Hudebník David Koller: Místo lezení bolševikovi kamsi hrál výchovné koncerty s Radimem Hladíkem

Po vystoupení Davida Kollera s Kollerbandem na Art festivalu v Blatné (reportáž ZDE) došlo na popovídání pro Kulturne.com. Přinášíme tedy obsažný rozhovor, věnující se zejména jeho hudební kariéře, ale dojde i třeba na osobní vzpomínky, AI, motorky, bolševika nebo prezidenty. 

PRAVĚK

Kdy jsi začal hrát na bicí?
Ve 14 letech brácha odešel na vojnu, já jsem s ním do té doby hrál na trumpetu. Zůstaly po něm doma bubny a já jsem byl zrovna ve věku, kdy mi to vyhovovalo jako nástroj, na který se můžeš fakt vyřádit, protože jsem jako začínající puberťák měl přehršle energie. Začal jsem chodit ke stejnému učiteli, jako můj brácha Honza, seknul jsem s trumpetou a to byl můj život.

Měl jsi nějaké bubenické vzory? Tedy ne snaha „bejt jako oni“, ale kdo ti třeba dával inspiraci a touhu věnovat se prioritně škopkům. Od nás i z "prohnilého" Západu.
Na ty bubny, než se do toho dostaneš, musíš pár let cvičit, než zvládneš, abys dostal pod kontrolu nezávislost rukou, nohou a hlavy. A navíc jsem do toho vždycky trochu zpíval. Začal jsem vlastně s bubny pozdě, v sedmnácti jsem zjistil, že stále vlastně oproti profíkům nic neumím, a tak jsem začal intenzivně cvičit. Ty vzory jsou dobrý, ale hlavně jsem se věnoval bubenickým školám, ze kterých jsem se učil. Měl jsem tehdy skvělého učitele, Mirka Kympla. Skvělej chlap. Spal, když jsem hrál dobře, jak jsem ale udělal chybu, vzbudil se a to pak bylo zle…

K Milošovi Veselému ses asi nedostal, co?
Nakonec v pozdní dospělosti ano, v 90. letech, nějaký čas jsem k němu chodil, dokonce si mne vyfotil na jednu ze svých učebnic, na což jsem fakt hrdý. Byl to fantastický učitel.

Z prvních kapel, kde jsi působil, byla nejspíš zásadní Jasná páka?
První známá kapela, kde jsem hrál, když mi bylo asi osmnáct, byla Kilhets. Bylo to vlastně po rozpadu kapely Stehlík, byla to dost známá pražská undergroundová parta. S tou jsem si zahrál dost nezávislou hudbu, to na mne udělalo velký dojem a následovala Jasná páka.

Z té doby je asi Majolenka - pamatuji, jak jsi nám vyprávěl tu zábavnou historku, jak vznikl její text, budu rád, když se o ni podělíš i s našimi čtenáři.
Jasně, bylo to tehdy. Jistá děva mi dala košem a já si smutek zaháněl hrou na piáno. Pořád dokola, když přišel otec - něco jako bílej cikán, muzikant, co čapne nástroj a zahraje na něj. Přišel za mnou a položil mi tam Plickův sborník lidových písní a řekl: „Hele, udělej něco jako ti Minnesengři“. Já jsem obrátil oči v sloup a on odešel. Nicméně jsem to nezavrhnul, vzal kudlu na otevírání dopisů, zapíchnul jsem ji do zpěvníku a tam stálo: Inu měl jsem hezkou holku Majolenku..., ale bylo to krátké, tak jsem zapíchnul znovu a tam bylo: Neťukej a neťukej..., zapíchnul jsem ještě jednou, tam byla třetí lidovka jménem Počkej za rok za dvě léta a Majolenka byla na světě...

Máš ten zpěvník ještě?
Někde ještě je, byla to krásná kniha. Karel Plicka chodil po těch krajích, i kde bys tu lidovou hudbu tak nečekal, jako jsou třeba střední Čechy, sbíral to a sepsal. A vydal.

To by se i s tím nožíkem hodilo do Muzea hudby, netušíš, proč se Majolenka stala tak oblíbenou? Hraješ ji vlastně dodnes.
To fakt nevím, třeba ji lidé vnímají jako lidovou píseň, kterou si jindy nezazpívají.

STŘEDOVĚK

Teď se dostáváme do doby, kdy jsme se seznámili. Jak ses dostal k 5P Luboše Pospíšila ?
Jasná páka byla zakázaná a já jsem měl už vyšší cíle, nasměrovat se na profesionální dráhu. Přitáhnul mne spoluhráč z Jasné páky i kapel předtím Bohumil Zatloukal.

Následovalo SLS s Leškem - to k Semelkovi narukovalo vlastně celé 5P, ne? Byl nějaký důvod k přestupu?
Byly tam určité názorové neshody, kam má kapela směřovat a zrovna se nabídla možnost jít k Leškovi. Takže jsme k němu nastoupili já, Michal Pavlík a Vláďa Boháček.

Jaké to bylo hrát u Leška s Kláskem - Standou Kubešem, podle mne, už tenkrát nedoceněným hráčem evropského formátu?
Hrálo se s ním skvěle a on je děsnej srandista. Ovšem unikátní je, na co hrál. Až později se zjistilo, že na originální tělo z Gibsona Les Paul nasadili v Gibsonu krk s jinou menzurou, který jim zbyl z výroby jiného modelu den předtím a ta kytara mu celý život neladila, takže to musel prsty dolaďovat. I akordy.

To je málem něco jako naruby McLaughlin, když si vybrousil pražce na čtvrttóny. Kdy jsi vlastně byl u Radima Hladíka v Blue Effect?
Pak jsem ještě hrál s kapelou Žentour, ale dostal jsem se do stádia, že už jsem naopak nechtěl hrát profesionálně. To lezení bolševikovi kamsi, že jsi musel jet na festival politické písně, mi prostě už vadilo. Říkal jsem si, že radši budu chodit do práce, založím nějakou kapelu a budeme hrát někde ve sklepě, jako dřív, ale právě v tu chvíli za mnou přišel Radim, jestli bych s ním nechtěl hrát něco jako výchovné koncerty. Chtěl i ukázat dětem, že existuje MIDI a co to je, já měl i elektrické bubny, s tím jsme jezdili i po školách a po klubech a do práce jsem tedy nakonec nemusel.

Co nějaká vzpomínka na Radima, našeho kytarového idola?
Hrálo se s ním výborně, byl otevřený pro cokoliv, ale zvláštní bylo, že nové věci nahrávat nechtěl, že něco uděláme v budoucnu. Ale já se nedal, a když jsem pak byl už u Lucie, hrál na naší první, vlastně i na třetí desce, v Americe hraje na španělku.., prostě byl pak se mnou stále profesně i lidsky spojený.

V 80. letech, kdy bolševik dusil lidi i kulturu, jsi mne a další zásobil vinyly k přehrání, odkud jsi je měl? Vzpomínám třeba konkrétně na The Unforgettable Fire od U2, nebo Diamond Life, první album Shade. Z burzy, nebo jsi měl přísun ze Západu?
Za totáče jsem chodil každou sobotu - nebo neděli? - na burzu, vystavoval jsem se riziku, že mne zmlátí policajti, seberou mi desky... Chodil jsem tam už od základky. Pak už mě ti tajní poznávali a já je.

Jezdíš ještě na motorce? Pamatuji, jak jsi ji nastartoval a jel na ní na Slovensko řešit perspektivu svého vztahu se svojí brzkou první ženou.
Hele, dneska vím, když mne někde začne bolet, o který pád jde. Ještě mám jednu závodní dvěstěpadesátku Suzuki enduro, ale tak patnáct let jsem na ní neseděl, prostě mi to za to nestojí.

Už jsi někde zmiňoval (ne)veselou historku ze svatby, ten výbuch v sousedním bytě?
To byl horror! V pět ráno došlo k výbuchu na společné chodbě a následnému požáru v pokoji našeho souseda Imricha, který už byl v pánu, neboť se naládoval nějakejma práškama. Bylo nás tam ještě asi deset, a tak jsme hasili o stošest, když najednou na mě řve kamarád Pepa, že „Prej, pojď se podívat!“ A v prostředku pokoje vraha sebevraha ležel chlap, kterýmu se dělaly bubliny v ústech, jak se vařil. No prostě skvělá svatba. Dal jsem to jako podkres k filmu Krvavá svatba Josefa Váchala a myslím, že to vyšlo na mé první sólovce 1993.

Když jsem roku 1989 odešel z děcáku na protest, že bolševická ředitelka vyhodila Honzu Šikla a další, jel jsem Karlínem a viděl nápis na prodejně nápojů: Hledáme vedoucího. To už jsi měl asi syna Adama, když jsem ti schovával podpultové kojenecké vody?
Adam se narodil koncem roku 1986. Ta doba byla fakt podivná, třeba v trafice jsi musel dát destikačku bokem, aby sis mohl koupit cigarety Sparta.

Bydlel jsi tam za rohem v Karlíně, tenkrát ještě s rodiči?
Tam jsem bydlel s mámou.

Kdy a kde jsi měl první vlastní byt?
Asi šestkrát jsem se stěhoval, kdy už jsem si řekl, že toho bylo dost. Nakonec zjistíš, že ti stačí jeden kufr. Tady, na Kampě, kde jsem teď, jsem si zvykl. Je to byt s pěkným výhledem, žiji tady už asi dvacet pět let.

Co dělá sestra? Tu si z tvých sourozenců z té doby jedinou pamatuji. Tenkrát ušila mé budoucí bývalé bundičku à la Peter Nagy.
Jiřina, jasně, ta se živí tím, že dělá střihy, většinou pro seriály z produkce Netfixu, a z těch střihů se šijí šaty a kostýmy.

U éry Lucie mne zaujalo, že jsi vlastně střídal Michala Penka, zažil jsi ho coby ještě rockera? Třeba s Lucií, nebo s Bossanovou.
Tenkrát jsem se s ním vůbec nepotkal, až později v devadesátkách.

Na Lucii jsi asi odpovídal x-krát, to bych tedy vynechal. Máš v paměti - asi jeden z prvních koncertů na Žofíně, kde jste hráli s Plexis? Jak na vás punkáči házeli rajčata.
To byl snad dokonce první koncert. Házeli na nás i jablka a já na ně řval: „Vy sráči, to se ani neumíte trefit?!“ Rvačka byla ale hustá, zastali se nás Michalovi kámoši z FTVS, takže nakonec byli pankáči rádi, že šli po svejch…

NAŠE OSOBNOSTI A SPOLEČNOST

Zajímá mne Karel Schwarzenberg, s kterým jsem měl to potěšení se taky dvakrát setkat - jak ses k němu dostal? Asi díky natáčení z cyklu dokumentů Tajemství rodu. Nebo jste se setkali už dřív - či také později?
Párkrát jsem se s ním potkal tady na Kampě ve mlejně, nebo při akcích, které dělal David Černý, se kterým si byl blízký. Nebo jsme za ním letěli vrtulníkem k němu na chalupu. Sranda s ním byla.

To natáčení s knížetem bylo to ještě na Orlíku?
Nene, to se natáčelo tady v Křížovnické u Maltézských rytířů. Můj praděda se vyučil lesákem u Schwarzenbergů v Krumlově a pak šel do Prahy, kde dělal osobního pobočníka Velkopřevorovi Maltézských rytířů.

Věděl o tobě kníže vůbec? Rozhodně poslouchal jinou muziku, i když placky s čírem by mohly mást. Bavili jste se třeba o hudbě, když se i v tom dokumentu pátralo, zda nejsi spřízněný s Haydnem.
Už jsme byli v kontaktu dřív, ale nejsem typ, co se slavným podbízí, tak jsme nějaké sáhodlouhé rozpravy nevedli.

A co Václav Havel? S tím ses taky setkal?
Ano, potkal jsem ho mockrát. Ale chybí mi, stejně jako Schwarzenberg.

To máme úplně stejně. Co říkáš na to, jak na něj dneska plivou i ti, co se dřív tvářili, že ho mají rádi?
To bylo vždycky. Někdo ti za něco zaplatí a má v tom bonus, že musíš pomlouvat někoho, kdo šířil lásku proti nenávisti. Spousta lidí je a priori naštvaných a dělá jim dobře, když někdo pomlouvá někoho jiného. Naštěstí ne všichni. Žijeme v krásné době na krásném místě.

Jaký máš pohled na našeho aktuálně nejznámějšího motorkáře? Nemyslím Motoristu Turka, ale pána z Hradu, pro kterého jsem coby novodobý pétépák budoval Vojenskou akademii ve Vyškově.
Ne všichni komunisté byli kreténi, náš současný prezident pro republiku něco udělal, šíří pozitivní náladu a stará se o to, o co se má starat a neslyšíme žádné trapasy, jako u těch dvou předchozích proruských (p)rezidentů, takže já jsem za takového bývalého komouše rád.

Nepřináší ti někdy problémy, že se nebojíš otevřeně ventilovat svůj pohled na společenské dění? Příznivci té druhé strany zákopu jsou často zlí a sprostí.
Já si to nesčítám, tyhle plusy, co se mohou změnit v mínusy. Jsem rád, že můžu dělat co mě baví a říkat si, co chci. Taky dostávám ty nenávistné reakce - rozkliknu stránku a nic za tím člověkem není, maximálně nějaká sdílená proruská špína...

HUDBA

Jak skládáš písničky - u kytary nebo kláves? Slyšíš třeba téma dopředu v hlavě, nebo dopředu ve snu?
Člověk se může inspirovat čímkoliv, třeba se ráno probudíš a zapíšeš si melodii, která tě napadla, tak v případě Paula McCartneyho to může být Yesterday, u mne něco úplně jiného. Je nutné si ty nápady zapískat, zazpívat a zaznamenat, třeba jen v tu chvíli na telefon nebo pak ve studiu nahrát na mikrofon, nebo piáno...

Takže máš dřív melodii, než harmonii?
Já myslím, že to často vzniká současně.

Dovedl bys komponovat jako třeba Beethoven nebo Smetana po ztrátě sluchu?
No, já myslím, že tak jako Beethoven i Smetana to nezvládám i se sluchem. Nemám ani absolutní sluch, jako oni, abych slyšel tón a hned věděl, kam ho do osnovy zapsat.

Nemáš strach z poškození sluchu, jako má současně problém Dan Bárta, nebo že vyfasuješ tinitus, jako Pavlíček, Clapton nebo Phil Collins?
Měl jsem dvakrát nějaké tyhle problémy, ale když člověk vyhledává i místa, kde žádný hluk není, což je často dost těžké, tak se ta silná hudební expozice kompenzuje, třeba někde v lese a podobně...

Jedna blbá otázka, třeba na ni ani nemáš odpověď. Jaké album, na kterém ses podílel, považuješ za nejvydařenější?
Vydali jsme s Lucií myslím osm alb, samozřejmě jsou některá lepší a jiná horší. Fantastické bylo třeba u prvního, že jsem ten repertoár vlastně připravovali dva nebo tři roky. Nikdy nás nenapadlo, že to budeme mít možnost vydat. A ta možnost přišla až s revolucí. Na každou písničku jsme se připravovalo profesionálně, ale stejné to pak bylo třeba s Ivanem Králem u alba Černý kočky mokrý žáby. Rád mám desku, co jsem dělal s Davidem Biancem, americkým producentem, který dělal třeba první dvě desku Red Hot Chili Peppers, takže to album Kollerbandu je pro mne taky dost zásadní i jsem se díky tomu naučil nové věci. Teď, u poslední desky, jsme ke každé písni udělali videoklip. Je tam deset skladeb, takže deset klipů. Byla to příjemná práce, spojená i se sháněním peněz a dotáhli jsme to na úroveň, jakou jsme si představovali.

Posloucháš někdy své starší nahrávky? Třeba z nostalgie, nebo z technické stránky pro porovnání zvuku.
Spíš náhodou, než ta věc vznikne, tak ji slyšíš třeba pětsetkrát, to ti docela stačí.

Čistě hypotetická otázka - byl bys schopen, myslím jen experimentálně, takového, až sebevražedného kroku, jako Dan Bárta, když se pustil do Ilustratosphere? Prostě obdobně totálně změnit žánr.
Hele, to ne, jsem rád, že hraji snad čtvrt století se svojí kapelou, která je výborná. Letos zrovna máme výročí, dvacet let Kollerbandu.

Jak vnímáš AI - viz fenomén kapela Velvet Sundown?
Umělá muzika tady svým způsobem je už dávno. Stačí se podívat, kolik jí je originální a kolik jsou kopie, ať jde o styly, nebo nápady. A pak se vždycky objeví někdo, kdo přijde třeba s jednoduchou písničkou a pěkným textem - vezmi si třeba první album Mišíka, to bylo kouzelné a je dodnes. A to by myslím žádná AI nevytvořila...

To ano, ale trochu stejně obavy mám, už v roce 2014 Stephen Hawkins prohlásil, že rozvoj AI může způsobit zkázu lidstva...
Tu zkázu může způsobit i demence. Když se podíváš na Rusko nebo Ameriku, tak vidíš věci, o kterých by tě nikdy nenapadlo, že se můžou stát. Ať je to válka, nebo souboj dementního staříka s celým světem.

Jsi pořád aktivní kolem Meet Faktory? Jestli máš čas a energii se podílet třeba na dramaturgii tak multifunkčního prostoru apod.?
Tam je to plně profesionálně vedené. Je tam asi pět produkcí, dvě galerie, sál pro čtyři sta lidí, divadlo pro padesát, třináct ateliérů, celý rok je to myslím plné..., těší mne a jsem pyšný, že to takhle vyrostlo. Zakládal jsem to s Davidem Černým a dnes to jede samo.

A co koncerty, navštěvuješ nějaké? O tom současném převisu nabídky, se nám nezdálo ani náhodou, když jsme jeli erťákem do Pešti na Dire Straits a jiné kapely, nebo do Plzně koukat na Rock Palast.
Popravdě, ani moc ne. Občas se ženou jdeme třeba do divadla, nebo si na něco koupíme lístky. Ale když mám s kapelou nějakých sto dvacet koncertů ročně, tak i ty uši potřebují orazit. Asi před patnácti lety jsem byl na AC/DC v O2 areně a když sjel z kopule ten zvon, tak jsem prchnul, protože bylo jasné, že ten hluk bude ještě větší, než co tam zaznívalo do toho okamžiku. Bylo to tak strašně nahlas, že jsem v tom prostoru už nemohl vydržet.

Vnímáš taky, že klasické hudební nosiče jsou na ústupu a lidem postačí streamování?
Zatím je stále dost lidí, kteří jsou v tomto něco jako fetišisté, ale mně se to líbí. I když chystáme album, tak myslíme při dramaturgii pro posluchače. Sice se třeba prodají stovky kusů, ale my máme důvod ty písničky seřadit, eventuálně udělat stranu A a stranu B. Loni, když jsem vydával svoje dvojalbum Best off, tak jsme měli připraveno sedmnáct písniček, ale vešlo se jich jenom šestnáct. Kvůli zachování plné kvality zvuku každé strany vinylu jich víc než čtyři nešlo na stranu dát.

BUDOUCNOST

Jak to máš s tím létáním? Máš „jen“ papíry, nebo i ten vrtulník, a cos opustil Mikulov, budeš dál létat?
Mám jen papíry. Chvíli jsem ty přesuny tak řešil, ale když mi v garáži kuny, krysy či co poničily mého osmiválcového Forda, tak jsem si říkal, že bych něco obdobného nerad zažil ve vzduchu, zjistit až tam, že ti kuny překousaly kabely. Je to samozřejmě rychlý, příjemný, drahý a trochu nebezpečný způsob dopravy.

Abych tě tím létáním neprezentoval jako z výše nás přehlížejícího zbohatlíka, předpokládám, že jsi i člověk dotknutý pomoci bližním. Přispíváš na nějakou „dobročinnost“, nebo plánuješ něco konkrétního podpořit?
Tohle dělám stále, přispívám každý měsíc organizaci Člověk v tísni. Loni jsem pro jednoho ukrajinského vojáka dal do dražby sošku hudební ceny Anděl, ta se vydražila za zhruba 250 000 korun. Byl jsem za to rád a pořídil mu z toho invalidní vozík...

To je až symbolické, Anděl, jako že pomoc z nebe. Máš před sebou nějaké cíle? Hudební či osobní.
Pořád je to hlavně udělat novou prima muziku, která se bude líbit i ostatním, pořádně šlapala a byla zábavná pro posluchače.

Co bubny, asi na ně hraješ jen sporadicky s Jasnou pákou? Vrátíš se k nim, třeba jako sideman u nějakého oblíbeného muzikanta?
Míchat bubnování se zpěvem moc nejde, takže v mé kapele by to nepřicházelo v úvahu. Ale bubnování mne baví, takže ambice zahrát si s pořádnou kapelou na koncertě na bicí mám, tudíž bych si určitě rád zabubnoval.

Jakou kapelu nebo umělce bys rád zažil naživo? Třeba i zaniklé, mrtvé…?
Rozhodně Prince, s tím bych si i rád zabubnoval. Ten by mne asi ale nevzal.

Co cestování - chystáš se někam?
Každý rok si zajedeme někam k moři. Máme malé dítě lačné po všem novém - starší s námi už nejezdí, a tak si to s tím pětiletým capartem, naším chlapečkem užíváme.

Půjdeš řádně do důchodu, nebo budeš řádit na pódiu až na doraz, jako Špinarová, nebo Lasica? Odzpívat Anděla a nechat vznést duši k nebi.
Určitě budu hrát, dokud mne to bude bavit a dokud lidi bude bavit na to koukat a poslouchat to.

Rozjíždíš momentálně nějaké producentské vize?
Teď dělám věci hlavně spíš pro sebe.

Máš nějakou osobní prognózu k výsledku letošních voleb? Já se tedy děsím, a to jsem obecně raději optimista.
Minule jsme se taky báli, a jak to dopadlo? Máme nejlepšího prezidenta za posledních dvacet let. Předminule jsme se taky báli, a i když Jánošík vyhrál, tak vládu nesestavil. Tak hlavně pojďme k volbám.

Plánuješ v té souvislosti nějakou „občansko-hudební“ akci, nebo už si dáváš dovolenou z angažovanosti?
Já si myslím, že letos bude důležité dostat k volbám mladé lidi, což asi zrovna není práce pro mne. Bizár je Bureš, jak objíždí ty festivaly a cílí na to, aby ho ti mladí viděli, jak je „vodvázanej z tý moderní muziky“, jak ho to strašně baví…,chudák, ten pro to dělá, co může.

Jsme jihočeský kulturní server - jaký máš vztah k jihu Čech? Máš tu třeba nějaké oblíbené místo?
Mám rád všechna místa u vás, kde se žila moje Anička. Moje milá Anna je z jižních Čech, pochází z místa, které asi neznáš, jmenuje se to Doupě.

Zažil jsi tady na neamerickém jihu něco zajímavého - dobrého, či zlého, bizarního…?
1984 - spíme s kapelou Leška Semelky v hraničním pásmu a já jdu brzy ráno na houby. Přijdu na mýtinu - 100 hřibů - narvu dvě igelitky, svetr, košili a i kalhoty houbama.
A najednou V3Ska plná vojáků. Schovávám se v kapradí, aby mne neviděli, třeba by mě zastřelili, že? Oni projedou, já se zvedám a jdu na jinou stranu, než kam jeli a zabloudím. Chodím snad hodinu po lese, když uvidím babičku s košíkem, volám na ní, ona se rozbíhá pryč, já si uvědomuji, že jsem v trenkách, opásanej těma divnejma tvarama látek vyplněných pravákama… Tak se rozběhnu naplno, aby nedostala infarkt, paní těžce kulhá, dostihnu ji a zeptám se jí, nemohla ani chudák mluvit, kudy na ubytovnu, ona mi to ukáže a za chvilku jsem u kapely.

Obvyklá finální otázka - jestli mohu poprosit o nějaký vzkaz čtenářům Kulturne.com do této podivné doby.
Prosím vás, chovejte se trošku kulturně, ano? Víc! Víc!

Dík za čas a těším se někdy zase na koncertě, nebo tady u nás na jihu.