PŘIDAT
AKCI
POSLAT
PLAKÁT
RYCHLÝ KONTAKT


Noc literatury přivede zájemce na půdu i loděnici. Uslyší i knihu bratra Sinéad O´Connor

Noc literatury přivede zájemce na půdu i loděnici. Uslyší i knihu bratra Sinéad O´Connor

Úterý, 14.06.2016 / článek

 

Ve středu 15. června se v Táboře koná oblíbená akce Noc literatury, na níž se zájemci seznamí s knihami předčítanými různými interprety na běžně nedostupných místech. Od 19 hodin se mohou návštěvníci akce zaposlouchat do novinek současné evropské literatury například ve Veslařském klubu Jordán, na půdě městské knihovny či útrobách banky. Série veřejných čtení se koná v půlhodinových intervalech a je zdarma.   

“Letos by se během Noci literatury mohlo číst v loděnici, navrhla v zimě jedna z předčítajících Lucia Kopřivová. Přišlo mi to jako skvělý nápad. Z dětství si letní hladinu Jordánu pamatuju plnou veslařů a “plachetniček”, ráda jsem se na ně s babičkou chodila dívat. Představa, že propojíme letní čtení s poetikou vodního sportu mi přišla tak lákavá, že jsem se začala pídit po kontaktu," popisuje ředitelka táborské knihovny Eva Měřínská. 

Kromě loděnice u Jordánu Noc literatury milovníky knih zavede opětovně do advokátní kanceláře Šíp, Kadlec a Paikrová v Komerční bance, do Jóga klubu v Dobrovského ulici, do Kávové zastávky na Budějovické ulici, do Dobré čajovnyv ulici Tomkově, do kostela Církve československé husitské ve Farského ulici, do Botanické zahrady, do vinotéky U Dvou andělů na třídě 9. května i do půdních prostor táborské městské knihovny.

Knihy budou v půlhodinových intervalech předčítat například reportérka České televize Kristina Vrkočová (Alexandr Münninghoff: Pokračovatel rodu, Nizozemí), překladatel a literární kritik Tomáš Dimter (Klaus Modick: Koncert bez básníka, Německo), hudební publicista Karel Deniš (Joseph O'Connor: Parádní jízda, Irsko), amatérský herec Vít Jakšič a divadelní spolek Šikmá plocha (Dana Percecová: Metafyzika cyklistů, Rumunsko), učitelka literatury Jana Rinkeová (Eva Menasse: Kvazikrystaly, Rakousko), spisovatelka Olga Černá (Jacek Dehnel: Lala, Polsko), pořadatelka kulturních akcí a členka Cheironu T Pavla Kohelová (Majgull Axelsson: Nejmenuji se Miriam, Švédsko), advokátka Eva Zenklová (Katja Kettu: Porodní bába, Finsko) a překladatelka Lucia Kopřivová a učitelka jógy Helena Holzknechtová (Monika Kompaniková: Piata loď, Slovensko). 

"Kouzlo literární noci spočívá ve správné kombinaci literárního díla, čtenáře a místa. Myslím, že táborská knihovna stojí na místě, které se na první pohled může jevit jako všední, ale ten druhý nabízí nečekaná zastavení, a tak chceme i letos vytěžit nové město v okolí náměstí TGM, kam jsme umístili devět lierárních zastavení. Klíče - ty pomyslné i faktické - máme už ke všem místům a já přemýšlím, jak zajistit i ten k úspěchu celé akce. Jestli ale i tenhle bude pasovat do správného zámku, poznáme až při akci samotné, přijďte se přesvědčit s námi a zastavte se nejen v loděnici," doplnila za pořadatele Eva Měřínská. Vstup na všechna čtení je zdarma. 

Více najdete také ZDE.

ROZHOVORY

Kniha od bratra písničkářky Sinéad byla jasná volba

Osvědčený předčítač Noci literatury, Karel Deniš, je známý mimo jiné jako odborník přes mayovky. K angloamerické kulturní scéně má ale podobně blízko. Jak říká: Chtěl se stát kosmonautem, pak archeologem, ale nakonec zakotvil na dlouhá léta u právničiny. Tu pravou cestu mu ale nakonec ukázal rudý náčelník a rock'n'roll. Řeč je o Karlu Denišovi, muži, jenž se honosí spoustou přízvisek, například hudební redaktor, dramaturg a spisovatel. Také on zasvětí posluchače Noci literatury do jedné z novinkových knih. Letos již podruhé a znovu s šálkem kávy, kde jinde než v Kávové zastávce.

Noci literatury se účastníte opakovaně. Jak hodnotíte uplynulý ročník?
Noc literatury jsem znal a když mě loni táborská knihovna oslovila, rád jsem přijal. Bylo to příjemné, proto se účastním znovu. Jediná nevýhoda je, že nemohu cirkulovat po jiných čtecích stanovištích, v tom závidím návštěvníkům.

Znovu předčítáte irského autora. Je to náhoda? Proč jste si vybral Josepha O'Connora a jeho Parádní jízdu? Jak se vám čte?
Dva Irové jsou náhoda, ale angloamerická literatura nikoli, mám ji rád od mládí. Také proto, že až na výjimky si vystačí s povídkami, novelami či krátkými romány, což mi vyhovuje. O´Connor? Jste-li celoživotní fanda a nakonec i profesionál v oblasti popové a rockové muziky, pak bratr písničkářky Sinéad je jasná volba. Navíc jím popisovaná alternativní osmdesátá léta jsou mi blízká a mnohé z jeho postřehů jsem prožil i v naší hudební realitě. Některé věci jsou prostě v kapelách a kolem nich na celém světě stejné.

Jaká literatura je vám blízká?
Celoživotně sleduji především hudebně, historicky, umělecky, životopisně zaměřenou literaturu faktu. Ke stáru jsem přidal i kvalitní komiksy westernové, fantasy a jiné, ale vždy s přívlastkem „weird“, tedy „divné“, nikoli ty prudce komerční. Nevyhýbám se ale z podstaty ničemu. Knihovnice v domácnosti mi dává šanci prolistovat většinu novinek, ale zhusta opravdu jen prolistuji, času je málo. Mám také oprávněný pocit, že vše podstatné z klasické literatury jsem stihl přečíst na gymnáziu a na vysoké škole. Uvolnění v šedesátých letech mi dalo šanci poznat i do té doby nedostupné, později se leccos půjčovalo v opisech. Takový Pán prstenů na den a noc, neoficiální strojopisná verze na průklepovém papíru, to byl opravdu silný kolejní zážitek.

Existuje kniha, kterou jste neměl sílu dočíst nebo ji naopak četl již několikrát a stále vás baví?
Nedočtených knih mám řadu, bohužel. Takový Proust, Musil, L. N. Tolstoj nebo Joyce byli nad mé síly či trpělivost. Ale neskousl jsem třeba ani Harryho Pottera, ač jsem se kvůli dcerám velmi snažil a téma mě bavilo. A trvale oblíbená kniha? Jen jedna to jistě není, vracím se občas ke Švejkovi, Jak jsem vyhrál válku, Hlavě 22 nebo Hájili jsme hrad – na nevojáka je to výkon, samé válečné knihy, ale vtipně satirické. A k tomu další vzpomínky na mládí typu srandovních povídek Šimka a Grossmanna. Také však Borges, Tolkien, Sapkowski a jeho husitská trilogie, Lovecraft, Howard, Poe. Možná žádné velké umění, ale oddech v tajemném světě, když ten můj celotýdenní pracovní je zajímavý, ale občas proklatě realistický.

Četl jste hodně už jako malý kluk? Jaká byla vaše nejoblíbenější knížka v dětství?
Četl jsem brzy a strašně moc, byl jsem schopen týden co týden chodit souběžně do dvou knihoven. Také narozeninové a vánoční dárky tou dobou byly nejčastěji knihy - a šťastně schované pod polštářem hrozně tlačily. Klukovská klasika konce padesátých a první půlky šedesátých let: Augusta, Štorch, Verne, Dumas, Foglar a samo sebou May, tomu se ovšem věnuji celoživotně i badatelsky a spisovatelsky.

Sám píšete - na čem aktuálně pracujete? Jaká témata vás do budoucna lákají?
Po knížkách o Vinnetouovi a filmových westernech (pozn. obě pod pseudonymem Karel Jordán) jsem pod vlastním jménem loni vydal vzpomínky na zpěváka Petra Muka, se kterým mě pojilo čtvrtstoleté úspěšné pracovní přátelství. Teď sbírám materiál a hledám čas na příští psaní v cca třech směrech: úplně hudebním, skoro politickém a téměř mýtickém. Co se podaří a v jakém pořadí, to uvidíme. Bude to vycházet z mých osobních i čtenářských zážitků a vzpomínek, opět literatura faktu, neb romanopisecká fabulace mi chybí. Rád jí i letos nahradím veřejným čtením knih těch, kteří to opravdu umí.

Karel Deniš
Narodil se 11. listopadu 1952 v Praze, kde žil až do 7. třídy. Poté se s rodiči - původně poněkud proti své vůli - odstěhoval do Tábora. Zde maturoval na gymnáziu. Vysokoškolská studia jej opět přivedla do Prahy, kde vystudoval právnickou fakultu. Dvacet let se právničinou živil, ale po revoluci se naplno začal věnovat tomu, co předtím dělával ve volném čase - propagaci a produkci muziky. Nyní již dvanáct let působí v hudebním vydavatelství Supraphon. Jako Karel Jordán publikoval několik knih, například Tenkrát na Západě neboli českého průvodce světovými westerny, ale také vzpomínkovou knihu o jeho příteli, zesnulém zpěvákovi Petru Mukovi.



Kvazikrystaly mají hloubku. Potřebují ale trpělivého čtenáře

Učitelku literatury, Janu Rinkeovou, už jen tak nějaká kniha neuhrane. Z té, kterou bude předčítat na Noci literatury, je ale ohromená.

Autorita, hluboké znalosti a lidský přístup. To je jen drobný výčet pozitiv, která na gymnaziální učitelce literatury dodnes obdivuje ředitelka táborské knihovny Eva Měřínská, jež se s ní potkávala při svých studiích. S literaturou ji má paradoxně spojenou z mimoškolního prostředí, připravovala totiž několikrát literární večery pro skauty. I proto ji pozvala mezi vybrané předčítače Noci literatury. Jana Rinkeová přijala a zakotví v loděnici na Jordáně s knihou, která jí jako jedna z mála za poslední dobu učarovala.

Noci literatury se zúčastníte poprvé. Co od ní očekáváte?
Těším se, ta nabídka mě moc potěšila. Mám sice drobné obavy, ale vždycky jsem studentům ve škole ráda předčítala, stejně jako mým vnukům. Myslím, že taková akce může dát dohromady ty, kteří pořád milujou knížky a nedokážou si život bez nich představit.

Čekají na vás Kvazikrystaly od Evy Menasse. Jak se vám četly?
Poslední dobou už beletrii moc nečtu, protože mám pocit, že pokud člověk nemá přátele, kteří mu doporučí kvalitní knížku, musí se prokousat strašným množstvím balastu, než sám narazí na něco dobrého. A já už toho času zase tolik nemám, tak se ho snažím šetřit. Tahle kniha mě ale uchvátila. Je o lidských vztazích - o vztazích mezi matkou a dcerou, tchyní a snachou, ale i o ženách a mužích. Hlavní hrdinka je velmi osobitá, někdy reaguje sympaticky, někdy méně. Je to živý člověk, žádný model. Nejvíc mě ale zaujala forma příběhu, která může zpočátku čtenáře odradit. Ani já jsem se v ní nejprve neorientovala, pořád jsem tápala po hlavní postavě, která se objevuje spolu se spoustou dalších lidí v různých epizodách téměř nepozorovaně. Teprve v 11. kapitole o ní čtenář najde ucelené informace. Velmi také obdivuji autorčinu schopnost zkratky - stačí jí tři věty, aby naprosto dokonale vystihla atmosféru. Ten příběh má hloubku, ale čtenář potřebuje čas, aby ji objevil.

Usadíte se na loděnici, co na to říkáte?
Těším se, mám k tomu místu vztah. Jako malé děti jsme chodili bruslit na Jordán a na loděnici jsme si vždy přezouvali boty a tajně je tam schovávali. Můj muž byl také v mládí členem veslařského klubu, takže odtud máme i mnoho známých a přátel.

Mluvila jste o tom, že beletrii dnes už příliš nevyhledáváte. Co naopak ano?
Čtu životopisy, memoáry, literaturu faktu. Vyhovují mi tím, že člověk má nějakou konkrétní představu a kniha ji upraví. Líbil se mi například životopis Olgy Havlové nebo mám ráda knihy od Pavla Kosatíka, to je skutečně autor na svém místě. Dnešní beletrie mi už skutečně trochu uniká.

Existuje i jiný žánr, případně téma, který dobrovolně míjíte?
Ano, například scifi. U něj je moje fantazie u konce. Nejsem ochotná jej přijmout, bývá už hodně nereálné. Také nerada čtu o křivdách na dětech a starých lidech.

Pojďme raději k literatuře, kterou zbožňujete...
Poezie! Seifert, Skácel, Mikolášek, Kainar. Ty miluju. Byla jsem i členkou Klubu přátel poezie. Pamatuji si, jak jsme každý čtvrtek stávali frontu před Knihou. A v pátek na maso...To byl takový náš rituál (smích).

Byla jste velká čtenářka i v dětství?
Troufnu si říct, že ano. Vyrůstala jsem v kulturním prostředí. Tatínek hrál v Bolechu, maminka zase zpívala v Hlaholu. Doma jsme měli obrovskou knihovnu, ale spíš s knihami pro dospělé. Rodiče mi kupovali vlastní knížky, ale nebyl to moc dobrý výběr, protože jsem vyrůstala v 50. letech. Později jsem si začala vybírat, a to zejména kratší útvary - u dědečka na půdě jsem například četla zábavné kalendáře. V létě na chatě jsme zase k večeru poslouchali četbu na pokračování. Nejvíc mě ale ovlivnil tatínek a divadlo. Tatínek vozíval z Prahy spoustu scénářů a já je četla s ním. To vyžadovalo zvláštní fantazii. Také si pamatuji, jak jsme u nás doma natáčeli zvukový efekt bouřky a její nahrávka se pak pouštěla při představení v divadle.

Vzpomenete si na svou nejoblíbenější knížku z dětství?
Řekla bych, že to určitě byla nějaká z divadelních her. Hodně jsem četla hry od Voskovce a Wericha, měla jsem ale ráda i Broučky nebo pohádky od Němcové, Erbena, ale i trochu kruté pohádky od Václava Beneše Třebízského. A pak samozřejmě Čapka a jeho dětské knížky. Na to že neměl děti, tak byly geniální…

Zmínila jste, že jste vyrůstala v 50. letech. Jak na vás působila tehdejší propagandistická literatura?
Byla jsem tehdy ještě dítě, ale pamatuji si, jak jsem četla Honzíkovu cestu od Bohumila Říhy a pořád jsem nechápala, čím je jiné to jeho “vajíčko z družstevní drůbežárny” oproti ostatním vajíčkům (smích). Také si pamatuji, jak jsem důvěřovala paní učitelce, že to, co říká, je vždy pravda. Žila jsem v iluzi, že vše je v pořádku. Můj tatínek byl ale názorově jinde a mě to tehdy jako dítě hrozně mrzelo. Když jsem potom ještě za socialismu nastoupila do školství, sem tam jsem také narazila na ideologické problémy, třeba když jsem pouštěla Horníčka a Wericha, u nichž se objevovaly narážky typu “a já kráva údernička jsem běžela s posledním litrem mlíčka”. Pak za mnou chodívaly děti, jak jsem si něco takového dovolila říct, a to mi tehdy zatrnulo.Takovým střetům se ale člověk nevyhnul, byla to konfliktní doba. Velmi mě proto potěšilo, když za mnou kdysi přišel jeden můj žák, dnes je to mimochodem významná táborská osobnost, ale nebudu ho jmenovat, a řekl mi: “Kdo chtěl a uměl, tak mezi řádkami u vás našel.” To pro mě byla velká pochvala. Nechci ze sebe ale dělat hrdinku, na to jsem byla zbabělá, přece jenom jsem měla dvě děti...Po revoluci jsem si ale pak předčítání některých ukázek vyloženě užívala, například Kohoutovy básně, nad těmi jsme se moc bavili.

Patřila jste za normalizace k těm čtenářům, kteří si po nocích přepisovali zakázané knihy a pak je pašovali mezi ostatní?
Také jsem si občas nějakou knihu přepsala. Měla jsem i několik osvícených kolegů, kteří nad přepisováním trávili noci. Zásobovala mě i má tehdejší středoškolská láska, byl to disident. Pašovaly se hodně básně katolických autorů, jako Demla, Zahradníčka nebo Čepa. Po roce 89 jsem se k těm zakázaným autorům vracela, například k Zbabělcům od Škvoreckého - a najednou ta kniha byla někde jinde. Najednou jsem získala pocit, že jsem si ji kdysi tak trochu zidealizovala, že to zase taková bomba není…

Jaký máte dojem z dnešní mladé generace - má k literatuře kladný vztah?
Myslím, že jsou děti, které číst budou a pak zase ty, které číst nebudou nikdy. Je to jen přebírání modelu rodiny. Pamatuji si, jak můj vnuk kdysi dostal ve třech letech svoji první čtenářskou legitimaci, a jak na to byl pyšný…

Jana Rinkeová
Narodila se v Táboře, který kromě pěti let studia na vysoké škole nikdy na delší dobu neopustila. S rodiči žila na Starém Městě, v domě vedle židovské synagogy, který už dnes neexistuje. Vystudovala zdejší gymnázium a později absolvovala FF UK v Praze, kombinaci český jazyk/ruský jazyk. V roce 1969 nastoupila na svou almu mater, Gymnázium Pierra de Coubertina v Táboře, a vychovala zde několik generací studentů. Od roku 2003 je v důchodu. Pětatřicet let již žije na Sídlišti nad Lužnicí. Má tři vnuky, tomu nejmladšímu je rok.

Text: David Peltán
Rozhovory: Kateřina Šímová



Fotografie


Autor: David Peltán, Kateřina Šímová


Téma: Literatura





Související články

 

 




Kultura dnes


Švihla

Divadlo / Taneční představení
Divadlo Oskara Nedbala Tábor - malý sál
18.02.2019 od 19:00 hod.