Restaurátor Václav Veřtát: Staré věci rozhodně nepalte. Můžete být překvapení!

Václav Veřtát (56) vsoučasnosti rozebírá oltář kostela sv. Filipa a Jakuba v Táboře. Restaurátor a řezbář, který se zabývá renovací nábytku honosných zámků a sakrálních věcí, má tři děti a tři vnoučata. Už i ta vyřezávají.

Jak jste se vůbec k práci na tomto oltáři dostal?
V podstatě náhodou. Byl jsem na návštěvě rodiny fotografů Šechtlů a byl tam zrovna starokatolický kněz Alois Sassmann. Řekl mi, že se má oltář opravovat, a tak jsem se po tom pídil. Sehnal jsem si dokumenty a přihlásili se do výběrového řízení, které vyhrála akademická malířka Hana Vítová z Pardubic, jejímž jsme subdodavatelem.

Kolik práce vás na sakrálním skvostu z roku 1700 čeká a kdy musíte mít hotovo?
Nejhorší je, jak se v kostele začalo topit. Dřevěná hmota oltáře se seschla a uvolnila se tím polychoromie a zlacení. Povrch je proto oprýskaný. Mimo to došlo samozřejmě k uvolnění konstrukčních spojů a dřevo je silně napadeno červotočem. Mělo by to být hotové na jaře příštího roku. Budeme se ale snažit mít hotovo dříve, aby měli lidé kam chodit na bohoslužby, svatby a kulturní akce, které jsou pro tento kostel typické. Rádi bychom opravy dokončili do konce roku. Čeká nás ale práce spousty. Oltář se bude muset upevnit a doplnit, protože tam chybí části řezeb. Následně se na tom bude muset dělat ta povrchová úprava.




Kdo všechno se na tom bude podílet?
Mám dva zaměstnance, takže jsme tří. Budeme dělat demontáže, montáže. Truhlářské a řezbářské práce plus asanace a petrofikaci. Spíš chlapské věci. Dvě kolegyně pak budou dělat ty povrchové úpravy.

Co uděláte s červotočem?
Dřevo se napustí lignofixem, který je proti němu účinný, a petrofikace solakrylem by měla zamezit dalšímu rozpadání dřeva.

Jak dlouho pak dřevo odolá dalším škůdcům?
Když to bude napuštěné solakrylem, tak myslím, že se do toho už červotoč nikdy nedá, protože je to pryskyřice. Navěky to ale asi nevydrží. Vše se totiž napouštět nebude a životnost lignofixu je asi deset let.



Už jste někdy nějaký oltář opravovali?
V Táboře jsme dělali v děkanském kostele na Žižkově náměstí dva postranní oltáře, dále v augustiniánském kostele na náměstí Mikuláše z Husi spodní část hlavního oltáře a nějaké prvky kostela v Klokotech. Dále pak oltáře, kazatelnu a další části v Chýnově a nyní se zabýváme oltáři v Hrobech.

Specializujete výhradně na církevní věci?
Často nás oslovují církve, ale mimo to hlavně restaurujeme nábytek pro zámky, hrady a soukromé osoby. Ale jsou i renovace vrat, dveří a nyní například opravujeme pro jeden zámek bryčku. Kromě toho děláme řezbářské práce a doplňky. Zkrátka, kde je nějaké dřevo, jsme schopní to opravit. V minulých letech jsme opravovali nábytek pro Husitské muzeum v Táboře a na Benešově vile v Sezimově Ústí většinu mobiliáře. Nyní nás čekají opravy nábytku na zámku v Hluboké nad Vltavou.



Co je na renovacích nejtěžší, co vás nejvíc zdrží?
Nejhorší jsou opravy váz a květníků. Květiny se zalévají příliš a přetékající voda zničí nejen povrchovou úpravu, ale i dýhy pod ní. Z nábytku je nejtěžší opravovat židličky, mají totiž mnoho dílků a hran. Je třeba si také ujasnit, do jaké míry se bude věc opravovat. Jestliže se začne vybrušovat jeden defekt, musí se určit, zda se pak takto předmět udělá celý. Když se vybrousí nějaká patina a nedělal by se zbytek, nevypadalo by to dobře. Pokud to tedy není jen nějak nepatrný kousek opravy, určitě je nejlepší dělat rekonstrukci komplexně. Jinak to není ono a celek nevypadá dobře.

Kolikrát lidé vlastně ani nevědí, co mají doma a zda to má nějakou hodnotu, mohou se na vás případně obrátit s radou?
Je to tak, lidé mě oslovují a mohou samozřejmě dál. Občas si myslí, že mají doma bůhví co, ale hodnotu nemá. Někdy je to ale naopak. Myslí si, že je to bezcenné, přitom je to nádherný kus. I dnes se stává, že mají doma na půdě uloženou poničenou věc a řeknou si, že se to nedá opravit a v lepším případě ji vyhodí. V tom druhém, horším, případě jsou schopní věc dokonce spálit. Rada proto zní, rozhodně nic nepálit! Lidé jsou z nevědomosti schopní zničit nádherný a cenný artefakt. Je lepší věc někomu nabídnout nebo se s někým poradit.

Setkal jste se s nějakými skvosty, které měly lidé třeba někde schované? Která vás třeba fascinovala?
Už nevím, co bylo nej. Jednou jsme tu měli takové malé odkládací stolky. Vypadaly naprosto strašně a nakonec z toho vyšly tak nádherné kousky, že zákazníci nevěřili vlastním očím! Byly úžasné. Kdyby k nim ty lidé neměli vztah, nemělo by to asi hodnotu zrestaurování, nevyplatilo by se to. Šli do toho a cena toho kusu hodně stoupla. Je příjemné, když lidé vidí výsledek práce a jsou z něj nadšení. Že si nábytku váží.



A co bylo nejcennější, co jste kdy opravoval?
Myslím, že to byl světelský oltář v Adamově u Brna. To je překrásná gotická dřevořezbářská památka evropského významu (pozn. red. V roce 2010 byl prohlášen za národní kulturní památku).

Když se staré věci rozebírají, mnohdy v sobě ukrývají nějaká ukrytá poselství či vzkazy. Našli jste někdy něco takového?
Časté jsou tajné schránky v nábytku, ale bohužel jsem tam nikdy žádný poklad nenašel! Najdou se však mnohdy zajímavé nápisy na spodních či zadních stranách nábytku. Jednou jsem na zespoda stolu v Náměšti nad Oslavou objevil, že ho pomáhal vyrábět nějaký učeň a byl hrozné nemehlo. To jsem se pobavil. Mnohdy je tam napsáno právě jméno výrobce a datum výroby. Dva roky jsme nyní dělali mobiliář a lavice do kostela v Litomyšli. Na většině mobiliáře byly vyryté podpisy lidí, nejspíš studentů, s letopočty. Byl to jeden nápis vedle druhého, to jsem ještě neviděl. Bylo to na jednu stranu hezké, psané německy, letopočty byly kolem roku 1800, ale už kdysi byly ty děti vandalové!

Jak vy jste se k restaurování dostal?
Jsem vystudovaný dřevomodelář pro Kovostvit. Už odmalička jsem si ale vyřezával. Nejprve to byl můj koníček a dělal jsem to pro lidi jen ze zábavy. Přes známého mě následně oslovili ze zámku v Českém Krumlově, zda bych jim nechtěl něco opravit. Moje práce se jim zalíbila, doporučili mě dál a donutili mě, abych si udělal licenci na opravy kulturních památek, tak se mi z hobby stala živnost. Dělám to už od roku 1992. Když mám však čas, stále si něco vyřezávám…




Kromě vyřezávání, které je stále spjaté s vaší prací, je ještě jiná záliba, u níž relaxujete?
Určitě příroda a chodím hrát volejbal. Člověk vypadne a vyčistí si hlavu, o to jde. Jako v každém podnikání je to náročné.

Nedá mi to se nezeptat. Jaké je to pracovat se synem?
Vypnout záznam! Ne, máme to ujasněné. V práci je mým zaměstnancem a naopak, člověk je občas přísnější. I když spíš fungujeme jako tým, kolegové. Radíme se společně, domlouváme se. Není to práce u pásu, je to tvůrčí činnost a tak je třeba k tomu přistupovat.

Jste kritický k práci svých konkurentů? Přijde mi, že dnes je restaurátorem každý.
Jsem, ačkoli to neříkám navenek. Někdy jsou vidět věci, u nichž si říkám, že bych je udělal jinak a že by šly udělat lépe. Stává se, že někam přijdu a lidé mi říkají, že jim to dělal restaurátor, nejspíš neprofesionální, a bohužel to vypadá hrozně. Obecně si ale myslím, že každý danou věc vidí a umí jinak.

Co je třeba k této profesi mít za předpoklady?
Musíte mít veliký cit pro materiál a období, v němž je dílo vyrobené. Něco o dobách vědět, že se v jedné dělal oblouk špičatý a v druhé třeba kulatý. Například tvary listů byly jiné, měl byste se o dějiny umění zajímat. Horší vždy je, než něco dělat svého, někoho z toho období doplňovat. Musíte pak napodobovat jeho styl a někdy je těžké zbavit se svého rukopisu a přistoupit na jiný. Na druhou stranu je to dobrá škola. Dále je k restaurátorství nutná dávka talentu, preciznosti a trpělivosti.

Nakolik se vyplatí věci restaurovat?
To je otázka, protože je to kus od kusu. Finanční odhad nelze dělat po telefonu, jak si někteří myslí. U těch náročných židliček, se jednou vyšplhala cena až na deset tisíc za jednu. Byla biedermeierská, leštěná na vysoký lesk, hezké dýhy. Takto může stát na druhou stranu i skříň. Myslím ale, že většinou nejsou opravy kolikrát tak finančně náročné, jak si lidé představují. Podle mě se vyplatí restaurace krásného nábytku víc, než si kupovat nový v obchodním době. Za prvé získá na hodnotě a za druhé mohu ho mít lidé dalších sto let a neokouká se.

Líbí se ti www.facebook.com/Kulturnecom