Říká se, že v prd... a Tejně, tam je stejně. Opak je ale pravdou, zažili jsme varhanní lahůdku

Obvykle letní čas, nabitý festivaly všeho druhu, je svátkem například pro nenáročné rockové, spíše lehce popové publikum, mající za rock všeliké zvířeny, hnojem načichlé traktory a mírně neupřímné slzy a podobně. Prostě nabídka je prakticky pro každého. Nicméně své místo má i muzika klasická, či hudba z ní čerpající.

A na své si přijdou i ti, kterým učaroval královský nástroj, obvykle svázaný se sakrálním prostorem. Jednak letos opět proběhl Český varhanní festival, zasahující často i do jihu vlasti, konkrétně program avizoval zastavení v Paštikách, Horní Vltavici, Bechyni, Vlachově Březí nebo Opařanech, jindy kulturní organizace uspořádaly tomuto nástroji věnovaný koncert.

Právě tak tomu bylo 9. srpna v Týně nad Vltavou v rámci Vltavotýnského kulturního léta. Jednak Týn jako takový je místo bytostně spojené s mými vzpomínkami na dětství, a pak mne zaujal program zmíněného koncertu, takže volba, zda vyrazit, či ostat doma, byla jasná. Mnoho z repertoáru bylo od J. S. Bacha - záruka kvalitní barokní chrámové hudby, a pak zajímavá kombinace varhan se saxofonem zase poškádlila mé jazzové cítění a stařeckou zvídavost.

Mladý varhaník Přemysl Kšica (*1981) a Roman Fojtíček (*1963), hráč na veškeré druhy Saxových zvukorohů, kterak Škvorecký v povídce Eine Kleine Jazzmusic pojmenoval rafinovaně tento neárijský, ba přímo negerský nástroj, přitáhli do zcela zaplněného kostela sv. Jakuba zhruba na dvě stovky posluchačů. Došlo i na modernější autory, jako Eugène Bozza, jehož Aria evokovalo náladu filmové muziky francouzských filmů ze 70. let (ač se filmové hudbě nikdy nevěnoval). Volba repertoáru i výkony muzikantů byly oceněné zaslouženým potleskem. Finálním přídavkem pak byla melodie Ennia Morriconeho z filmu Mise. Inu, trocha stesku za osudem postav, zahraných Robertem De Nirem a Jeremy Ironsem, možná znalým při posledních tónech koncertu, kterým bylo téma hoboje, rovněž naběhla.

Následná procházka kolem vody finálně spláchla moji tesknou nostalgii za časy, kdy jsem chodil na dávno zaniklou plovárnu a chytal, povolenky (až do letošního roku) pochopitelně nemaje, ryby na dnes neexistujícím jezu pod domkem poříční správy, kde jsem často pobýval. Atmosféra podvečera korespondovala s ryze pozitivním zážitkem z koncertu, obloha se barvila doruda - tedy žádná budovatelská záře nad Kladnem, z restaurace na protějším břehu zněla živá hudba, a taková Jobimova Girl from Ipanema k té promenádě opravdu seděla. Ostatně na jih Ameriky na koncertu také došlo, a to díky zařazení tanga Astora Piazolly, podaného sólově na saxofon. Dovolím si parafrázovat slova génia Járy Cimrmana: „V Tejně by chtěl žít každý“, (a není to žádná blbost, v Tejně jsem - stejně jako Karel Infeld Prácheňský v Budějovicích, mnohokrát byl).

Pořadateli, kterým bylo tamní Městské centrum kultury a vzdělávání, nutno poděkovat za tak vydařenou akci, jako byl předmětný koncert a zbývá jen, než se těšit na další obdobně kvalitní kulturní zážitek.

Krátké video ZDE.

A že nekecám, Týn zmiňuji i ve svém životopise a objeví se i zde. A pokud někdo vzpomene, která stará česká detektivka měla finále v domku na Podskalí, budu rád.