Sem Šťastnej, ale plný bolesti

Poezie, nebo básničky chcete – li, nám v mnohém ukazuje jistá duševní pohnutí člověka, jeho postoje, názory a pocity, které cítí ve svých životních situacích. Poezie je takové okno do lidské duše a díky básnickým sbírkám ať už českých nebo zahraničních autorů se můžeme tímto oknem dívat do duše autora, který básně ze svého nitra přenesl na papír.

Poezie může vyjadřovat nepřeberné množství nálad a pocitů od lásky, přes strach, vzdor, beznaděj ke zhnusení až po tu největší bolest jakou je člověk schopen snést. A přesně takové je básnická sbírka „Sem šťastnej“ od mladého českého básníka Filipa Čenžáka, kterou nedávno vydalo nakladatelství Pan nakladatel.

Básně Filipa Čenžáka jistě každého nadchnou a upoutají a to především svojí neotřelostí, otevřeností a častokrát i drsností jazyka, který je v některých básních použit. Filipova poezie mi hodně připomínala poezii Václava Hraběte, i když se samozřejmě oba autoři nedají srovnávat ani porovnávat.

Velice volný a krásně plynulý verš, kterým jsou básně psány, jim dodává na kráse a čtivosti a myslím si, že pokud by se Filip snažil o klasické rýmované verše, na jaké je mnoho lidí u poezie zvyklých, ztratily by verše své osobité kouzlo a šarm, kterým si získají srdce každého, kdo si je rozhodne přečíst. Je v nich totiž všechno. Láska, znechucení, bolest…

Sbírka „Sem Šťastnej“ jejíž název je vzhledem k povaze básní poněkud zavádějící a možná i matoucí – ale to vlastně vůbec nevadí – si jistě mezi čtenáři brzy získá své příznivce a obdivovatele, protože se velice blíží poezii, kterou píší dnešní, zamilovaní a odmilovaní puberťáci, kteří mají dost problémů sami se sebou a ještě se na ně valí všechny hrůzy dnešního světa. A to je dobře, protože jak jinak, než takto, přivést mladé lidi k dobré literatuře a poezii, která je v mnoha ohledech opomíjená a zapomínána? Ti, kteří mají naopak poezii rádi si tuhle sbírku zajisté velice rádi a s chutí přečtou a najdou si k ní cestičku, protože je to krásné čtení, které pohladí na duši. A to je přeci účel dobrých básní.


Nemůžu psát

Nemůžu psát
když je to příliš plný bolesti
Nemůžu psát
když je to plný ztracenýho očekávání
Nemůžu psát
když vím že slova jsou jen prázdné zvuky
Nemůžu psát
když se chvěju, je mi zima a blbě
Nemůžu psát
když každá vzpomínka zabolí jako sůl v otevřený ráně
Nemůžu psát!

Protože vím
že básničky nečteš...