Sedlácký Hip Hop No.11 - Chcete zažít peklo? Pozvěte si skupinu Onyx

Promočená trička potem i vodou. Stopy krve. Řev, horko a pravý černošský, pouliční rap. Bacdafucup! Onyx jsou tu.

Vše, co bylo na jedenáctém pokračování akce The Hip Hop No.11 před americkou hiphopovou legendou Onyx, byla podle všeho „jen“ příprava. V sobotu se na pódiu v táborském klubu Milenium střídali čeští i polští interpreti jako Coco Jambo, BPM, Tafrob, DeFucktTo, Indy, Pio Squad a další. Mezi ně občas přilétl bavič z pořadu Na Stojáka Lumír Tuček a „žhavící se“ publikum uvolnil dávkou humoru. Na další scéně v patře si to rozdávaly partičky v tanečním battlu. Tučka střídala soutěž v pití litru mléka na čas. No, po těch pivech bych se asi…

Několikasetčlenný dav se dostával více a více do varu a s přibývajícím časem byl stále nervóznější. Atmosféra houstla. Už před vystoupením českého reprezentanta hiphopové scény Indyho skandovalo publikum „Onyx, Onyx“. Na ty si však museli návštěvníci Milenia ještě počkat...

„Di do pr*dele!“ volá na českého matadora hip hopu chlapík s naštvaným obličejem. Mačká přitom tričko se stejně naštvaným smilem – symbolem Onyx. Interpret se nedá snadno, vrací mladíkovi stejnou mincí a jakoby nic pokračuje v koncertu.

Po jeho show už je pauza. Očekávají se Onyx, kteří se dali dohromady v nejlidnatější newyorské čtvrti Brooklyn už v roce 1988. Když mi bylo asi 16 let, předávali jsme si tisíckrát překopírovanou audiokazetu s jejich nahrávkami. Vždy byli naší ikonou.
Zhruba dva tisíce lidí se tlačí na zábrany. Ručičkami mávají ve vzduchu a křičí, případně pískají. Na podiu je ale stále přítmí.

Vlhko a euforie

Hrazení, které má bránit kontaktu publika s interprety, je asi metr a půl od hrany podia. V této uličce se tlačím s dalšími fotografy.
Dav funguje jako kompresor. Ve vlnách z něj sálají návaly vydéchaného vzduchu, horka, potu. Někteří návštěvníci si koncert Onyx už neužijí, omdlívají.

Vzadu na pódiu se něco mihne. Už jdou! Ukazují prstem na publikum a koukají při tom, jako by chtěli někoho sejmout. Nastává nefalšované hell (peklo), jak se nyní říká. Onyx by se dali rozdělit po třetinách na tichého (Sonsee), pracujícího (Fredro Starr) a zlobivého (Sticky Fingaz). Přáním Onyx bylo mít na podiu hodně vody. Chyba.

Na podiu hoří

Sticky vzal „litrapůlku“ a pokropil s ní publikum, nevynechal ani fotografy. Poprvé, podruhé. Potřetí a počtvrté už jsem foťák kryl tělem, promočeným trikem, vším. Ale byla to jen voda. Horší byl „záškodník“ z VIP zóny na balkoně. Ten na nás lil energetický nápoj. Sladký a lepivý. Mňam se dalo říci jen s nadsázkou.
Ale to už jemný melodický instrumentál s výraznými basy a ženským zpěvem rozráží úderná rytmika. Chraplavý agresivní rap, stejně jedovatý jako ve skladbě zmiňovaný škorpión. Last dayz - Poslední dny. Publikum šílí.

Sticky ledabyle odhazuje mikrofon na zem celkem pravidelně. V jednu chvíli se ale rozbíhá a zručně šplhá po reprobednách až na vrchol. Chtěl se prostě dotknout lidí na balkoně. To, že pak dvakrát, třikrát po hlavě skočil z ničeho nic do publika, nestojí snad ani za řeč. Zezadu mě neustále někdo bije do hlavy a zvukař Luboš Kocourek radši nad zkázou zavírá oči.

Vzduchem létají skleničky, láhve s vodou, sprostá slovíčka i drsný rap. Na pódiu hoří ve Stickyho rukou bankovky, i to je součást show. Atmosféra připomíná zlo v nejhorších částích New Yorku. Hell!

Hrazení o stovkách kilogramů dav neustále posunuje. Funguje jako lis. Už není cesty tam, je třeba jít zpět. A tak z uličky prcháme. Po hodině a čtvrt končí nahráváním videoklipu i vystoupení Onyx. Energické, drsné, nespoutané a hlavně opravdové. To je hip hop!

Dovětek:

Tak jsem to zažil. Kapela mého dospívání, mé puberty dorazila do táborského klubu Milenium. Mohl jsem s ní mluvit, mohl jsem ji fotit, sáhnout si. Onyx jsou na podiu skutečně tak drsní, jak jsme si je kdysi představovali. Škoda, že jsem fotil a strachoval se o aparát, a nemohl si je tak vychutnat naplno. Přesto ve mě zážitek coby silný zůstane. A vím i do příště, že Onyx nezklame.