Psí vojáci jsou zpět. V původní sestavě i síle!

V srpnu předminulého roku kapela Psí vojáci ukončila svojí činnost. Velký mediální zájem o tuto skutečnost prorokoval úplné rozpadnutí skupiny. Po roce a čtvrt ale byli ,,Vojáci“ zpátky, navíc v původní sestavě, když zahráli na pražském koncertě Pocta Českému Undergroundu II. Od nového roku kapela začala pravidelně koncertovat po celé České republice. Pátého ledna se Psí vojáci představili v městském divadle v Prachaticích.

V 90. letech byla kapela Psí vojáci jedna z nejenergičtějších kapel na české scéně. Frontman kapely Filip Topol byl za svým klavírem nezastavitelný. Jeho zběsilá hra doplněná intimními, temně drásajícími texty lákala jak mladé tak i staré posluchače. V roce 1993 byla kapela poprvé nad propastí rozpadu, ale vše tehdy zachránil Luděk Horký, jenž na postu baskytaristy nahradil Jana Hazuku. Kapela poté v této sestavě nahrála několik skvělých alb, to poslední Těžko říct vyšlo v roce 2003. Kde jsou ale Psí vojáci nyní? Přešel Národ psích vojáků svou pomyslnou řeku?

Na koncertě v Prachaticích jsme mohli vidět za klavírem hubeného pána s prošedivělými vlasy, z jehož tváře se dal vyčíst silný životní příběh. Za bubny sedělo vždy přesné Topolovo hudební dvojče David Skála a na baskytaru hrál již zmiňovaný Jan Hazuka, kterého byste si ani možná nevšimli. Jeho postava byla bez nejmenšího pohybu jako obvykle pohroužena hluboko v hudbě.

Psí vojáci začali skladbou Nebe je zatažený, která docela odpovídá současnému repertoáru kapely. Skupina totiž zahrála i řadu hitů, jako jsou písničky Kruhy, Hospoda, Protínání a nebo Žiletky. Poslední zmiňovaná skladbě sklidila podle očekávání největší aplaus, což je asi důvod, proč jí Topol zpívá. Jiný důvod nevidím, jelikož Kiliána Nedoryho už asi nikdy nikdo nevzkřísí… ostatně proč by to měl také někdo dělat.

Nechoď sama do tmy

Pro mě osobně byla největším překvapením píseň Co zpívala Kačina Anga z desky Nechoď sama do tmy. Text této skladby je převzat z indiánské poezie a zpívá se v ní, jak se motýlí dívenky míhají v kukuřičném poli. Něžný úvod skladby přechází na konci v tajemnou vrstvu klavírních tónů. Skála se svými bicími udržuje těžkopádný rytmus. Skladba je po celou dobu začarována v melodickém kruhu, ve které Topolův projev působí velice pokorně. Možná právě v této části koncertu jsem uviděl současné a pravdivé Psí vojáky.

Nevýhodu koncertu bylo rozhodně místo, jelikož v divadle v Prachaticích nemůžete samozřejmě tančit, čehož si byl sám Topol vědom, když pronesl ironickou větu na zmiňovaný problém. Celkově byli Psí vojáci někde hodně daleko, jakoby za tlustým sklem. Po herní stránce to byl ale skvěle zahraný koncert, přičemž v některých skladbách došlo i na improvizaci, pro kterou jsou Psí vojáci tak cenění.

Dříve jste na koncertě této kapely nevěděli, co přijde v další vteřině, ostatně to nevěděli leckdy sami muzikanti. Každé vystoupení bylo jedinečné v Topolově nekonečné sebedestrukci, v jeho pravdivě prožitém životě, který se natolik vsákl do hudby, že posléze splýval. V současné době to už asi není tak velké dobrodružství, o které ale ani tolik nejde.

Hudba Psích vojáků má neustále velikou sílu a sám Topol toho může ještě hodně předat. Proto na závěr použiji tu samou větu, kterou Vráťa Brabanec (The Plastic People of the Universe) napsal v předmluvě knihy Psích vojáků. Díky Filipe!

Foto: archiv Psí vojáci