Tábor a okolí fotil Vladimír Ječmínek roky, pak sestavil knihu ve 3D

Snili jste někdy o tom, že si knihu prohlédnete ve 3D? Nyní máte možnost. Unikátní publikaci o Táboře a okolí dal v současnosti dohromady patriot tělem i duší Vladimír Ječmínek. Obsahuje přes 800 barevných fotografií a anaglyfů – stereofotografií.
Vybrat musel z tisíců fotek, které „sbíral“ po tři roky. Na knize pak strávil rok práce. Výsledkem je publikace o 155 stránkách. Vyšla letos v únoru v nákladu jednoho kusu. Jeho pořizovací cena je 5000 korun a Ječmínek nyní hledá někoho, kdo by mu knihu pomohl vydat a finančně projekt podpořil. Přáním autora je, aby se kniha následně objevila na pultech obchodů. Kniha je kombinací klasických a stereoskopických fotografií.

„Miluji Tábor a dlouhodobě ho filmuji. Vybírám si danou lokalitu v nejvhodnější okamžik pro filmování a zároveň si vše i vyfotím. Kromě standardní fotografie však pořizuji zároveň i ty stereoskopické, plastické. Obojí jsem nakonec v knize zužitkoval,“ vysvětluje na úvod Vladimír Ječmínek, který má za sebou spolu s bratrem mnoho vydaných DVD s filmy o Táboře, jeho kultuře a okolí.

Kniha, která vznikala mezi lety 2008 a 2011, mapuje krásy a vzhled města Tábora, jeho centra i jeho blízkého okolí. Zaznamenány jsou exteriéry i interiéry. Významným prvkem je také architektura města začleněná do přírody. „Vybral jsem si tématické skupiny, a ty jsem fotografoval počínaje jarem a konče zimou. To je veskrze princip knihy. Ukázat krásu jednotlivých míst v daném okamžiku, a to tak, aby i v něm samo roční období vyniklo svojí rozmanitostí. To se myslím podařilo,“ míní Vladimír Ječmínek.

Díky stereoskopickým – 3D - snímkům se divák dostává do perspektivy a hloubky dané fotografie. Zejména vynikají velké celky s členitějším vrstvením prostoru a samozřejmě příroda, která doslova ožívá. Architektura pak dostává na mohutnosti, tak jak je tomu na snímku s věží hradu Kotnov.

„U stereoskopických fotek se optické přiblížení takřka nepoužívá, tím by se razantně snížil 3D efekt. Fotím celky s mnoha objekty v obraze, které se postupně skládají od nebližšího až po ten nejvzdálenější. U takovéto fotografie je stereoefekt nejvýraznější. Upřímně řečeno, až doma v počítači teprve člověk zjistí, jak dalece se mu dílo podařilo. Někdy to ve foťáku vypadá dobře a doma je to průšvih, někdy výsledek naopak překvapí,“ poodhaluje autor, kterého plastické fotografie uchvátily už v dětství. „Jako dítě mě fascinoval reklamní letáček z padesátých let punkevních jeskyní Macochy, kde byl pohled do hloubi jeskyně a byly vidět krápníky. Krása byla v tom, že i přesto, že byl snímek černobílý jen s barevným posunem, vzal jsem modročervené brejličky a žasnul nad prostorovostí. Tento systém je znám již dlouho a dodnes se nezměnil. Nyní se uplatňuje i u barevných fotografií a dají se fotit živé věci v pohybu.“

Neživé věci se dříve stereoskopicky fotily tak, že se na stativ připevnil fotoaparát a po vyfocení snímku se musel na liště posunout v rovině o šest a půl až osm centimetrů – to je rozteč zorniček očí a znovu vyfotit. Kdyby to bylo více, stereoefekt by zmizel a diváka by z té podívané bolela hlava. Díky digitalizaci a miniaturizaci aparátů autor stativ obešel a proces zjednodušil.

„Vzal jsem dva identické kompaktní fotoaparáty, které byly opticky i kvalitou záznamu stejné ve výsledku fotografie. Když se daly vedle sebe, blížila se rozteč objektivů osmi centimetrům. Spojil jsem je lištou, zbavil se tak stativu a mohl jsem přemýšlet i o fotografiích živých objektů,“ popisuje svůj konstruktérský „majstrštyk.“ Zařízení zkusil hned na akci nejpříhodnější - na Táborských setkáních. „Je to sice těžké, protože se musí zmáčknout spouště v jeden okamžik a ne vždy se to povede, ale po chvilce cviku to docela jde. A když se zadaří, výsledek je pak naprosto úžasný. Jen na mě všichni koukají jako na blázna, že fotím dvěma foťáky,“ usmívá se.

Lepší jedna kniha fotek, než...

Protože ho nebavilo se na fotky dívat jen doma v počítači, rozhodl se je dát na papír. To utvrzuje motto na zadní straně knihy: „Lepší jedna kniha plná fotek, než tisíce fotografií schovaných v počítači.“ I ta má však svá omezení a právě stereofotografie z Táborských setkání v ní čtenáři nyní nenajdou.

„Fotografií je hodně, papír je kvalitní a do silnější knihy se vydavatel nechtěl už pouštět. Proto jsem je v první verzi knihy bohužel musel vynechat. Stránky z Táborských setkání jsou již kompletně graficky zpracované a v oficiálním vydání se určitě objeví, protože patří ke koloritu Tábora. Stejně jako bych rád, aby se tam zařadily i grafiky, které z fotografií dělám. Kompletní kniha pak bude mít 200 stran,“ doplňuje Vladimír Ječmínek s tím, že kniha nemá být poučná. Má být zábavou, ukázat krásu a barevnost lokalit, provést čtenáře po Táboře a jeho okolí, zachovat vzpomínky. Klasické fotografie i stereoskopické fotografie doplňují informace a texty se zajímavostmi focených míst.

Naplnit knihu o 200 stranách nebyl problém. Ten byl přesně opačný. „Hodně jsem u toho trpěl. Bylo tolik lákavých oblastí ke zpracování, tolik dobrých fotek, ale já věděl, že vybrat musím a nakonec je to tak asi správně. Fotograf musí být k sobě tvrdý,“ říká Ječmínek. Z tří tisíc fotek vybral do publikace nakonec zhruba 800. Sám. Každou musel „vzít do ruky“, upravit, srovnávat. Ovoce to však sklízí, protože fotografie v knize o formátu 30krát30 centimetrů skutečně vyniknou.

„Rodina mě v mé snaze podporovala, manželka hodně pomohla s texty, které upravila tak, aby se to dobře četlo a bylo to povídání k fotkám. I ty jsou nedílnou součástí knihy. Nesnažil jsem se konkurovat publikacím o Táboře či turistickým průvodcům, kterých už tu je jistě mnoho. Chtěl jsem, aby ten co si knihu koupí a podívá se do ní, aby mu vyvolala vzpomínky na to, co v Táboře prožil, co ho na místech oslovilo. Mít možnost porovnat, jak roční období změnilo náladu a atmosféru fotografovaných míst. Aby se jeho vzpomínka ztotožnila s mým pohledem na krásu Tábora. Podobně je to u filmu, vždy evokuje něco, co člověk zažil,“ upřesňuje autor to, proč kniha vznikla. Jedním dechem dodává, že kniha je určená především Táboritům či lidem, kteří k mají k městu hlubší vztah.
„Asi si ji budou kupovat ti, kteří budou chtít uchovat to, co mají rádi. Je pak milé, když je venku ošklivo, a můžete si v klidu listovat fotografiemi. Život každého člověka stojí na vzpomínkách, ač si to mnohdy neuvědomujeme. Dnes fotíme, ale zároveň zapomínáme, že jednou budeme muset my sami našim potomkům vzpomínky zprostředkovat,“ doplňuje.

Chybí peníze

Nejbližší plány Vladimíra Ječmínka jsou nyní jasné. Žádat o dotace, shánět peníze a vybírat nakladatele. I proto si nynější knihu vydal sám, aby měl co ukázat.
„Stoprocentně to pro mě není obchod. To ani nejde vzhledem k práci a času. Budu rád, když se vytiskne třeba 500 kusů a ty se dostanou mezi lidi. Myslím, že čím bude kniha starší, bude mít větší hodnotu. Zaklíčuje totiž nějaké určité období, což už je ostatně nyní v knize vidět. Věci se za tři roky změnily,“ říká a počítá s tím, že by si část nákladu mohly koupit i firmy, i za cenu jejich reklamy v knize. Nechce, aby zůstala na pultech. Pořizovací cena by podle něj neměla přesáhnout 500 korun.

„Vím, že to bude těžké. Lidé dnes myslí na důležitější věci - jak se nají, zahřejí, kde budou spát a čím svítit. Věřím ale, že někdo někdy udělá i něco pro radost duše. Zatím se mě štěstí drželo. Co jsem si umanul, dotáhnul jsem do konce. Snad tomu bude i v tomto případě,“ věří Vladimír Ječmínek. Do budoucna chystá také výstavu velkoformátových stereofotografií z Tábora.

PROFIL:
 Vladimír Ječmínek se narodil ve znamení neústupného berana 17.dubna 1953. Žil a žije v Táboře, má dvě děti a focením se zabývá odmala. Později přešel na kameru, i když focení mu dodnes zůstalo. Spolu s bratrem založil firmu Media works, která se zabývá tvorbou dokumentů a 3D animací expozic pro muzea. V Táboře tak vyšly expozice o Edvardu Benešovi či Janu Husovi. Mimo to mají na kontě DVD Rok na Blatech či hudební CD sboru Hlahol a Táborských a klokotských varhan. Mezi jeho záliby patří malování obrazů, cestování a dokumentování nových míst. Zároveň je ale velkým patriotem.