Pavel Šporcl: Jdu od klasiky k rocku. Před smrtí ještě natočím metalové album, samozřejmě death metalové

Přední český houslista, Pavel Šporcl, vystoupil v pozdním letním dni mezi balíky slámy, tedy konkrétně ve vltavotýnském amfiteátru, kde tehdy zahájil Festival na slámě. Šporcl zahrál netradičně s rockovou kapelou, jíž tvořil bubeník Otto Hejnic, klávesista Dalimil Smrž, baskytarista Ian Kodet a kytarista Sebastian Skalitzky Sorrosa. Reportáž jsme vám přinesli už v září zde, ale rozhovor s Pavlem Šporclem máme pro vás jako malý, novoroční dárek. 

Kdy a jak vznikl nápad na rockový projekt?
Bylo to před dvěma roky, kdy mne ředitel festivalu Hudba Znojmo Jiří Ludvík požádal, abych na ten ročník vytvořil nějaký speciální program. Jsem tam patronem už spoustu let, odehrál jsem tam koncerty s různými projekty a tak mne vyzval, jestli si nepřipravím něco pro širší okruh publika, co mám sám rád. A já mu řekl: „Já mám rád jazz." A on na to: „To ale není pro masy." Takže vznikl mix jazzu, klasiky a rocku, tehdy pod názvem Feeling Good. To mělo obrovský úspěch, takže jsem se rozhodl, že to natočím a budu s tím jezdit.

To už bylo s touhle partou?
Ano, byla to stejná kapela, Otto Hejnic dal dohromady muzikanty.

Poslouchal jsi rock někdy dříve?
Já jedu vlastně opačným směrem, v mém věku se spousta lidí spíš směruje ke klasické hudbě a já se teď přikláním i k rocku. S nadsázkou v legraci říkám, že před smrtí ještě natočím metalové album, samozřejmě death metal. Ale pochopitelně ty písničky, co hrajeme, jsem znal - z rádia a podobně. Jsem rád, že to nabízíme posluchačům a hrajeme, ty skladby jsou úžasné, nesmrtelné a navíc spousta rockerů z té klasické hudby i vycházela a byli schopni zahrát na koncertě třeba Bacha. To je pro mne důležitá spojka.

Máš v repertoáru pár základních kamenů - Beatles, Rolling Stones, Hendrxe, Pink Floyd, Led Zeppelin, Deep Purple, nekoketuješ s myšlenkou zařadit taky nějakou vzpomínku na Ozzyho?
My jsme měli na Benátskou noc připravené Mamma, I´m coming Home, ale nakonec jsme to při vystoupení nezařadili. Určitě ale budeme ten repertoár rozšiřovat.

To jsem si i všimnul, na albu třeba nemáte Bohemian Rhapsody, která tady dneska zazněla. Znáš rockové kapely s houslemi? Třeba Flock, kde hrál Jerry Goodman, který pak byl v Mahavishnu Orchestra, Kansas, v King Crimson působil David Cross, s UK, Roxy Music nebo Jethro Tull je spojený Eddie Jobson.
Ani ne, já se teď spíš zaměřuji na Van Halena a další kytaristy. Myslím si, že na těch houslích je stále ještě spousta prostoru k tvoření a přibližování se těm slavným kytaristům a jejich technice. I když tam ta technika je díky elektronice samozřejmě jiná, takže je třeba experimentovat s použitím efektů.

Dostal ses zpětně někdy k jazzrocku, kdy byli veličinami třeba zmíněný Goodman, Didier Lockwood, Jean-Luc Ponty, nebo k jazzu - Grapelli...
Pontyho pochopitelně znám, jazz mám rád, na Grapellim jsem dokonce byl a hrozně ho obdivuji.

Co říkají kolegové z klasické branže na tento krok, kdy hraješ rock?
Myslím, že je to v pohodě, že už jsou u mne na podobné kroky zvyklí.

Odchytil jsem, že jsi v roce 2018 získal v NY cenu Sri Chimnoy Torch Bearer za šíření pozitivních ideálů a hodnot. To mne zaujalo, jelikož Chinmoy byl v sedmdesátkách guru Johna McLaughlina, Carlose Santany, Roberty Flack... V té souvislosti se chci zeptat, jestli krom té radosti, co dáváš hudbou, jsi také nějak aktivní i v charitě.
Charitě se věnuji dlouho a dodnes. Jsem hrozně vděčný za to, jaký dar jsem dostal, za to, jaké jsem měl úžasné dětství a vůbec celý život. A vnímám, že ne všichni mají v životě to štěstí a tak jsem rád, že mohu dávat tu radost i finance také prostřednictvím mnoha charit.

Parafrází Aloise Jiráska mne zajímá, jak probíhá taková cesta z jihu Čech až na vrchol hudebního světa? Nemyslím od lidušky, ale kdy třeba přišel první zahraniční úspěch, většinou v klasice to jsou myslím asi orchestry, než jednotlivci.
To bylo pozvolné, po studiu v Americe jsem pokračoval tady na AMU, no a pak jsem pozvolna začal „vystrkovat růžky", až jsem se dostal do té nádherné síně Carnegie Hall, koncertoval jsem v Japonsku, po Evropě, v Americe..., nebyl to prostě jeden zásadní moment.

Když máš tyhle koncerty, třeba Japonsko nebo Carnegie Hall, tam asi vystupuješ jako host tamních orchestrů, ne?
Ano, většinou jsem jako host, ale nedávno jsme vystupovali s touhle kapelou v New Yorku ve slavném legendárním klubu 54 Below a to je další obrovský krok a výzva.

Liší se třeba americké, nebo mentalitou dost odlišné japonské publikum od našeho?
V tom Japonsku jsem zrovna měl obrovské štěstí, zažil jsem tam několikrát standig ovation, což tam není až tak běžné, oni jsou obecně takoví tišší. Američani jsou naopak dost bouřliví, vydatně zatleskají, ale nějak rychle to pak z nich vyprchá a málokdy dojde k přídavku, prostě rychle vstanou a spěchají domů. U nás v Evropě je taková kultivovaná tradice vřelého poslechu i potlesku. Třeba letos si pár světových orchestrů na Pražském jaru neskutečně chválilo naše publikum, jak je vnímavé a vychované a myslím, že mají pravdu.

Tak mne napadá - když hraješ s romskými muzikanty Gipsy Fire, chodí na vás také Romové? A zrovna tady v Týně žije saxofonista Štěpán Markovič, ten má něco podobného, funkové Gipsy Groove.
Ne, nijak se to na složení publika neprojevuje.

Jakou hudbu obecně rád posloucháš, nebo interpretuješ?
Zrovna teď jsem nahrál Bacha, houslové koncerty, nové album vyšlo v listopadu. Letos má Bach 340 let od narození a ty jeho koncerty jsou úžasné. Na poslech moc času nemám - koncertuji, cvičím, jsem na cestách, tak občas něco v autě pro zopakování a podobně.

V roce 2016 jsi zkomponoval a nahrál Variaci na Kde domov můj - nemáš obavy, že se toho mohou chopit "vlastenci", stejně jako třeba odkazu Žižky? Dnes je ta národní hrdost hodně pokroucená a směřuje mnohdy k nacismu. 
Za ta léta jsem u Kde domov můj neměl žádný problém. Jsem velmi hrdý Čech a proto tuhle skladbu hraju všude po světě, jako podporu národní hrdosti. V posledních letech jsou lidé na koncertech absolutně dojati.

Obvyklý dotaz pro jihočeský kulturní server, tedy vztah k jihu je, myslím, jasný. Víme, že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý - tedy krom Cimrmanova Karla Infelda Prácheňského, někdo se tam ale i narodí, tak u tebe, coby Budějčáka, je to asi jasné. Vracíš se sem někdy?
Samozřejmě jezdím za maminkou a pak tu dělám festival Hvězdy nad Vltavou. A ten je situovaný na víc míst jihočeského kraje - Bechyně, Třeboň, Jindřichův Hradec, Český Krumlov, hráli jsme na Kleti..., jsou tu nádherná místa, která rád navštěvuji.

K Hvězdám nad Vltavou - už se rýsuje dramaturgie na příští rok?
Už mám rozjednaných pár skvělých zahraničních orchestrů, například Český národní symfonický orchestr a Tonkünstler Orchestra.

Co Týn, město mého dětství, spojené s mlýny, jezy, plovárnou, znáš to tady? Moc mne těší, že jsme se mohli potkat a popovídat si právě tady.
Ne, tady to prozkoumané zatím nemám.

Mohu na závěr poprosit o nějaký vzkaz čtenářům do této podivné, zla a netolerance plné doby?
S úsměvem jde všechno líp!