Jaroslav Tůma s Josefem Somrem okouzlili Písek mistrovstvím a lidskostí

Následné řádky, jak se v nástinu jeví, budou cosi mezi úvahou, reportáží, recenzí, rozhovorem…, i tak se vše k sdělení žádoucí do článku těžko vejde, by nebyl nesmyslně zdlouhavý a nudný. V článku následují linky na video i nějaké to povídání.

Kráčeje nedávno náměstím města nad Otavou, padl zrak můj na plakátek, oznamující brzkou událost, kteroužto má být koncert pana Jaroslava Tůmy (http://www.jaroslavtuma.cz/) v píseckém Děkanském kostele.
Tuto milou novinu zvěstoval jsem bez prodlení mé drahé ženě, velké milovnici varhanní tvorby, najmě barokních mistrů, i kvalitních domácích interpretů. Mezi ty právě pochopitelně spadá právě výše jmenovaný varhaník, hráč na cembalo, pedagog, skladatel, improvizátor, účastník mnoha festivalů i držitel cen z přehršle soutěží, ocenění rovněž jindy pro změnu zasednuvší na postu porotce, persóna zabývající se historií varhan, pracant řízený Múzou, jenž letech 1990 - 1993 souborně provedl celé varhanní dílo Johanna Sebastiana Bacha (za což mu byla přiznána Výroční cena Nadace českého hudebního fondu), hudebník s širokými obzory - od renesance a baroka přes romantismus k třeba Aloisi Hábovi (toho měl v oblibě i nebožtík Frank Zappa, jak náročnější rockeři dozajista vědí), či ryze současným autorům, jmenovitě např. Petr Eben. Slyšet tohoto umělce, navíc v prostředí místního kostela, bylo od toho okamžiku vcelku evidentním plánem pro onen večer.

A jelikož i dobré zprávy občas, stejně jako neštěstí, nekráčejí osamoceně, i druhé jméno z plakátu bylo příslibem výtečného zážitku. Asociace ihned vyvolaly postavy, tímto jedinečným mužem ztvárněné - od smyslného výpravčího Hubičky přes nedobře skončivšího řádového bratra Rotgeira či poněkud nešťastně se ne až tak žertovně mstícího Ludvíka, až po kupříkladu veškerým generacím blízkého Serváce, druha to Pankrácova a Bimbácova.

Mistr kláves totiž opět spojí poselství hudby z mluveným slovem, tedy s texty s blízkou tématikou z brku Alberta Schweitzera, Petra Lotara a Jakuba Jana Ryby, zaznějivší v programu z úst Josefa Somra. V častých rodinných debatách na téma mizející kvalitní herecké generace tento vzácný muž nám vždy vycházel jako poslední reprezentant poctivého herectví, nezdegradovaného dobou celebrit z přihlouplých, leč masově hltaných televizních paskvilů. Ono herci nestačí zestárnout a pak být prezentován coby „stará garda“, jako tomu je u pár ze zdvořilosti nejmenovaných Mistrových vrstevníků.

Dne 2. září se s předstihem do tónů ladění cembala (s jeho historií úvodem bylo publikum seznámeno - paradoxně je to jedna z funkčních kopií jinak ne k produkci již určeného originálu), konaného Jaroslavem Tůmou, počal kostel pozvolna plnit, aby oba umělce se zahájením programu přivítal až překvapivě bytostmi lidskými osazeným prostorem.

Koncert spadal do cyklu akcí letošního 25. ročníku Hudebních slavností Emy Destinové (http://www.festival-ed.cz/). Smyslu nemá vypisovat bod po bodu seznam skladeb a autorů, snad stačí zmínit z renesančních a raně barokních skladatelů W. Byrda, J. Bula, P. Corneta, velikána baroka J. S. Bacha, Françoise Couperina a pochopitelně nechybějící autorskou invenci v Rožmitálském pastorále, navazující hlasy ptačími, simulovanými píšťalami varhan, na předešlou promluvu z úst pana Somra ze statě J. J. Ryby O působení hudby.

Četné texty byly úvahami Alberta Schweitzera (Co je hudba, O moderním člověku, O etice) a jak jsme v krátkém rozhovoru s Panem Hercem konstatovali, v mnohém platné snad více než v době svého vzniku.

Video: atmosféru nastiňující krátký sestřih z některých momentů večera



Bylo potěšující, že dorazilo tolik milovníků vznešených tónů varhanních i křehkého zvonění cembala, rozezněných prsty i duší po právu respektovaného hudebníka, stejně jako vnimatelů hlubokých myšlenek, (pojedenkráte i Rybovsky hravých), přednesených s citem hlasem muže, kterému nelze než nevěřit a vzdát úctu.

Měli jsme to potěšení následně pohovořit nejprve s panem Somrem - jak na zmíněné téma platnosti Schweitzerových textů a jak by as jejich autor z dnešních časů byl zděšen, na páně Somrovu vlastní hudební (ne)aktivnost, vyváženou láskou k nejen tomuto druhu umění, dostalo se nám z jeho úst potvrzení cítěného dojmu, že oba spřízněné muže krom hudby spojuje i víra a mohli mu popřát zdraví a sílu a poděkovat za nezapomenutelný večer, proběhnuvší právě v prostředí, umocňujícím záměr pořadu i dojem z osobností obou protagonistů.

S Jaroslavem Tůmou následně vedené rozprávění o spolupráci obou pánů, stavu varhan na jihočeských kůrech, kolikráte vystoupal na píseckou věž, o prodejnosti CD nosičů v dnešní době i perspektivách mladých umělců aj. možno ze zvukového záznamu slyšet ZDE. 



Podpisy obou umělců sice zaschly a časem možno vyblednou jak staré fotografie, leč v srdcích a duších vnímavých návštěvníků rezonance dojmů z krásného večera dozajista ostane, dokud srdce ona nepřestanou tlouci. Tak ještě jednou díky, pánové, a doufejme brzy nashledanou, jak jsme si vzájemně mohli popřát.

PS: pár citátů A. Schweitzera (1875 -1965):

„Kdo se odhodlá konat dobro, nesmí očekávat, že mu lidé budou odklízet kameny z cesty, nýbrž musí být připraven, že mu jich naopak hodně navalí. Jen ta síla, která se takovými odpory vnitřně očišťuje a posiluje, může je opravdu přemoci.“

„Člověk může sotva rozpoznat démony, které sám stvořil.“

„Jediné, co bude důležité, až odejdeme, budou stopy lásky, které tu po nás zůstanou.“