Píseň krve. Fantasy bez trpaslíků a s mnoha rozpaky

S obřími a obsahově naprosto epickými fantasy knihami určeným dospělým čtenářům se v poslední době roztrhl pytel. Máme tu sáhodlouhou ságu Píseň ledu a ohně, Tolkienova Pána prstenů nebo Sapkowského Zaklínače. A k nim se teď přidala ještě zbrusu novátrilogie Stín krkavce, která započala prvním a naprosto nepřehlédnutelným prvním dílem s názvem Píseň krve.  

 S touto novou trilogií přišlo nedávno nakladatelství Host a Píseň krve se zanedlouho stala velice žádanou a hlavně chválenou literární novinkou. Na svědomí jí má skotský spisovatel Anthony Ryan a my se teď společně na jeho prvotinu podíváme a řádně ji prozkoumáme.

V prvopočátku je třeba ujasnit si pár věcí. Ačkoli se jedná o fantasy, neočekávejte žádné trpaslíky, elfy, hobity, kouzelníky nebo mágy. Nic takového v téhle knížce nenajdete, takže pokud na něco takového čekáte, rychle se ze svého omylu vymaňte, ať nejste zbytečně zklamaní.

V podstatě celou knihu sledujeme jen jednu hlavní postavu, která kolem sebe sice má pár dalších postav, ale ty se tam jen na chvíli mihnou a hned zase zmizí, jako by ani neexistovaly. Pro nás je nejdůležitější Vélin Al Sorna, syn proslulého Pána bitev, který je jako desetiletý chlapec svěřen do péče Šestému řádu. V jeho sídle je cvičen v boji a v krutém zabíjení, které nemá sloužit ničemu jinému než Víře. Vélin během svého života postupně zjišťuje pravdu o své matce, kterou nikdy nepoznal a hlavně všechny hrůzné okolnosti, které vedly k rozhodnutí jeho otce zbavit se ho. Navíc mu osud nachystal ještě jednu, nejtěžší zkoušku, ve které musí obstát. Vélin má totiž jako jediný schopnost změnit nejen celé království, ale také celý svět.

Drobátko rozpačitá

Píseň krve, ač se to na první pohled může jevit jinak, není vůbec jednoduchým čtením. Ba právě naopak. Děj je poměrně komplikovaný a nezdatný čtenář se v něm může velice snadno ztratit. Je proto třeba se na čtení pekelně soustředit a vnímat každičký detail nebo sebehloupější událost, kterou vám autor naservíruje, protože vše může být důležité. Nejedná se o nějakou odpočinkovou četbu. Myslím si však, že jako knížka na léto k vodě, kdy můžete v klidu relaxovat a nejste utahaní z práce nebo ze školy, je Píseň krve naprosto ideální volbou.

Musím se přiznat, že ačkoli mě toto veledílo opravdu bavilo a čtení jsem si docela užila, nepovažuju to úplně za svůj šálek čaje. Spíš mám dojem, že je tato trilogie určená spíš klukům, chlapcům a mužům než opačnému pohlaví. A to právě pro ty boje a drsný výcvik. A popravdě. Moc nevím, co od téhle série mám dál očekávat. U výše zmiňovaných autorů podobných sérií je to naprosto jasné a očividné. Ale u Ryana sem drobátko rozpačitá. Zatím se tam totiž pořádně neobjevila žádná zmínka o čemkoli, co by alespoň trochu naznačilo, že se skutečně jedná o novou fantasy sérii a autorům záměr s dějem a hlavním hrdinou mi pořád nějak uniká. Proto si zatím nejsem moc jistá, zda budu ve čtení dalších dílů pokračovat nebo jestli jí přenechám povolanějším osobám, které prozřely více než já a knížku si tak užijí naplno. Píseň krve ovšem rozhodně stojí za pozornost, protože si jistě najde mezi čtenáři své příznivce.