Medúzy Jakuba Stanjury. Literatura jako bolavé žahnutí společnosti

Jakub Stanjura se na českém literárním trhu představil v roce 2023 románem Srpny, v němž velmi otevřeně otvírá téma života s manipulátorem, tyranem a sociopatem, jehož hlavním cílem je vyvolat v oběti pochybnosti o vlastním zdravém rozumu a úsudku. S ním mezi běžnými čtenáři i odbornou literární veřejností doslova zabodoval a sklidil s ním velké úspěchy. Loni pak u svého mateřského nakladatelství Host vydal další, společensky velmi zásadní román Medúzy, který výrazně rozvířil literární vody a svým způsobem rozdělil čtenáře a kritiky na dva tábory. 

Jedni v něm vidí výrazné kvality, druzí ho kritizují pro jeho explicitnost, špinavost a drzost. Právě román Medúzy představil i v táborské kavárně Jednotě, kde se pokusil zbořit společenská tabu o závažné nemoci a podivných mezilidských vztazích.

Je třeba dodat, že literatura, pokud má skutečně za něco stát, by měla nejen člověka pobavit, ale především mu přinést zásadní témata, pokládat důležité otázky, vyžadovat na ně odpovědi a naučit nás něco o nás samotných, světě, ve kterém žijeme, a zanechat v nás něco zásadnějšího a podstatnějšího než jen dobrý pocit z hezkého příběhu. Literatura by měla k člověku promlouvat, předat mu důležité hodnoty a ideálně rozproudit debatu nad tématem, kterému se věnuje.

Přesně takové jsou Medúzy Jakuba Stanjury. Navíc svým příběhem a silně provokujícím tématem předává čtenářům mnoho důležitého. Boří tabu o nemoci, která není na první pohled vidět, ale ovlivnuje člověka ve všech aspektech jeho života, ukazuje, že i přátelství dvou holek není jen o příjemných okamžicích a nekonfliktních vysedávání u kafíček.

Autor tu vypráví velmi emotivní příběh se silnými hororovými prvky, který si v mnohém nezadá s drsnými thrilery seveřanů. A je to jedině dobře, protože mezilidské vztahy nejsou jen o společném porozumění a sounáležitosti. Jsou mnohem komplikovanější a složitější, než si uvědomujeme, než jsme ochotni přijmout a než jsme, minimálně v literatuře, často ochotni tolerovat.

Bolest a odvaha

Medúzy nejsou románem o lásce a nekonečném přátelství, jsou příběhem o nekonečné fyzické bolesti, přátelství z nutnosti, lékařských soudech a tlaku, který je na člověka vyvíjen v okamžiku, kdy jsou jeho závažné zdravotní problémy bagatelizovány a znevažovány. Vždyť úmorné křeče, trávicí problémy a nemožnost v sobě udržet pár piškotů nebo dva loky černého čaje nemohou u mladého člověka souviset s ničím jiným než nadváhou, životním stylem a příliš tučnou stravou, ve které chybí vitamíny a vláknina. Takové problémy zkrátka a dobře nemohou souviset s nemocí, která se těžko dokazuje a ještě hůř diagnostikuje.

Jakub Stanjura v tomto románu prokázal nejen výjimečný literární talent, ale především velkou odvahu. Papíru a následně i čtenáři svým způsobem svěřil svůj vlastní příběh, byť v trochu jiných kulisách. Zavedl je do velmi intimního a uzavřeného prostoru jednoho bytu, který hlavní hrdinka de facto nemůže opustit, protože je venku stále znovu a znovu nucena hledat veřejné toalety a v každé kavárně nebo restauraci přemýšlet, jak moc riskuje vypitím jedné kávy nebo objednáním si ovocného koláče. Věci pro běžného člověka zcela přirozené, pro ni velký červený vykřičník, který ustavičně bliká a nedovolí ji na své problémy zapomenout a aspoň trošku si užívat života.

Cronova choroba je plná špíny, křečí, trávicích obtíží, strachu a bolesti. Stejný je i tento román, kde nechybí velmi popisné pasáže o vyšetřeních, které hlavní protagonistka musí chtě nechtě absolvovat a nejsou vynechány ani explicitně podané okamžiky, kdy ji tato nemoc oblivňuje nejvíce. Spolu s ní se na toaletu posadíme tolikrát, že si téměř vytlačíme střeva z těla a necháme si v křečích rozthat vnitřnosti na rudou kašovitou hmotu.

O tom všem bylo i setkání s autorem, které se sice neslo v dost komorním duchu, nicméně o to více otevřeném, upřímném a přátelském. Jakub Stanjura je v tomto směru opravdu otevřeným člověkem, který nejenže ví, o čem píše, ale zároveň ví, proč daný příběh potřebuje vyprávět a pevně si za svými postoji stojí. I když se to některým nemusí líbit.

Pro všechny, kteří se tohoto literárního večera z cyklu Spisovatelé v Jednotě a do škol nemohli zúčastnit tu máme i záznam celé besedy, který vás jistě přesvědčí o tom, že tahle kniha a její téma si čtenářskou pozornost zaslouží a že bagatelizování a cenzurování některých témat a jejich vypouštění z literatury nejsou tou správnou cestou, kterou bychom se měli ubírat.