Lukáš Vlasák: Lidé málo dělají to, co je zábavné

Vystudoval bohemistiku na FF UK a pokračuje studiem literatury a mezikulturní komunikace na Masarykově univerzitě v Brně. Je spoluautorem právě vycházející knihy Kafe v pět. Dnes jsem zpovídala nováčka na české literární scéně, Lukáše Vlasáka.

Nejde se hned na úvod nezeptat. Co vy a literatura? Miloval jste knihy od dětství, nebo jste si k nim hledal cestu až postupem času?
Od dětství jsem měl rád napínavé, dobrodružné příběhy. Spíš než literaturu jsem hltal playstation a televizi. Ace Ventura – Zvířecí detektiv, Krotitelé duchů a seriály z kabelovky Supermax, to vše jsem uměl nazpaměť. Až později jsem objevil, že podobné zážitky mi mohou přinést i knihy. Rád jsem četl dětské detektivky od Enid Blytonové, příhody Tygří party od Thomase Breziny nebo klasické foglarovské komiksy o Rychlých šípech. Sám jsem začal „literárně tvořit“ asi v sedmi letech. Byly to právě variace na mé oblíbené příběhy – nové kapitoly Ferdy Mravence, komiks Štokingr o rakouském televizním komisaři apod. Důležité pro mě bylo, že mě za to doma ani ve škole nikdo neshazoval a v mé hře „na spisovatele“ mě všichni kolem podporovali. Za to jim moc děkuji.

Studujete na FF UK bohemistiku. Proč jste se rozhodl právě pro tento obor a kam byste se chtěl po ukončení studia posunout?
Novinka v mém životě! Bohemistiku na FF UK už mám úspěšně za sebou, a jsem tedy čerstvý bakalář filozofie. Pocházím z ústeckého kraje a v cestě za vzděláním se posunuji čím dál víc na jih. Po třech letech bydlení v Praze jsem přešel na Masarykovu univerzitu do Brna, kde rovněž na filozofické fakultě studuji obor Literatura a mezikulturní komunikace. Při vybírání oborů jsem se vždy rozhodoval spíš srdcem než rozumem, takže na všechny otázky ohledně budoucnosti a uplatnění odpovídám jen krčením rameny a rozpačitým úsměvem. Ale vždy jsem měl pocit, že obor, který dělám, je pro mě ten pravý.

Jste jedním z výherců literární soutěže PANA NAKLADATELE. Kdy vás napadlo zkusit štěstí, a tušil jste od počátku, že by to mohlo vyjít?
Na přesný moment, kdy jsem se rozhodl zúčastnit soutěže Pana Nakladatele, si už nevzpomínám. Já sleduji vyhlašování literárních soutěží v ČR celkem pravidelně, protože si myslím, že jsou zajímavou příležitostí pro začínající autory. Obzvlášť když je odměnou za výhru možnost publikování, která jinak není lehká. V případě soutěže „Kafe v pět“ jsem měl od začátku pocit, že to spíš nevyjde. Téma mi moc nesedělo a nevěděl jsem, odkud na to jít. Pak ovšem přišel Juan Valmez…

Vaše vítězná povídka „Kde je Juan Valmez?“ má být dobrodružná, fantaskní fraška o historii kávy. Musím se přiznat, že mne neskutečně bavila od první chvíle. Jak přišel nápad na vytvoření Juana Valmeze?
Uvařil jsem si velký hrnec kafe (jak jinak) a během volného odpoledne jsem si pustil několik dokumentů o historii, výrobě a spotřebě kávy. V jednom z nich zmínili postavu smyšleného pěstitele Juana Valmeze, který byl jakýmsi reklamním maskotem jisté jihoamerické kávové společnosti. Napadlo mě vložit do této postavy nadpřirozenou moc a bavil jsem se představou toho, jak se můj hrdina vydává na výpravu kávovým světem za Juanem Valmezem, nejvyšším bohem tohoto opojného nápoje. Zbývalo domyslet motiv, proč se na cestu vydá. Jednoho dne nám na bytě došlo kafe a bylo jasno. Povídku jsem nenapsal na jeden zátah. Poznámky jsem s sebou nosil dlouho a psal jak v Praze, tak v mých domovských Lovosicích.

Máte pro sebe nějaký nesplněný literární sen?
Dostat se na regály knihkupectví vedle svých oblíbených autorů. K tomu je ovšem potřeba dokončit knihu. Mně nedělá problém vymýšlení námětů, mám jich plný notes a ještě plnější hlavu. Kámen úrazu je pro mě udělat si čas na jejich napsání. Zatím jsem měl trpělivost co do rozsahu jen na básně, písňové texty a povídky. Všechny mé pokusy o něco delšího se po pár kapitolách zasekly. Ale já věřím, že jednoho dne svůj první román (nebo aspoň novelku) dokončím a pak budu vědět, že to není nemožné. To je dnes můj nesplněný literární sen.

Kdo vás při psaní nejvíc inspiruje? Máte nějaké literární vzory?
První kritickou múzou, na které testuji své nápady nebo ke které si chodím pro inspiraci, bývá má přítelkyně Zuzanka. Věřím v její instinkt, že dokáže poznat, co je blbost úplná a co jen částečná, která má šanci na úspěch. Nevyčerpatelným zdrojem reálných i fantaskních příběhů je taky parta mých nejlepších přátel. Občas mám pocit, že pravým důvodem, proč píšu, je, abych zaznamenal všechny ty úžasně zábavné fabulace, co jsme vyplodili nad pivem, dřív než na ně dočista zapomeneme.

V dnešní době se hodně diskutuje vztah mladých lidí/dětí k literatuře. Nečtou… knihy je nezajímají. Je podle vás něco, co by zásadně pomohlo, aby si ke knihám znovu našlo cestu více lidí?
Mohli bychom se třeba k lidem, co nečtou, chovat, jako by byli nakaženi nějakou vážnou nemocí. Karantény a tak. To by byla zajímavá sci-fi, ne? Ne, nevím. Žádný opravdový recept na zvýšení čtenářské gramotnosti mě nenapadá. Lidé asi obecně málo dělají to, co je paradoxně největší zábava. Málo chodí ven, málo čtou, málo zpívají, málo se milují. Ale oni si to taky jednou zkusí a třeba je to taky chytne.

Koho vy sám nejraději čtete a jakou knihu byste čtenářům doporučil?
Oblíbených spisovatelů mám mnoho. Vyplývá to z podstaty oboru, který studuji. Dost jsem toho přečetl od Stephena Kinga a z českých od Vladimíra Párala. Mým nejoblíbenějším autorem je Raymond Chandler. V poslední době mě zaujala dánská detektivní série od Jussi Adler-Olsena. Úžasnou drogou je i sága Písně ohně a ledu od G. R. R. Martina, známější jako Hra o trůny. Tu si musím dávkovat opatrně, jinak by mi časově zruinovala život. Z mého výčtu je vidět, že vyhledávám epičnost. K poezii jsem se dostal později; dnes už ji nezavrhuji jako dřív. Nejradši mám ale stejně básníky před mikrofonem a s kytarou na krku.