Zpěvačka Marta Töpferová hudbou vyjadřuje pravdu, lásku, krásu a bolest

 Marta Töpferová je jednou z nejzajímavějších zpěvaček a písničkářek své generace. Po emigraci do USA v roce 1987 se naučila plynně španělsky a prosadila se jako osobitá umělkyně a skladatelka latinskoamerické hudby. V roce 1993 strávila půl roku ve španělském Morónu de la Frontera, kde studovala kytaru, tanec a ponořila se do španělského jazyka a Lorcových básní. London Times ji popsal jako „jednu z nejpůvabnějších interpretek lidové hudby Latinské Ameriky“.

Před pár dny mělo v Jihočeském divadle premiéru drama Yerma, které napsal Federico García Lorca. Jaké jsou vaše první pocity po premiéře?
Mé první pocity jsou: Teď nevím, jak budu žít bez divadla! Sice budeme Yermu na jaře ještě čtyřikrát hrát, ale zkoušení v činohře mi bude moc chybět. Lorcova Yerma je veledílo a byla to pro mě nesmírně obohacující zkušenost se do této hluboké a poetické hry ponořit. Navíc spolupráce s vynikajícím činoherním souborem Jihočeského divadla a zcela úžasným režisérem Jiřím Heřmanem byla pro mě velkým potěšením.

Bylo zkoušení náročné? Jak dlouho trvalo?
Zkoušení bylo intenzivní. Trvalo sedm týdnů. Ale naštěstí byly zkoušky během ledna a února, což většinou nejsou moc zaneprázdněné měsíce pro koncertování.

Kdo vás ke spolupráci oslovil a proč jste se do toho „rozhodla jít“?
Oslovil mě pan režisér Jiří Heřman a bývalý šéf činohry Jihočeského divadla Martin Glaser. Já jsem měla k F. G. Lorcovi od patnácti let silný vztah, zamilovala jsem se do jeho básní a zároveň jsem začala poznávat španělskou hudbu a kulturu. Takže když mě pánové Heřman a Glaser oslovili, nemohla jsem to odmítnout! Není snadné inscenovat v dnešní době tak náročnou a zároveň kouzelnou hru, a tak jsem si to nemohla nechat ujít. Navíc jsem byla moc zvědavá na spolupráci se skladatelem Markem Ivanovičem.

Kromě hry na kytaru a zpěvu v inscenaci ztvárňujete alter ego hlavní ženské postavy. Přicházíte po hudbě na chuť i herectví?
Herectví mě odjakživa fascinovalo, výborní herci jsou schopni člověka zasáhnout naprosto jedinečným, lidským způsobem. Mám ovšem k herectví velikou úctu, vím, že je to těžká práce, která vyžaduje dobré vzdělání, výbornou paměť a jisté kouzlo, které je svým smyslem nepolapitelné…

Kdyby přišla nabídka na film, zvažovala byste ji?
Záleželo by na scénáři, režisérovi a roli. Pokud by to bylo něco kvalitního, co by mě oslovilo a co bych mohla zahrát dobře, tak ano.

Jste označována za jednou z nejzajímavějších zpěvaček a písničkářek své generace. Je jasné, že to s sebou nese i velký díl odpovědnosti. Jak se s tím vyrovnáváte?
Já jsem jistou odpovědnost ve sféře hudby a umění cítila už od dospívání. Zpívání pro mě nebylo a dodnes není zábava, ale prostředek, jak vyjádřit pravdu, lásku, krásu, bolest, to, co mi leží na srdci. Snažím se hudbu dělat poctivě, pořád se učit a vyvíjet se.

Z projektů, na kterých pracujete, je cítit, že velmi silně tíhnete k Latinské Americe. Kde se tato vášeň zrodila a co ji pohání?
Od prvního poslechu latinskoamerické hudby jsem s ní cítila velké napojení. Po mé emigraci do USA se tato hudba a komunita staly mým jakýmsi druhým domovem. Naučila jsem se španělsky a načerpala jsem velké množství lidové hudby z Latinské Ameriky, protože mě velmi zajímala. Měla jsem také to štěstí setkat se s jejími předními interprety nejen při výletech do různých latinskoamerických zemí, ale i v New Yorku, který je velmi hispánský. Věnovala jsem se jí intenzivně tak dvacet let, nelituji toho ani vteřinu, ale přišla etapa, kdy jsem začala cítit, že svůj svět musím rozšířit.

Naopak váš poslední projekt „Milokraj“ je vyslovenou oslavou českých a moravských tradic. Co ve vás spustilo touhu vytvořit takové písně?
Já jsem vždycky měla moc ráda cimbálovou muziku a moravské písně, ale žila jsem dlouho odpojená od této tradice. Nicméně v roce 2006 jsem se v Praze seznámila s kontrabasistou a skladatelem Tomášem Liškou a začali jsme spolu v roce 2007 hrávat můj latinskoamerický repertoár. Ovšem během různých turné jsme občas mluvili o tom, jak je pozoruhodné, že on je první Čech, s kterým hraji od své emigrace v roce 1987, a že to naše setkání musí mít nějaký hlubší význam. Zrodila se v nás obou přirozeně touha a zvědavost zkusit vytvořit soubor, pro který bychom psali hudbu, která by čerpala z české, moravské a slovanské hudby. A po několika letech se to podařilo! Úžasné na tom je to, že člověk zjistí, že může žít mnoho let pryč, ale hudbu svého dětství si pořád nosí v sobě. Jistě že mi chvíli trvalo dostat se do psaní hudby pro Milokraj, byla to změna jazyka, nástrojů a myšlení, ale pak přišla ohromná vlna inspirace a zrodily se nové písně.

Žila jste ve všech možných koutech světa. Kde se Marta Töpferová cítí doma?
Momentálně se cítím doma v Čechách. Česká krajina mi dlouho chyběla a také tu objevuji spoustu výborných umělců. Je to pro mě krásná životní etapa se sem vrátit – k rodné řeči, k naší minulosti, která mi pomáhá porozumět sobě samé a mým předkům. A to, že tu mohu intenzivně pracovat na hudbě a například se ještě připojit k divadlu, je úžasné. Zatím jsem tu velmi spokojená, ale taky vím, že může přijít doba, kdy budu potřebovat změnu. Uvidíme, jak dlouho tu zůstanu. Emigrace a život mnoho let jinde člověka přeci jen poznamenají.

Pracujete aktuálně na něčem novém?
Píšeme s Tomášem Liškou nové písně pro příští album s Milokrajem, které máme na podzim natočit. Jinak další novinka je, že brzy poběží na České televizi film jménem Poslední cyklista, pro který napsal scénář můj táta Tomáš Töpfer a Jiří Svoboda, který film režíruje. Já v tom filmu zpívám a hraji malinkou roli. Těším se na něj, protože jeho příběh je pro mou rodinu hodně osobní.

Líbí se ti www.facebook.com/Kulturnecom