Dítě s vytříbeným vkusem

„Ty si v dětství poslouchala Nohavicu? Ty jsi fakt hotová.“ Tuhle otázku mi nechápavě kladl nejeden známý, kterému jsem se s upřímnou vírou v povzbuzující chlácholení, svěřila. Dialog probíhal vždycky stejně, jen přiznaní interpreti se měnili. Hapku a Horáčka? Müllera?

A víte co, občas, když mám splín, si to pustím i dnes. V sentimentální extázi při poslechu písně Individualita mám chvilkový pocit, že jsem přišla tajemství života konečně na kloub. Od mého dětství se moc věcí ale nezměnilo. Už sice rozumím některým záludným slovům v textech jako hormon, kastaněty nebo lobotomie, ale pokaždé když píseň skončí, připadám si zase na začátku. Opět jsem zcela neprohlédla.

Hudební zhýralost a láska k jevištnímu patosu se u mě poprvé objevily v pěti letech, kdy mě maminka vzala na představení s písničkami z muzikálu Vlasy. Sedět a poslouchat jsem vydržela jen první skladbu. Jakmile zanotovali první sloku obhroublé Sodomy, stála jsem na pódiu mezi vlasatými zpěváky. Myslím, že i když to po letech maminka líčí jako roztomilý zážitek, ve skutečnosti se za mě styděla.
Od té doby, co jsem dospěla/dospělá, už na pódia nelezu. Pořád je ale uvnitř mě malé dítě, které by si to rádo zopakovalo. Zvlášť když má zpěvák vlasy po pás.