Velikonoční hrkání - Víťa Marčík působivě oživuje tradici v Českých Budějovicích

 Již páté Velikonoce mohli lidé v centru Českých Budějovic potkat zvláštní procesí černě oděných postav s bílými škraboškami přes obličej a velkými řehtačkami – trakaři (nebo bubny) v rukou. Tento, pro někoho až strašidelný, výjev má na svědomí divadlo Víti Marčíka spolu s přibližně sedmdesáti dobrovolníky, kterým je odměnou velký zážitek a miska teplé polévky. Tradice hrkání, jakožto náhrady za bití zvonů, které na zelený čtvrtek večer„odlétají do Říma“, je dodržována i na jiných místech naší republiky. Ale to budějovické se od ostatních liší.

Lidé se často pozastavují právě nad maskami hrkačů, které jinde nejsou obvyklé, nad tesáním křížů na náměstí, či nad různými věcmi, které s sebou procesí nese. Eva Marčíková na webu www.vitamarcik.cz podává vysvětlení: „Celé naše Velikonoční hrkání v Českých Budějovicích navazuje na tradici, kdy místo zvonů zní řehtačky, hrkače, trakaře… až do soboty. V neděli pak oslavujeme vzkříšení. Potud tradice. My se snažíme tuto tradici nejen obnovit, ale přidat ještě něco nového. Proto ty symboly: na Zelený čtvrtek neseme poslední večeři. Velký pátek –smutek, ukřižování Ježíše: kříže, rakev. Sobota – Ježíš sestoupil do pekel: beznaděj, prázdnota, tajemství – mlha, kouř. Neděle – vzkříšení, Ježíš vstal z mrtvých: velká radost, oslava, svatba je symbol zaslíbení, nová smlouva mezi Bohem a námi.Proč bílé masky? Důvodů je více: sjednocení hrkačů (tmavý oblek, bílá maska), pod maskou se mohou lidé více koncentrovat, prožít si to, uzavřít se do sebe a v neposlední řadě nás ovlivnil obraz J. A. Komenského v Labyrintu světa ( 7.kapitola-Rynk světa)“

Původně bylo v plánu udělat s Víťou Marčíkem rozhovor. Zajímalo mne, jak celou akci vnímá, jaký pro něj má duchovní přesah… Ale pak jsem na facebooku (událost „Velikonoční hrkání 2015“) narazila na Víťův doprovodný text, který se mi stal odpovědí. S autorovým laskavým svolením ho tedy připojuji:

„Velikonoční hrkání je stará tradice, která nahrazuje od čtvrtečního večera až do sobotního poledne zvony, které v té době v kostelích na celém světě nezvoní.
Tradice velikonočního hrkání je víceméně záminka, možná i provokace, která má být základem k pouličnímu dění. Pouličnímu divadlu, které má symbolicky vyjádřit okamžiky, které se děly dávno, ale zároveň se neustále opakují. Letos vyjdeme už po páté, a to 2. dubna ve čtvrtek odpoledne, kdy jihlavsko- pražský soubor Tram tram bude hrát židovskou muziku v ulicích Budějovic. Možná, že před někým utíkají, možná hledají místo, kde by znovu začali, možná, že chtějí oslavit největší židovské svátky a možná, že jen hledají místo, kde by přespali. Pak večer, pravděpodobně něco kolem 18. hodiny, vyjede 72 trakařů a Hakunamatata, bubeníci z Jindřichova Hradce, aby projeli ulice města, které má svých starostí a problémů dost. A tak možná jen někoho zarazí, někoho zaujme a někoho naštve černý průvod s bílými maskami nesoucí na márách večeři Páně. Tajemství této noci a velké zrady si musí najít každý sám. Možná, že někoho v tuto noc uvidíte utíkat, možná, že sami zradíte a budete se snažit utéct. Možná, že Vás někdo zradí a Vy zůstanete sami a budete se bát, možná, že budete bdít a přemýšlet, ale pravděpodobně se nic z toho nestane a Vy po krásném večeru usnete a probudíte se do Velkého pátku.

Velký pátek, letos 3. dubna, je symbolem smrti. Byl ukřižován Ježíš Kristus.
Na kříži - ne velkém - myslím, že nebyl velký, prostě takový, aby tam mohl zemřít člověk. Tento den by měl začít místo ranních zvonů už v 6 hodin, ale to prostě ve městě této doby možné není, a tak pojedeme až v 8 hodin a budeme se tvářit, a jistě i budeme unaveni, jako bychom jeli v těch šest. Symbolem tohoto okamžiku jsou trámy na kříž, které poneseme, ale zároveň pak na náměstí Přemysla Otakara II. budou tesaři ručně “širočinami” tesat z kulatiny trámy na 12 křížů, které pak v poledne vztyčí do železných patek zasypaných kamením.

V poledne, kdy byl Ježíš ukřižován, pojedeme podruhé a po třetí pak ve tři hodiny odpoledne, kdy zemřel. V 18 hodin večer vyrazíme s trakaři a bubeníky po čtvrté - s rakví pro tělo mrtvého Boha. Na konci této cesty, kdy rakev položíme ke kříži na Piaristickém náměstí, zazpívá AÚÚÚNA, pěvecký sextet.

Nejspíše půjdeme stejné trasy jako minulý rok a začátek a konec bude vždy na Piaristickém náměstí. Tato noc bude na první pohled jako každá jiná, možná bude jasná a může se stát, že bude mrazivá. Možná bude teplo a bude pršet. Třeba bude vánice. I to se může stát. Ale o teplo a zimu tu nejde. Jde o smrt a život. Jde o sestup do pekel, neboť podle apoštolského vyznání Ježíš v tuto noc sestoupil do pekel …
Bílá sobota, to je pro mě velké tajemství. Apoštolové mají strach, určitě se bojí, nemohou uvěřit, že Ježíš je mrtvý. Jak to, že zemřel, když tvrdil, že je Boží syn, a viděli zázraky, které konal. Uzdravil spoustu nemocných a Lazara, který byl už tři dny v hrobě a páchl, vzkřísil z mrtvých. Byl to podvodník, lhář?! To ne, proč by to dělal? Taky je pravda, že tvrdil, že musí trpět a zemřít, ale proč? Jestliže je Bůh stvořitelem všeho, čemuž já věřím, tak proč nestačí říct: „Odpouštím vám.” Proč musí zemřít Jeho syn? Proč Ho nechal Hospodin zabít? To nedává smysl. Určitě dává, ale já tomu nerozumím. Jistě by mi to nějaký chytrý člověk vysvětlil, ale bylo by to asi tak komplikované a vůbec, když čtu to, co jsem napsal, kdo tomu může rozumět? Jenom samé řeči a slova.

A tak píšu a ptám se: „ Bože, proč jsi nechal zabít svého syna?“

A On mi odpověděl: ,, Abych vám ukázal, jak vás mám rád.”

,,Ty jsi nechal zabít svého syna, abys nám ukázal, jak nás máš rád?! To je divné, ne? ”

,,Tys to nepochopil, chlapče. Já jsem nechal zabít sám sebe.”

Jsem komediant a lhář, ale vážně jsem se Ho ptal, když jsem toto psal. Já se Ho občas ptám, když píšu, a On mi určitě odpověděl, ale nevím, jestli jsem tu odpověď dobře slyšel. Já si totiž rychleji vymýšlím, než poslouchám, a taky rychleji mluvím, než přemýšlím, a to je můj problém.

V sobotu pojedeme dvakrát v 8 a ve12 hodin. Symbol: bílá mlha, kouř, kadidlo, symbol modlitby, něčeho, co nemůžu uchopit, v čem mohu zabloudit, kde, když nevím, kam jít, se můžu i ztratit!

Pak se rozejdeme. A někteří večer, ale hlavně v noci, budeme čekat a doufat, že se letos ukáže u nás a já Ho uvidím. Možná to bude až nad ránem anebo jindy. Někteří si večer zajdou do kavárny s milovanou osobou. Někdo půjde do kina na romantickou komedii a někdo na psychodrama. Někdo bude bloudit po městě a bude přemýšlet, co má dělat a kam vůbec patří. A jiný, absolutně spokojený a opilý, bude ležet na křižovatce dvou cest. Nevím, kam půjde, až se probudí. Jestli se probudí. Ale většina tuto noc bude dělat úplně něco jiného.

Svítá ... Odněkud přichází Nevěsta s Ženichem, líbají se, poskakují, tančí a s nimi i spousta svatebčanů. Plné Piaristické náměstí. Nevím, odkud přichází i muzikanti (Cantus firmus, Aúúúna), děti zvoní na zvonečky, které si samy vyrobily (ateliér Tvor). Začíná největší a nejdelší svatba, na které jsem byl. Trvá osm dní a nocí. Jí se, pije a hoduje, tančí a zpívá a zase jí, pije, hoduje, dokud víno nedojde. A už to vypadá, že svatba končit bude, pak ale přijde jeden mladík a řekne: ,,Přineste mi dvanáct věder plných čisté, průzračné vody …““

Pokud byste měli zájem stát se součástí toho všeho, sledujte příští rok facebookovou událost hrkání, nebo web vitamarcik.cz. Nemáte-li čas, nemusíte se účastnit všech hrkání. Stačí si vybrat den a hodinu, napsat Víťovi Marčíkovi mail a přijít na Piaristické náměstí v tmavém oblečení. (Alespoň tak to letos bylo.) Nic víc.