Vyhořet může kdokoli z nás, ale Petr Šesták o tom napsal knihu

Petr Šesták se do povědomí čtenářů výrazně zapsal už svým prvním románem Kontinuita parku, který se setkal s velmi pozitivními ohlasy jak z řad běžných čtenářů, tak i literárních kritiků. Románu zkrátka nebylo co vytknout. Nyní jeho autor přichází s novým románem, pamfletem, žalobou společnosti a jejího konzumního přístupu k životu a přesunům z místa na místo. Tímto velmi kritizujícím, alegorickým a v mnoha směrech rebelujícím textem konfrontuje člověka s dobou, s pohodlím, kterému jsme velmi často ochotni obětovat všechno včetně budoucnosti naší i našich dětí.

Hlavní hrdina se na kole proplétá městem a doslova vráží do těch, kteří se na silnici cítí být silnějšími, nadřazenějšími a mocnějšími. A to jen proto, že si svoje pozadí posadili na sedačku vypolstrovanou kůží, z nejmodernější reprákové soupravy jim celý interiér jejich vozu naplňuje kvalitní hudba a pod kapotou mají nespočet divokých koní. Člověk s jídelní brašnou Platformy – rozvážkové společnosti, kterou si hlavní hrdina založil a pro kterou pracuje – je pro něj asi tolik, jako psí lejno na právě zameteném chodníku.

Je pravda, že sebe i svou knihu vydal autor tak trošku v šanc samotným kritikům a čtenářům, protože ji lze vnímat i číst na mnoha úrovních a jejím vydání velmi riskoval. Což se začalo ukazovat hned v prvních dnech po jejím vydání, kdy se čtenáři nedokázali a vlastně stále ještě nedokážou shodnout na tom, čím tahle kniha vlastně je.

Jde o román o člověku, který tak trošku vykořisťuje a trýzní sám sebe, byť zoufale touží po změně a dost možná i k návratu ke kořenům, k hodnotám, k úctě lidí k lidem i světu, v němž žijeme? Je to pamflet, manifest, chcete-li, který si hlavního hrdinu bere jako rukojmího vlastní nespokojenosti a frustrace ze světa, který by si přál pro budoucí generace učinit lepším? Nebo je to jen pouho pouhá alegorie, kterou nelze brát příliš vážně, které chybí konzistence, vyprávěcí linka a nějaká vzájemná návaznost jednotlivých střípků a úryvků, které dohromady netvoří nic jednoznačného a jsou jen pouhými výkřiky do tmy samotného autora?

Nejlepší asi bude vnímat tuto knihu na všech těchto rovinách. Jen tehdy dokáže čtenář plně ocenit její kvality a tak nějak lépe splynout s hlavním hrdinou, který se snaží přežít ve světě aut, kolon, chaosu a výfukových plynů, které mu doslova otravují život. O lidech v těchto plechových skořápkách nemluvě. Celým příběhem prostupuje velký smutek, možná lehká nenávist a v neposlední řadě frustrace z těch, kteří jen využívají systém pro své pohodlí, aniž by se ohlíželi na následky. Postupně tak máme šanci sledovat rostoucí katarzi a duševní nepokoj, který se v našem poslíčkovi kumuluje a narůstá do nesnesitelných rozměrů. A protože nic není nafukovací a každá číše jednou přeteče, dochází k takové explozi i zde. Těžko soudit jak moc katastrofální důsledky bude takový výbuch emocí mít a na koho dopadne hněv jednoho kluka s jedním kolem, ale…to už si ostatně zkuste dočíst sami.

Přesnější název než „Vyhoření“ už tahle kniha dostat nemohla. Zvlášť v kontextu všech událostí, které se tu stanou a které se vlastně i staly v životě hlavního hrdiny a tak nějak byly uloženy k ledu. I ten ale pomalu a jistě taje a odhaluje tak jak ty hezké, tak i ne úplně příjemné vzpomínky, které jen víc rozdmýchávají doutnající uhlíky, v nichž se začínají objevovat prví plamínky požáru. A pokud k ní nezahoříte v rámci příběhu jako takovému, pak si minimálně jazyk a velmi jemný, přesto razantní a naléhavý stylu psaní zaručeně zamilujete.