Vietnamce jsme vybírali ve večerkách. Exhibici nemaj v povaze a nedůvěřují

Za scénář k filmu Poupata, který má premiéru 15. prosince dostal cenu Filmové nadace RWE & Barrandov Studio. Následně film také režíroval. To je filmový objev Zdeněk Jiráský, absolvent FAMU na katedře scenáristiky a dramaturgie. Většinu času se věnoval dokumentární tvorbě, nyní přichází s hraným filmem.

Jako dokumentarista jste točil filmy o investigativní žurnalistice, architektuře, umění i cestopisné dokumenty. Proč jste si vybral pro svůj první autorský hraný film právě žánr sociálního dramatu o lidech z okraje společnosti a téma rozpadu rodiny?
Hledal jsem pro svůj příběh nejvhodnější formu, která by byla srozumitelná a přístupná. Poupata vypráví o lidech sociálně slabých, žijících v těžkých podmínkách, topících se v závislostech a jednajících navzdory osudu. Postavy jsou determinované prostředím, ve kterém žijí, zásadní změna v jejich životech je téměř vyloučena. Sociální drama je mi blízké, stejně tak ale třeba černá komedie, psychologický film nebo thriller.

Když jste psal scénář, přihlížel jste k tomu, že si ho budete točit vy sám a v případě náročných scén sám sobě zkomplikujete práci?
Během psaní scénáře jsem se nejvíce těšil právě na to, co dělá film filmem a odlišuje ho od televize. Náš rozpočet byl velmi malý, proto jsme si nemohli dovolit více takových scén a museli některé náročnější obrazy ve scénáři upravit, zjednodušit.

Jaké nejpodstatnější rozdíly jste vnímal při natáčení tohoto svého hraného debutu a předchozích dokumentů?
Pro mne jsou to dva dost odlišné světy. Narozdíl od dokumentu, který často vzniká daleko více ve střižně, má hraný film závazný scénář. Nemůžete nechat běžet kameru a čekat, jak to dopadne. Nebo ji nechat běžet tak dlouho, až zaznamená něco zajímavého. Máte daleko větší zodpovědnost za rozpočet, za štáb, v našem případě mj. i za zdraví herců (točili jsme v silných mrazech). Každé vaše rozhodnutí bezprostředně hodnotí daleko větší množství lidí, na jejichž výkonu jste závislí. Musíte je neustále motivovat, konfrontovat s nimi své nápady a přesvědčovat je o nich. Podstatná je práce s hercem, jeho výběr, zkoušení a hledání variant. Vyprávíte prostřednictvím herecké akce, s hereckým výkonem film stojí a padá.

Co hrálo největší roli při výběru kameramana Vladimíra Smutného?
Kromě kameramanských kvalit i kvality osobní. Neumím si představit situaci z jednoho nejmenovaného českého filmu devadesátých let, kde spolu režisér s kameramanem pro vzájemnou nevraživost komunikovali pouze prostřednictvím svých asistentů. Nechci spolupracovat s lidmi, se kterými bych si po natáčení neměl co říct.

S jakou vizí jste obsazoval hlavní role ústřední rodiny?
Důležité pro mne bylo, aby herci dokázali na plátno převést věrohodnost napsaných postav. Nechtěl jsem rušit příliš známými tvářemi, přeskakujícími z filmu do filmu. Výjimkou je Vladimír Javorský, ale ten pro svoji roli prostě přirozeně „dozrál“.

Kde jste objevil představitelku Kamily Malgorzatu Pikus a čím vás přesvědčila, že právě ona je ta pravá?
Dlouho jsem vybíral mezi českými herečkami, až mě náhoda zavedla do Těšínského divadla. Goška mě zaujala na první pohled, přesto jsem tomu dal ještě nějaký čas, než jsem si byl úplně jistý a oslovil ji. Mám rád polskou hereckou školu a na Gošce je vidět, že je z trochu jiného světa, tak jako Kamila.

Jaká byla spolupráce se zkušeným hercem Vladimírem Javorským, který je znám jako maximalista a složitá osobnost. Měli jste prostor pro diskuse o jeho postavě?
S Vladimírem jsme jeho postavu dlouze probírali již před natáčením. Dovolili jsme si ten luxus a ve volných chvílích zkoušeli, pomáhal mi také rozehrávat vietnamské neherce, se kterými se pak měl potkat před kamerou. Práce s ním byla inspirující, vážím si jeho skromnosti, otevřenosti a přemýšlivosti.

Významné role jste dal vietnamským nehercům. Jak se vám je podařilo najít a přesvědčit, aby ve filmu účinkovali?
Oslovovali jsme vietnamské prodavače ve stáncích a večerkách. Devět z deseti nemělo vůbec zájem, někteří předstírali, že nerozumí, přestože moc dobře věděli, co po nich chceme. Exhibici nemají v povaze, nedůvěřivost je jejich znakem. Z těch, kteří přišli ke kamerovým zkouškám, jsme vybrali dva, kteří přicházeli v úvahu. Práce s nimi byla příjemná a bezproblémová.

Ve filmu se objevuje talentovaná sestava mladých herců – od Mariky Šoposké, přes Josefa Lásku, Anetu Krejčíkovou až po Vladimíra Polívku. Prošli konkurzy, nebo jste si je vybral na základě jejich předchozí práce pro film či divadlo?
Všichni prošli castingem a zkouškami. Většinu těch, které jsem si pozval ke konkurzu, jsem předtím viděl na divadle. Výběru herců z této generace jsem věnoval dost času i energie, objížděl jsem divadla po Čechách i na Moravě. Se všemi jsem pak zkoušel.

Z příběhu i filmu je zřejmá vaše důvěrná znalost prostředí a života lidí, o kterých příběh vypráví. Znal jste ho z nějaké dlouhodobější vlastní zkušenosti, nebo je výsledkem „autorského průzkumu a studia prostředí“?
Snažím se kolem sebe rozhlížet. Občas zbystřím sluch, aby mi neuteklo něco zajímavého, ale to dělá kdekdo i bez potřeby vyprávět příběh. Některé postavy jsou inspirovány osudy kamarádů a lidí, které jsem potkal. Jinak je to ale „vysezený“ příběh.

Které okamžiky natáčení byly pro vás jako režiséra nejtěžší?
Točili jsme v lednu a únoru, sníh a mráz mají v příběhu dramatickou úlohu. Zaskočila nás náhlá obleva v polovině natáčení, která nás přinutila k improvizacím a zásahům do natáčecího plánu. Náročnou finální scénu s davem komparzistů jsme nejdříve zrušili a přesunuli do jiného, jediného možného termínu, a v ten den opět všechno roztálo. Tak jsme s pomocí nákladních aut celý den sváželi sníh z vrcholů Krušných hor.

Pomohla vám při realizaci Poupat skutečnost, že scénář zvítězil v soutěži Filmové nadace RWE & Barrandov Studio?
Určitě pomohla. Koupil jsem si ojeté auto a s ním pak objížděl všechny produkční schůzky.

Už máte téma na další hraný snímek, nebo hotový scénář?
Dopisuji první verzi nového scénáře. Je to love story z velkoměstského prostředí, zabývající se tématem prostituce vysokoškolaček.

PROFIL:

Zdeněk Jiráský (námět, scénář, režie)
Absolvent FAMU, katedra scenáristiky a dramaturgie (1998 - 2004)

Film a TV:
Dokumentární filmy:
Neohrožení ohrožení (o elitě české investigativní žurnalistiky v souboji s mocí; scénář, režie, 59 min)
Asák (celovečerní portrét fotografa Petra Helbicha, asistenta Josefa Sudka; scénář, režie, 52 min)
Sladké mámení (odborářská rekreace ROH ve třetím tisíciletí, scénář, režie, 70 min)
Guláš za 750 milionů (dva předvolební týdny na mítincích politických stran, scénář, režie, 58 min)
Mizející Praha (proměna genia loci centra Starého Města a Malé Strany; scénář, kamera, režie, 58 min)
Kýči (nevkus z pohledu autorského, historického, sociologického, filozofického i galerijního; scénář, režie, 58 min)
Nedotknutelní (léčba lepry ve východní Indii; scénář, kamera, režie, 28 min)
Madagaskar, Sainte Marie, Kalkata, Jharkhand, Orissa - cestopisné dokumenty pro společnost Febio

Realizované scénáře:
Modrá chryzantéma (Česká televize, režie Miloš Zábranský)
seriál Letiště (Filmbrigade, TV Prima)

Hrané filmy:
Dobrodružství (Česká televize, scénář + režie)