PŘIDAT
AKCI
POSLAT
PLAKÁT
RYCHLÝ KONTAKT


Josef Snětivý: Ženy jsou mou věčnou spásou i věčným prokletím. Ale zklidnil jsem se

Josef Snětivý:  Ženy jsou mou věčnou spásou i věčným prokletím. Ale zklidnil jsem se

Sobota, 04.02.2012 / rozhovor

 

Jen těžko budete hledat někoho, kdo má tolik profesí a koníčků. Josef Pepson Snětivý, který se narodil v Táboře, je nakladatelem, spisovatelem, básníkem, hudebníkem, učitelem cizích jazyků, manažerem, fanouškem Slávie, milovníkem architektury i žen. V pondělí 6. února od 15 hodin představí v táborské knihovně svou tvorbu.

Žijete kousek od Prahy, ale původně jste z Tábora…
V Táboře – ještě ve staré porodnici – jsem se narodil 26. března 1973. Matka byla odsud, otec ze severu, konkrétně z Liberce, poznali se prý na půl cesty, tedy v Praze. Byt byl tehdy nedostatkovým zbožím a otec usiloval o práci s bydlením buď na jihu, nebo na severu. Zatím bydleli oba novomanželé u rodičů a já, jak je obvyklé, s matkou na Pražském sídlišti v Táboře. Vysněný byt se mladé rodině naskytl v Jablonci nad Nisou zhruba půl roku po mém narození, a tak jsem se stěhoval z jihu na sever.

Do Tábora jste však jezdíval, máte na něj nějakou vzpomínku?
Spoustu – a krásných. Samozřejmě ne na první půlrok života, ale na asi desatero letních prázdnin, které jsem tu prožíval u prarodičů. Na to nezapomenu nikdy. Tábor byl pro mě už tehdy nádherným, magickým místem…

A nějaká konkrétní?
Nejvíc mi v paměti zůstávají letní koncerty vojenské dechovky na Parkáně. Snad právě tady se rodila moje láska k hudbě. V paměti mi uvízl i pro mě tehdy tamní obrovský kamenný lev, snad je tam dodnes a možná jich bylo víc, aspoň dva, aby samotnému nebylo smutno…

Vracíte se tedy rád?
Ano, byť musím přiznat, že po smrti dědy v roce 1986 a následném přestěhování babičky k nám do Jablonce jsem v něm nebyl spoustu let. Ale v novém tisíciletí to zhusta a rád napravuji a s muzikou a knihami do něj přijíždím už poněkolikáté. A vždy se cítím – i díky početnému a spřízněnému publiku – jako doma.

Nedá mi to se nezeptat, i přesto že se na to už asi ptal každý. Kde jste přišel k přezdívce Pepson?
Mám ji už od střední školy a vznikla zřejmě jako novotvar ze jména Pepa. A nedávno můj i dále zmiňovaný přítel Miloň Čepelka lakonicky utrousil: „Vždyť je to jasné – Pepson, to je Pepův syn.“ Jeho geniální, severské vysvětlení opravdu sedí, protože jméno Josef je tradičním jménem „následníků“ v naší rodině, můj starší syn Pepíno je už devátý v nepřerušené řadě.

Miloně Čepelku z Divadla Járy Cimrmana uvádíte rád jako svůj vzor. Čím vás oslovuje?
Především svou nepředstíranou laskavostí, která je u něj – na rozdíl od mnoha slavných lidí, kteří ji ve své image či ve svých dílech „prodávají“, opravdová. A pak také mnohobarevnými uměleckými schopnostmi – uveďme, že je mimo jiné herec, prozaik, básník, scénárista, textař, rozhlasový hlasatel – a všestrannou vzdělaností.

Jste muž mnoha profesí a koníčků. Jedním z nich je literatura, která se stala i jedním z vašich zaměstnání. Jak člověk, který má vystudovanou, od kultury vzdálenou, ekonomickou školu, dostane k práci v této oblasti?
Na střední ekonomickou školu jsem šel v Jablonci ještě za socialismu, tehdy tam nic jiného netechnického nebylo – a technik jsem ještě méně než ekonom. A pak z jisté setrvačnosti následovala Vysoká škola ekonomická v Praze, kde jsem posléze studoval i diplomacii, což mě bavilo. Ovšem umění mě provází celým životem – nejprve muzika, pak se k ní přidala i literatura. Knihy jsem vždy miloval, nejprve jako čtenář, posléze i jako nakladatel a spisovatel. Právě to, že jsem se před šesti lety stal víceméně náhodou nakladatelem, bylo tím spouštěcím mechanismem, abych své rozlítané myšlenky zkáznil a svěřil papíru.

Četl jsem, že psát jste začal až po třicítce. Nikdy předtím nic nebylo?
Bylo, ale jen básně, slovní hříčky a náměty, z nichž většina je – viděno kritickým okem – nepoužitelná. Dlouho jsem musel zrát do okamžiku, kdy jsem byl schopen napsat svou první knihu, a také muselo dojít k onomu zmiňovanému zkáznění – vždyť kromě nápadu, řemesla a fantazie jsou právě kázeň a soustředěnost tím, co potřebujete, abyste stvořil větší prozaické dílo.

Co jste napsal jako první, vzpomenete si při tom množství textů?
Není žádnou výjimkou, že můj první román Každý král je sám (s podtitulem Zpověď nevyspalého umělce, na kterého se vykašlali kamarádi, milenky, ministr kultury a Ježíš i s Tatínkem) nese výrazně autobiografické rysy. Táhlo mi tehdy na třiatřicet a srovnání mého osudu s Ježíšovým (bez jakéhokoli velikášství) jsem se prostě nevyhnul…

Kromě prózy píšete i poezii. Jedna z básní je dokonce věnovaná poutnímu kostelu v Klokotech…
Ano, a je to jedna z mých nejmilejších. Vracím se v ní do dětství a snažím se vyrovnat se s tím, že jako dítěti mi poutní areál v Klokotech připadal obrovský, zatímco když jsem ho po letech – už jako dospělý – znovu navštívil, nepozbyl nic ze své krásy, ale, řečeno slovy básně, „umenšil se tak nenávratně“. Ale o jižních Čechách píšu i v próze, například povídka Rožmberské zastavení se odehrává v Třeboni… Zvláštní je, že ačkoli na severu jsem prožil osmnáct let a na jihu v součtu vlastně jen dva, vryly se mi jižní Čechy a zejména Tábor mnohem hlouběji do srdce.

Kdy jste zakládal Nakladatelství ČAS a co bylo impulsem?
V létě roku 2010, chtěl jsem a také musel začít fungovat samostatně. A jsem moc rád, že jsem se toho odvážil. Naštěstí jsem byl už tehdy zbaven iluzí o tom, že se v knihách dají vydělat velké peníze, a jsem vděčný za rok a půl existence i téměř čtyřicet knih, které jsme dosud vydali.

Jako nakladatel máte přehled o kvalitě současných i minulých autorů i jejich díle. V současnosti se tvrdí, že zájem o knihu jako takovou upadá a upadá také literární kvalita. Můžete tyto teze nějak okomentovat?
Kvantitativně řečeno, prodeje v součtu stále klesají. Avšak kniha má stále dost příznivců a věřím, že zůstanou ti, pro které zůstává téměř intimním přítelem a kteří navazují důvěrné pouto s autorem či nakladatelem. Co se kvality týká, myslím, že česká literární tvorba je i nadále na vysoké úrovni. Situace na trhu však bohužel brání neznámým autorům v tom, aby jejich díla mohla být vydávána s pro ně přiměřeným honorářem. Psaním se v Česku živí jen nemnoho lidí a u některých z nich je jejich úspěch výslednicí spíše masivního marketingu, falešné laskavosti a účelové projekce hrdinů do archetypu „obyčejného Čecha“ než literární kvality.

Vzhledem k tomu, že i překládáte, skládáte texty a věnujete se i učitelství anglického jazyka, jste se slovy a větami prakticky denně. Stále vás to baví, naplňuje?
Ano, práce se slovy mě stále naplňuje radostí. Navíc díky tomu, že pracuji i s cizími jazyky, konkrétně s angličtinou a francouzštinou, mohu prožívat i jiná jazyková „dobrodružství“, než kdybych byl omezen jen na rodný jazyk.

Pociťujete na sobě třeba, jak se říká, nějakou pracovní deformaci?
No jéje! Třeba při pohledu na stránku s textem hned vidím případné chyby.

Jak uvádíte v životopisném medailonku, napsal jste texty pro Helenu Vondráčkovou či Pavla Žalmana Lohonku. Jak jste se dostal k tomuto, kdy a která ze spoluprací vám dala nejvíc či vás nejvíc bavila?
Musím předeslat, že píšu a skládám hlavně pro sebe. Texty pro dva zmiňované interprety vyplynuly z jiné spolupráce – Helence jsme vydali knihu a Žalmanovi jsem dva roky dělal osobního manažera. Obojí se datuje do poloviny první dekády nového tisíciletí. Psát pro ně bylo fajn, protože jsou to oba příjemní lidé. A bylo pro mě zajímavé podívat se zase do jiných světů.

Hudby "vašich" interpretů jsou různé, děláte pak podle toho tedy i rozdíly v tématech textů? Jak takový proces skládání u vás vypadá - přijde nejdřív nápad, nebo hudba?
To se s léty proměnilo. Když jsem byl výlučně muzikantem a slova jsem psal jen k písním, vždy byla dříve muzika. V posledních letech, kdy se mnohem víc věnuju psanému slovu, naopak většinou přijde nejdřív textový obrat či celý text a teprve na něj obléknu melodickou linku a posléze aranžmá.

Kromě tohoto všeho sám hrajete, a to na saxofon. Tato vášeň pochází z jaké doby?
Už z předškolní, ačkoli saxofon jsem poprvé držel v ruce krátce před sedmnáctými narozeninami, kdy jsem zakládal svou první kapelu Los Pepinos, posléze přejmenovanou na Akord 90.

Hodně lidí hraje na kytaru či piano, a i když je saxofon mezi dechovými nástroji nejoblíbenější, není zcela běžným nástrojem, s nímž se v hudbě začíná. Na čem jste případně začínal vy a čím u vás saxofon vyhrál?
Kdepak piano, to přišlo až na prahu dospělosti! Začal jsem zobcovou flétnou, pak spoustu let hrál na klarinet (a dlouho uvažoval o dráze koncertního mistra), chvilku se věnoval hoboji… Saxofon jsem ale vzýval ve svých snech už od dětství. Ovšem cesta k němu byla trnitá, v jablonecké „lidušce“ se na něj v osmdesátých letech dokonce vůbec neučilo. Nakonec pomohla náhoda, otec spoluhráče ze zmíněné kapely Los Pepinos kdysi na saxofon hrál. Jeho nástroj spočíval ve skříni tak dlouho, že si ani nevšiml, že ho jeho syn komusi půjčil. Asi za dva roky jsem si pak pořídil svůj první vlastní saxofon. Dnes hraju hlavně na altku a tenora, byť jsem poznal i sopránku a baryton, a saxofon patří k mým velkým láskám. Jinak ale velmi rád používám i na všechny ostatní zmiňované dechové nástroje (kromě hoboje, který nevlastním) i piano. V tomto životě bych rád stihl ještě akustickou a elektrickou kytaru a snad i varhany.

Máte co dělat! Jaký žánr nejraději hrajete?
Prošel jsem snad vším, od folkloru přes dechovku, vážnou hudbu, folk, blues, jazz, soul, pop, rock, funky až po hardcore. A ve všem jsem si našel to své. Ale v posledních letech mám nejraději soul a poprock.

Vím, že v současnosti působíte ve funkové kapele Sly Rabbits. Představte ji čtenářům a prozraďte, kde vás mohou například slyšet.
Sly Rabbits (www.slyrabbits.com) hrají melodické, rytmické funky s anglickými texty a na svém kontě mají dvě desky. Kromě občasných výletů po republice vystupují zejména v Praze, nejčastěji v Jazz Docku. A je tu nově ještě druhá kapela: pouhé dva dny po mém táborském vystoupení se odehraje můj první koncert s vokálně-instrumentálním uskupením Ztraceni v překladu (www.ztracenivprekladu.cz), které zpívá a hraje známé světové hity v zajímavých aranžích a s českými texty – odtud ten název. Moc se těším!

Zmiňujete svou náklonnost také ke sportu, konkrétně fotbalu, o němž jste vydal dvě knihy… Hrajete aktivně fotbal?
Teď už ne, hrával jsem kdysi jako amatér, v současnosti mezi mé sporty patří zejména dálkové běhy a kickbox – obé však provozuji jen rekreačně, na vyšší úroveň chybí čas. Ovšem snad jsem se osvědčil jako tatínek malých sportovců – oba synové, Pepíno i Matyáš Bernard, hrají fotbal za Slavii a doplňkově se věnují i jiným sportům. A nejen tím mi dělají velkou radost. Mimochodem, můj táborský dědeček byl ohromným slávistickým srdcařem, snad odněkud shora vidí své dva pravnuky v sešívaném dresu…

Mezi milované „věci“ patří také - teď vás cituji „...ženy na všechny způsoby“. Jak tomu rozumět?
Ženy mě provázejí už skoro čtvrtstoletí a sladkého milování i hořkých rozchodů jsem zažil víc než dost. Leckdy dost turbulentní život má i svá pozitiva – třeba ve formě neustálého přísunu inspirace. Většinu svých písní, próz i básní jsem stvořil s myšlenkou na některou z žen, která prošla mým životem… Žena dokáže zrodit nový život i dát nejvyšší rozkoš (a tím nemyslím jen tu tělesnou), stejně tak ale umí muži rozdrásat srdce víc než cokoli jiného… Ženy jsou mou věčnou spásou i věčným prokletím, a jinak to asi nikdy nebude, byť na prahu čtyřicítky jsem se už přece jen trochu zklidnil.

Z žen a respektu k nim vychází gentlemanství. Můžete o sobě říci, že jste gentlemanem?
Na to by měly odpovědět spíše ženy. Ale troufám si tvrdit, že ano. A mnohé z nich jsou překvapeny, obdařím-li je drobným a po mém soudu zcela samozřejmým gestem. Zřejmě už podobné věci poněkud vyšly z módy. Avšak v tomto ohledu rád zůstanu konzervativní.

Zabýváte se také architekturou. Co považujete za architektonický vrchol v ČR, světě, nebo konkrétně Praze či Táboře? A co říkáte na stavbu kontroverzní Kaplického knihovny?
Architekturu miluji od nejstarších staveb až po nejnovější. Mými nejoblíbenějšími slohy jsou ovšem renesance a baroko. Vrcholů ve světě je tolik, že je ani nelze jmenovat, v Čechách taktéž, ovšem zmínil bych specificky české projevy, jako jsou třeba barokní gotika či rondokubismus. Všude kolem nás je tolik krásy, zakleté do kamene a jiných stavebních materiálů… Praha je pro mě tak krásná, že jsem ji v povídce Klub nespokojených označil za „jediný důkaz existence Boha“. Nejen proto, že do vašeho kraje patřím, zbožňuji také rožmberské i ne-rožmberské jihočeské památky – v Táboře hlavně Klokoty, podzemí, kostel Proměnění Páně na hoře Tábor, radnici a vodárenskou věž. A Kaplického knihovna? Mohla to být zajímavá stavba, a když jsem viděl její zasazení do pražského panoramatu, ani zdaleka by tolik nevyčnívala. Mimochodem jsme o ní před pár lety vydali knihu. Ovšem Klementinum, kde Národní knihovna nakonec zůstala, je stavbou mimořádného historického a architektonického významu.

Při tom všem vás asi doma moc nevidí… Kdy třeba odpočíváte a jak váš relax vypadá?
Odpočívám hlavně sportem a také s dětmi – každá minuta s nimi je pro mě krásná. Moc rád cestuji, navštěvuji památky, muzea a galerie… Zloději času jako televize, internet či facebook jsou naštěstí na okraji mého zájmu, byť své dva profily na facebooku pečlivě obhospodařuji.

Zbývá třeba čas na přečtení si knihy? Co vám kniha jako médium dává?
Bohužel ho zbývá velmi málo, a beletrii čtu z časových důvodů méně a méně. A když už, pak v angličtině či francouzštině, abych spojil příjemné s užitečným. V poslední době čtu z českých knih téměř výlučně jen historickou literaturu faktu. Kniha mi tak dává především poučení. A historie, zejména raný novověk, je další mou velkou láskou.

Máte teď rozečtenou nějakou knihu?
Posledních měsících čtu jen o posledních Rožmbercích a jejich době – Vilém i Petr Vok, stejně jako mnozí jejich současníci, mě fascinují, a navíc to potřebuji pro svou připravovanou knihu. Jedinou výjimkou z tohoto zaměření je krásná básnická sbírka jako vždy skvělého Ivana Wernische Nikam.

Čím je pro vás ČAS a čas v obecné rovině?
ČAS je mé milované děcko, má pýcha i můj chléb vezdejší… A čas, řečeno s Leošem Suchařípou v geniálním filmu Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne, je největší nepřítel lidstva.

Splnil jste si tedy už všechny své sny, nebo ještě nějaké jsou?
Splnil jsem si jich už celou řádku, ale zbývá jich ještě dost: Pražský maraton, koncerty na krásných místech, ovládnutí kytary a varhan… A hlavně to, aby z mých synů vyrostli slušní, schopní a zajímaví lidé. To ovšem není sen, ale především náročný a současně krásný úkol.

V Táboře nyní vystoupíte potřetí. Na co se mohou návštěvníci knihovny těšit?
Obě setkání s táborskými čtenáři a posluchači byla krásná, představil jsem se ve dvojici se Zuzanou Maléřovou a Miloněm Čepelkou. Tentokrát přijedu sám a větší pozornost chci věnovat svým písním, které zahraji na různé dechové nástroje. Představím také své dosud vydané knihy, ovšem více budu mluvit o těch, které se teprve rodí. A také o svých milovaných jižních Čechách, o svém rodném městě, o posledních Rožmbercích…

A na závěr: vaše nejbližší plány, práce….
Co se hudby týká, rád bych co nejvíc vystupoval sám, s kapelami Sly Rabbits i Ztraceni v překladu a také natočil nové písně. Coby spisovatel připravuji svou první básnickou sbírku Z deště pod opak a také rozsahově mnohem větší projekt, pracovně nazvaný „Člověk a vladař Petr Vok z Rožmberka“. Cítím, že tato obrovská a nedoceněná postava našich dějin si zaslouží ještě jiný pohled, než jaký jí věnují historici, jejichž práce si ovšem velmi vážím. A protože ho obdivuji a současně mě uchvacují raný novověk i jižní Čechy, je pro mě obtížná práce na této knize také jakýmsi osobním vyznáním. A Nakladatelství ČAS chci věnovat tolik péče, aby z něj vyrostlo krásné dítě, jež bude svému „otci“ dělat radost a naplní ho oprávněnou pýchou.

Josef „Pepson“ Snětivý (1973) vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, ale jeho celoživotní vášní je hudba, které se věnuje coby saxofonista, klávesista, zpěvák, skladatel, textař (např. Helena Vondráčková, Pavel Lohonka – Žalman) a producent – v současnosti sólově a se skupinami Sly Rabbits (aktuální album The Way Of The Future) a Ztraceni v překladu. Od 30 let se věnuje literatuře. Je majitelem Nakladatelství ČAS.


Autor: David Peltán





Mohlo by se vám zamlouvat

 

 




Kultura dnes


Poprask na laguně

Divadlo / komedie
Divadlo Oskara Nedbala Tábor - velký sál
19.01.2019 od 19:00 hod.

 

Ples města Veselí nad Lužnicí

Hudba / taneční zábava / ples
Kulturní dům Veselí nad Lužnicí
19.01.2019 - 20.01.2019 od 20:00 hod.
vícedenní akce

 

Rybářský ples

Hudba / taneční zábava
Dům kultury Milevsko
19.01.2019 od 20:00 hod.

 

Ples SDH Planá nad Lužnicí

Hudba / taneční zábava
Sokolovna
19.01.2019 od 19:00 hod.