Poslední léto dětských her a nevinnosti. To je román Doroty Ambrožové

Spousta dospěláků má za to, že dětství, potažmo dospívání, je tím nejlepším obdobím v životě člověka. Obdobím nezatíženém starostmi o uspokojení životních potřeb, pracovních jistot, finační zajištění s minimem povinností. Pravdou ovšem je, že i tohle období je poměrně náročné, jen na to člověk dost snadno a možná i rád zapomene. Možná právě proto se scénáristka a dramaturgině Dorota Ambrožová rozhodla tuto dost podstanou fázi člověka zpracovat a zreflektovat ve svém románu Poslední léto.

Hormony jak v centrifuze, sto nálad do minuty a poměrně silný stres způsobený tlakem okolí, to jsou jen některé těžkosti, kterým dospívající člověk musí chtě nechtě denně čelit. Ať už v kruhu rodinném, nebo v prostředí školy. V tu chvíli může velmi snadno nastoupit pocit sebeselhání, deprese a nějaké nestability a pokud se, stejně jako hlavní hrdinka zmíněné knížky, snaží člověk svému okolí spíš zavděčit a tak nějak dělat to, co se od něj očekává, horko těžko se z něj stane silná osobnost, která se o své místo ve společnosti dokáže porvat a opravdu si obhájit to svoje.

Poslední léto je poměrně tíživou a v mnoha ohledech i intimní zpovědí mladé dívky, která vyrůstá v čistě pragmatické rodině, což pro její uměleckou a volnomyšlenkářskou duši není zrovna inspirativní prostředí, ve kterém by se cítila dobře. Takže ve finále není divu, že místo na umělecké škole, která by ji kreativně stimulovala skončí na gymplu, kde se hraje spíš na výkon a na, často velmi neefektivní, nalévání informací do hlav studentů. A aby toho nebylo málo, zamiluje se do svého o osmnáct let staršího souseda. Mluvíme tu navíc skutečně o lásce v pravém slova smyslu, nikoli o jakémsi pubertálním pobláznění, jak si mnozí mohli myslet.

Dovolím si tvrdit, že v hlavní hrdince se najde ledasjaká dospívající slečna a v každém případě i spousta ze současných mileniálek. Velkým zážitkem tak bylo nejen čtení samotné, ale i osobní setkání s autorkou v táborské kavárně a knihkupectví Jednota, kde mluvila především o důvodech, proč tuto knihu začala psát. Byl to právě školní systém, neschopnost rodičů poslouchat svoje ratolesti, jakési nevnímání jejich jedinečnosti a osobitosti, kterým je pro ně často těžké naslouchat a především touha dospívajících projevit se a dokázat sobě i ostatním, že mají co říct. Jen je třeba jim naslouchat a skutečně vnímat to, co říkají. I když se nám to může jevit jako malichernost.

Jak pravil klasik: "Mládí vpřed" a právě román Poslední léto velmi sugestivně ukazuje to, jak moc důležité je brát tohle rčení vážně, být nakloněn diskusi a především vložit do nové generace, kterou vychováváme alespoň špetku důvěry a nechat ji jít vlastní cestou, která se s tou naší sice nemusí vždycky shodovat, ale tím nemusí být nutně špatná. A pokud si tuhle tenkou a přesto velmi emočně vypjatou knížku chcete vychutnat ještě intenzivněji, zkuste si ji poslechnout jako audioknihu. Určitě na vás zapůsobí a třeba vás donutí nad věcmi přemýšet trošku jinak.