Písek v zajetí tónů šesti strun, tajemna i poezie

Čtvrteční podvečer a večer 11. července byl nad Otavou plný především kytarové hudby, a to jak ryze akustické, tak místy amplifikované s kombinací akustické kytary s kytarou elektrickou, či čistě (ba i zkresleně) dvojicí páně Fendera modelů. V Divadelní kavárně vystupoval virtuóz Štěpán Rak s přáteli, přímo u vody na zahradě kulturního domu to rozbalila dvojice kytaristů, bratří Zatloukalů, v projektu obnoveném Ztracené iluze.

Od 19 hodin začal ve zcela zaplněné Divadelce večer s trojicí přátel, spojených dvaceti léty spolupráce, dvaceti pořady a dvacítkou knih. Na pódiu usedli excelentní kytarista Štěpán Rak, písecký spisovatel Karel Funk a respektovaný herec a recitátor Alfred Strejček.

Charismatický Fred nejprve se vyznal ze své lásky ke královskému a Šrámkovskému městu Písku, aby pak po objasnění nefenomenálnosti své paměti znělým hlasem přednesl jednak pár ukázek z brku hobitovského přítele Funka, krátce zarecitoval ve verších a posléze s hudebním doprovodem Mistra Raka dal zaznít moudrým slovům mužů mocných a učených, a ač psaných před staletími, platnými v mnohém plně i v dnešní době.

Myšlenky našich velikánů, jako byli Mistr Jan Hus nebo Karel IV, jsou až neskutečně živé, plné pokory a životní pravdy. Poeta Strejček místy Raka doprovázel na zobcovou flétnu, zatímco hbitoprstý urostlý druh Štěpán (ne ten z bývalé? KSČ) krom melodického pobrukování zapěl dvě písně - jednak místy krčmářsky rozvernou baladu, věnovanou blízkému a přítomnému zodiakálnímu blíženci Funkovi, a opět vzdal, poctu zesnulému kamarádovi, námořníkovi a malíři Václavu Švejcarovi, a to přednesem přítelovy oblíbené písně, přímo v předvečer jeho narozenin.

Funk seznámil publikum s dvojicí svých nových knih a občas povyprávěl historky, vesměs směřující k nepopiratelnosti tajemných a vyšších dějů. O jejich věrohodnosti si mohl posluchač udělat vlastní názor, dle toho, zda na nadpřirozeno bezmezně věří, či je empirickým skeptikem. Fred krom vážných slov pobavil sál historkou o dávném koncertě v Novém Hrádku, spojeným se zdržením na cestě, Štěpánovou hyperglikémií (počesku mírně pejorativně zvanou nutkavou chorobnou žravostí), osudově součtovou sedmou a unikátní mistrovskou zaoceánskou kytarou v obřím futrálu. Finále patřilo Modlitbě ve stáří, pocházející z roku 1622, jejímž autorem je sv. František Saleský, mystik a klasik francouzské duchovní literatury.

Krátký sestřih z pořadu:


Po rychlém přesunu k nedaleké Otavě se dal stihnout závěr vystoupení party Ztracené iluze, kde krom bratří Zatloukalů (Bohumila a Vladimíra) působí zpěvačka Jamajka Koblicová. Vzhledem k mnohaleté spolupráci Bohumila Zatloukala s Lubošem Pospíšilem zaznělo mnohé i z repertoáru, psaného pro tohoto rockového barda, stejně jako nové věci i vzpomínky na časy Hudby Praha. Trochu zarážející byla mizivá účast publika, přestože pořádající Centrum kultury nastavilo vstupné více než symbolické. Trochu asi zapracoval večerní chlad po bouři předchozí noci, leč jak v obdobných případech bývá, problém návštěvnosti bývá spíše otázkou priorit poklesle konzumní společnosti, krmené vřeskajícími babami, tlusťochy v maximální turbulenci či never ending story love story jisté nepěnice a jejích lepých, ba až slizce lepivých milců. Člověk ani nemusí být Balzacem, aby ztrácel iluze o kulturnosti národa, který sice rozuměl Mozartovi, ale dnes na kulturu jako takovou, a živou hudbu zejména (tedy pakliže není tuc tuc či jinak tuctová), zvysoka pohlíží s nezájmem.

Náhled na Iluze nad Otavou:



http://bandzone.cz/ztraceneiluze
http://www.stepanrak.cz/
http://www.alfredstrejcek.cz/