Jezero Bianky Bellové rozdělí čtenáře. Tvorba autorky však patří k tomu nejlepšímu

 V jednom malém přímořském městečku, jehož jméno nám po celou dobu zůstane skryto, žije chlapec Nami. Nami nemá maminku ani tatínka. Nami má jen babičky a dědu. Když si dědu na jedné jeho rybářské výpravě vezme Duch jezera, vyrůstá Nami jen s babičkou. I ta, ale velmi brzy umírá, a tak si Nami sbalí pár svých švestek a vydává se hledat svoji matku, kterou zná jen z vyprávění a jedné mlhavé dětské vzpomínky o třech červených trojúhelnících.

Knihy Bianky Bellové, které vycházejí u Nakladatelství Host, se vyznačují především minimalistickými popisy prostředí. Vše je jen jemně nastíněno, bez přílišných detailů. Autorka nás svým světem neprovází, ale nechává nás si celý příběh zasadit kam jen chceme. Jako by prostor, kde se její příběh odehrává, nebyl důležitý. O to víc dává vyniknout postavám. Jejich osudům, charakterům a myšlenkám, jejich pocitům. Tím Bianca Bellová uvolňuje čtenářovu fantazii a ještě víc mu dovoluje popustit jí uzdu. A je to tak vlastně dobře. Protože každý její příběh je hlavně o postavách. Navíc se může stát komukoli, kdykoli a kdekoli.

Jezero je velmi silným příběhem o lidské odvaze a odhodlání čelit všemu, co se mu v životě postaví do cesty. Na 192 stranách se odvíjí hutný a drsný příběh chlapce, který v životě přijde o všechno a přesto se odmítne vzdát té jediné a pro něj i poslední naděje. To vše na pozadí poněkud drsného politického systému, který může připomínat totalitní režim, který všechny svazuje do neviditelných pout z nichž není úniku. Zároveň je tu ještě stále cítit vliv pohanských rituálů a víry ve staré bohy, ke kterým se všichni modlí a věří v jejich moc a sílu. Tento kontrast starého a nového světa, staré a nové víry ještě dodává celému příběhu na zvláštnosti, jisté magičnosti a něžnosti.

Právě tímto totiž Bianca Bellové ukazuje křehkost lidské duše, která je svázána politickým režimem, jemuž se musí přizpůsobovat a jakousi volnost nachází jen ve víře k Duchovi jezera, ke které byly vychovány celé generace. I tato víra však přináší limity. I v ní jsou všichni spoutáni jistým druhem pokorného strachu a úcty k neznámému a neviděnému bohu, kterému je třeba přinášet oběti a za kterým se všichni vydávají, když nadejde jejich čas.

Mezi řádky

Jezero je v každém případě velmi drsným a v jistém ohledu minimalistickým románem, který čtenáře rozděluje do dvou skupin. Jedna z nich ho, a potažmo i celou tvorbu této české autorky s bulharskými kořeny, miluje a nedá na ni dopustit, druhá její tvorbu zavrhuje jako nepochopenou, nezajímavou a nezáživnou.

Je pravda, že při čtení jejích knih je třeba číst notně mezi řádky a že tíživá atmosféra, která její tvorbu prostupuje, nemusí být pro každého jasně čitelná. Přesto jsou však její knihy jedněmi z těch nejlepších, které nám mohou čeští autoři předložit a směle se tak může vyrovnat zahraniční literatuře, jako jsou například knihy Delphine de Vigan.

Více o knize na https://www.hostbrno.cz/jezero/