíte jako ředitel Knihovny Václava Havla, máte asi hodně co do činění s aktuálním literárním děním u nás.
Od mládí jsem vášnivý čtenář, takže mě hrozně zajímá současná česká literatura. V Knihovně Václava Havla máme deset až patnáct pořadů za měsíc, které jsou většinou literárního rázu. Čtou tam úplný veteráni, lidi nejstarší generace, ale také velice mladí autoři. Pro začínající spisovatele nebo básníky je v knihovně zřízená takzvaná Literární mlýnice, kde vystupuji naprosto neznámí a nezavedení autoři. Snažíme se dát prostor neokoukaným tvářím.

Nedávno vyšel v Británii překlad vaší poslední knihy Chladná země, která ale byla do angličtiny přeložena pod názvem Devils Workshop. Jak se přihodilo, že byl změněn titulní název.
Bylo to hodně komplikovaný. Původně totiž byla kniha pojmenována Ďáblova dílna, ale Adolf Burger, který přežil dva koncentrační tábory, vydal svůj životopis, který se jmenoval stejně. Ve stejný rok, kdy má knížka vycházela se podle jeho příběhu natočil stejnojmenný film. Volal mi nakladatel a říkal, ať neblbnu. Já jsem si nevědomky myslel, že budu lepší a chtěl jsem tu knihu vydat pod původním názvem. S úcty k Adolfu Burgerovi jsem ale samozřejmě ustoupil. Byl to neskutečný člověk, který se v Sachsenhausenu účastnil operace Bernhard, při níž vězňové padělali bankovky. Tadle skupina musela vyrobit několik stovek miliónů falešných liber a dolarů. Nacisti tím chtěli zavalit zahraniční trh. Sranda byla, že jsem na změnu názvu měl asi patnáct minut. Nakonec jsem vybral Chladnou zemi.

I v ostatních zemích ale vaše knihy vycházejí pod jinými názvy..
Tak například ve Švédsku se zmiňovaná kniha jmenuje stejně jako u nás Chladná země. To je dost blbý, jelikož ji Švédi vůbec nekupujou. Myslí si, že je to zase o nějakém putování na zamrzlých pláních. Je s tím fakt neskutečný bordel. Třeba moje knížka Kloktat dehet vyšla v patnácti jazycích. Poláci ale řekli, že to je moc depresivní název a pojmenovali ji myslím Pojízdný cirkus. Nebo Italové řekli to nikdy! A u nich vyšla s titulem Ze života socialistické zvěře.

A můžete si stanovit jako autor nějakou mez, kterou překladatel nepřekročí?
Moje mez je ta, že si vybírám překladatele, se kterým se dobře znám. S ním to většinou probíráme, ale on mě tak trochu vždycky ukecá. Pro mě osobně je nejdůležitější český vydání. To, co se děje potom, to je druhotné.

Když trochu odbočíme od literatury, jak vypadá všední den Jáchyma Topola?
No.. v půl sedmý ráno vstávám, jdu s malou dcerou do školy a pak mi to začíná. V Knihovně Václava Havla mám celkem dost práce. Zpočátku jsem byl zaskočenej těma nekončenýma telefonátama a mailama, který jsem musel den co den vyřizovat. Teď už je to trochu lepší. Vím, že to zní pateticky, ale před těma dvěma lety za mnou přišel Václav Havel a řekl mi, abych to dělal. Nevěděli jsme, že zanedlouho umře. Sám mi říkal, že nebudu mít čas na psaní. Napsal si toho dost povídal. Samozřejmě že mám někdy stavy, který mě táhnou k samotě. Pak si ale uvědomím, že Havel byl v base pět let, Jirous ten tam byl osm let a já vlastně žiju skvělej život. Abych to nějak shrnul. Když jsem hodně naštvanej, tak neříkám uklidni se, ale drž hubu.