Díky hříbkům začal opravovat památky na Šumavě. Stanislavu Schneedorfovi podal ruku i generál Patton

Před společnou filmovou besedou ve Vráži na Písecku vyzpovídal u sebe doma reportér Kulturne.com Petr Hejna svého hosta. Stanislav Schneedorf je známý tím, že po léta opravuje zejména po Šumavě drobné sakrální památky. K dnešnímu dni čítá počet jím, na vlastní náklady zrenovovaných křížků a božích muk, na osm desítek.

Do Vráže přivezl své kalendáře s vlastními fotografiemi Šumavy i knihy - dvojici Příběhů šumavských křížků (několik Schneedorfových snímků můžete vidět v galerii na konci rozhovoru). Během přátelského posezení, kdy tento vbrzku osmdesáti sedmiletý čipera nabídl přítomným ihned tykání a coby gentleman přinesl paní domu kytici, došlo na několik otázek.

Něco z minulosti a tvým fotografickým začátkům - jak jsi se dostal k tomu, že jsi v roce 1945 mohl jezdit s americkými vojáky po polních kuchyních?
U nás v domě, ve Strakonicích na Barvínkově, tou dobou bydleli dva američtí poručíci. Kdo mohl, tak Pattonovy důstojníky ubytovával…

Neviděl jsi náhodou i generála Pattona?
Jistě, dokonce jsem si s ním podal ruku. Tihle vojáci byli provianťáci, z Volyňky čerpali vodu, desinfikovali ji chlorem, stáčeli do cisteren a rozváželi po kuchyních. Tady bylo v okolí 5000 vojáků. Jezdili Jeepem a o prázdninách jsem k nim každý den naskočil a jezdil s nimi po kontrolách. Měli taky foťák, Kodak, a učili mne fotit.

Byl jsi později s někým z nich v kontaktu?
Byl, léta, co se vrátili do Států. Psal jsem si s jedním z Idaha až do jeho smrti. Když jsem dělal na Lipně, tak tam byl recepční, který uměl anglicky, a když mi přišel dopis, donesl jsem mu ho a on mi to přeložil...

Nebyl už náhodou cenzory otevřený, rovnou s překladem, abys s tím neměl práci?
Balíčky byla zjevně otevírané a probrané, taková byla tehdy doba.

Co tě inspirovalo k opravování drobných sakrálních památek a od kdy se tomu věnuješ?
Byl 89. rok, začátek září. Mezi Filipovou Hutí a Kvildou jsem zastavil na odpočívadle, abych si odskočil do lesa. Na tom jednom fleku bylo asi dvacet hříbků. Sebral jsem je a jel domů. Asi druhý nebo třetí den jsem se tam vrátil s kamarádem a sebrali jsme v těch místech na okraji Tetřevské slati za čtyři hodiny 540 hříbků, mám to nafocené. Když jsme to doma rozložili, říkali jsme si, že to není možné, nikde tou dobou houby vůbec nerostly. Tak jsem si to dal do souvislosti, že tam i byl kámen s křížem, holým, bez cedulky, bez Krista. To je asi ono, řekl jsem si. I když nejsem příliš věřící, koupil jsem barvu i štětec a vyrazil tam se štaflemi. První nátěr se brzo oloupal, jinak od té doby jsem ho natíral čtyřikrát, naposledy v roce 2014. Někdo tam postupně pověsil růženec, jiný přinesl květináč, já tam občas zapálím svíčku..., je to hezké místo.

Kterou památku jsi opravoval nejdéle?
To byla kaplička na Jodlových chalupách. Tam bývalo jedenáct domů, ani nevím proč se to tak jmenovalo, když žádný Jodl tam nikdy nežil. Tam jsem byl šestnáctkrát. Prvně jsem tam byl, myslím, 5. května 2017, pomáhali mi známí z Volar, je to pět kilometrů od nás.

Máš nějakou, třeba i veselejší příhodu z této tvé činnosti - krom žebro lámajícího pádu v Horní Sněžné?
Rád vzpomínám na Chaloupky, narodil se tam pan Johann Baier, ten umřel 2013 ve věku 86 let. Tohle místo jsem našel na mapě, je tam sedm křížků, které jsem obnovil. Jeden z těch křížů - má tři metry sedmdesát a padal do strany. Okolo je pastvina a teče pod ním potůček. A býci z toho stáda se o něj tak drbali, až ten kámen naklonili. Tak jsme to s kamarády opravili, zpevnili betonem a majitel pozemku udělal okolo ohrádku s drátem a byl klid. Chodím tam rád, jsou tam obrovské ovocné stromy. Jednou koukám, že na kříž někdo přimontoval tabulku, litinovou, ale bez textu. Vzal jsem ji domů, natřel, udělal nápis a šel ji vrátit na kříž. A pět metrů od kříže na mne koukal trs šesti srostlých hřibů, vydloubl jsem je a doma zvážil, měly dvě kila osmdesát. A bylo to jako prvně, jinde ani prašivka.

Kolik křížků a božích muk jsi dosud opravil?
K letošku je jich osmdesát.

V červenci ti bude 87 let, kde bereš tu sílu na práci i toulání divočinou? Udržuješ nějaký zdravý, případně až asketický životní styl?
Tedy nekouřím, ale mám třeba rád Jacka Danielse, nechutná mi bílé víno, jím, na co mám chuť, rád vařím, rád experimentuji. Sáhnu do mrazáku, vyberu nějaké maso…

Jak to máš s vírou? Četl jsem, že jsi jak katolík, tak ateista? Kde je pravda?
Jsem římský katolík, ale do kostela chodím vlastně jen fotit, natáčet, třeba i koncerty, ale modlit se neumím.

Je nějaké místo na Šumavě, které máš rád víc než ostatní?
Pro mě jsou to Chaloupky. Já jsem to místo objevil někdy v roce 2012. Z domu číslo 14 zůstaly jen obrysy, v rohu světnice stojí kříž a mně vrtalo hlavou, kde se tam vzal. On ho tam totiž v roce 1992 Johann Baier, kterého jsem už zmínil, postavil na místě, kde se narodili jeho rodiče. On sám se narodil v čísle 12. Sem se opravdu rád vracím.

Kde nejraději pozoruješ východy a západy slunce?
Nejkrásnější západy jsou v Dolním Cazově. Tam si vždy rád na ten západ počkám. Nebo další oblíbené místo je v Černé v Pošumaví u hotelu Racek.

A ty východy?
Já jsem spíš noční pták, takže…

Bylo usazení ve Volarech nějak přirozený pracovně - osobní migrační vývoj, nebo to byla podvědomá cesta návratu poblíž zaniklé Sněžné, tedy Ober Schneedorfu, jejíž jméno se zrcadlí i ve tvém příjmení. Prý jsi jediným nositelem tohoto jména u nás.
Je v tom kus obojího. Osm let jsem byl na Lipně, moje tehdejší manželka chtěla i kvůli dceři do města. Tak jsem se nechal ředitelem Jitony Prachatice „ukecat“ a šel jsem dělat, hned mi dal klíče od bytu. V roce 1965 odjel s manželkou za příbuznými do Austrálie a už se nevrátili. A já se tudíž vrátil do Frymburka a dělal tam správce kulturního domu. A ve Volarech jsem po dalších přesunech od roku 2009. Asi jiný Schneedorf u nás opravdu není, a co se mne týče, mužského potomka nemám.

Máš, podle jména, německé kořeny?
Můj děda se narodil ve Vídni, měl obuvnickou firmu. Byl malinkého vzrůstu, takže ani nemusel narukovat do první světové. Babička tehdy ve Vídni, kde se potkali, dělala služku. Když se s dědou vzali, zplodili pak tři kluky. Později si koupili domek ve Strakonicích na Barvínkově, děda sedával na verpánku a v puse měl ty floky, aby byly vlhké a nepotrhaly kůži bot.

Co tvé knížky, vydal jsi vlastním nákladem, prodáváš také jen ve vlastní režii, nebo jsi oslovil distributory?
Nemám, prodávám si je sám. Ta první měla náklad 1000 výtisků, rychle se prodaly a já nechal dotisknout ještě 500 kusů. Dnes jich mám posledních patnáct. Dvojky mám přes 800, vyšla v listopadu 2022 a uvažuji, že dotisknu tu jedničku, aby zájemci mohli mít obě.

Odchytil jsem, že jsi, nebo jsi byl, „podomní obchodník“ s kořením, či snad „děděk kořenář“, jde třeba o bylinky ze Šumavy, či jak tomu mám rozumět?
To jsem jednou dostal šest dóz s kořením. Vzadu byla etiketa výrobce. Tak jsem nelenil a kontaktoval ho, jestli nehledá obchodního zástupce pro oblast Šumavy. A vyšlo to, dostal jsem tenkrát dokonce telefon i mi dávali na naftu, bavilo mne to navíc od začátku.

Říkal jsi mi, že jsi hrál na bicí. Kdy to bylo?
Moji strýcové byli hudebníci - harmonika, trubka, klarinet... V roce 1950, to jsem byl na vojně v Cerově, se nás ptal velitel, aby se přihlásil, kdo má doma nějaké hudební nástroje, že bychom udělali kapelu. A já jsem si vzpomněl, že strejda má na půdě nějaké bubny. Dostal jsem opušťák a jel pro ně do Strakonic. Založili jsme jazzovou kapelu, hrál jsem v ní na bicí a zpíval, byl jsem vlastně zpívající bubeník.

Takže jazzový Víťa Vávra, jsi ještě hudebně nějak aktivní?
V roce 1968 kapelník sebral trubku a pláchnul do Rakouska a odtamtud šel do Johannesburgu. Tam to dopracoval na hodnost plukovníka a dělal kapelníka tamnější vojenské kapely.

Jaký je tvůj oblíbený spisovatel, film, fotograf nebo výtvarník a co posloucháš za muziku?
Přiznám se ti, že moc nečtu, prostě nemám čas. Ale rád mám třeba Egypťana Sinuheta. Filmy nejvíc sleduji s hudební tematikou, koncerty, životopisy a tak. Z muziky mám rád B. B. Kinga, líbí se mi Sade, celkově hudba, která má melodii. Co nesnáším, je dechovka, z té se mi až dělá zle... Já ji nějak nemůžu už odmalička.

Obligátní finální otázka - co bys popřál čtenářům Kulturne.com a nejen jim v této podivné době?
Jsem ze zásady odjakživa pacifista, jsem proti násilí a všem válkám. Teď tu máme zrovna to zemětřesení v Turecku, spousta obětí. Obecně jsem ale v životě optimista, důležité je mít pozitivně naladěnou mysl a rozhodně důležité je milovat a ctít přírodu.