Hudebník Honza Holeček utekl od vaření piva k muzice. Nyní je vyhledávaným multiinstrumentalistou

Po skvělém a mimořádně úspěšném vystoupení Flamengo Reunion Session v Prachaticích zavítal frontman, klávesista a zpěvák Honza Holeček, na jihočeskou usedlost našeho redaktora Petra Hejny poskytnout exkluzivní rozhovor pro Kulturne.com. Reportáž z koncertu jsme přinesli ZDE.

Začneme současností - jaký máš dojem z reakcí publika po včerejším koncertu? Tak spontánní standing ovations na koncertu české rockové kapely nebývá až tak běžné. Navíc mne překvapilo, že mnoho z návštěvníků nebyli skalní fanoušci, prostě je někdo vytáhl, nebo vyrazili ze zvědavosti.

Překvapuje mne, že koncert navštěvuje hojně i mladá generace. Mám radost, že i v téhle krizové době chodí dost lidí, hodně nám určitě pomohl dokument, vysílaný Českou televizí na Artu. Podobné přijetí jsme měli už zkraje, když jsme loni začali hrát Kuře.

Asi si nedovedeš představit, jak v éře Kuřete Flamengo znělo, ta deska, ač je to doslova kultovní album, byla slabounký odvar toho, jak ta kapela působila naživo. Setkal ses s tím, že někdo z pamětníků byl po koncertě rád, že jste mu přiblížili atmosféru starých koncertů?

Bohudík můžu říct, že tak 99 procent lidí, s kterými jsme po koncertech mluvili, má právě ten dojem a dává nám to najevo. A co se týče toho autentického zvuku - Fořt má zvuk stále stejný, Guma taky a my jsme to dobově doplnili.

Jak jsi se dostal do Flamenga a nakolik jsi jeho muziku znal? Myslím tu, kterou hrajete se současnou partou, ne šedesátkové písničky s Novákem a Kahovcem. Ale vlastně - dostalo se k tobě dřív Povídej nebo Poprava blond holky, než třeba Too Much Love Is a Bad Thing nebo Týden v elektrickém městě?

Kuře jsem poprvé slyšel ve čtrnácti. Ty staré písničky jsem ale znal z rádia - Já budu chodit po špičkách a jiné. Kuře se v rádiu nehrálo a prostě jsem si tak vzhledem k naprosté odlišnosti repertoáru myslel, že to jsou dvě kapely, než mne starší kamarádi, máničky, zasvětili a vyvedli z omylu. Takže já to Kuře dokonale znal, než jsme ho začali před rokem hrát.

Máš nějaké ty původní vinyly, ať Kuře, nebo singly?

Nemám, svého času v devadesátkách jsem podlehl době CD…

Ani nemluv, já zase podlehnul oslnivé době kazet a vše na ně přehrál a rozprodal.

Když se Lubošovi Andrštovi stalo, co se stalo (zdravotní problémy se smutným koncem), tak jsme s Gumou řešili, jak ten československý bigbít zase oživit a připomenout. Takže nás napadlo vrátit se k věcem, co zpíval Ivan Khunt i zařadit nějaké covery z té doby a nakonec to přerostlo ve vizi Kuřete a ten rozjetý vlak supěl k současné podobě kapely Flamengo Reunion Session.

Co Pavel Fořt, jediný možný další použitelný a dosažitelný člen starého Flamenga, museli jste ho nějak lámat? (pozn.: Ivan Khunt po smrti, Jan Kubík a Erno Šedivý v zahraničí, Vladimír Mišík zdravotní problémy).

Naopak, měl radost a potěšilo ho to. Byl rád, že se může vrátit do té stěžejní rockové doby a oprášit muziku, kterou i svým přispěním za sebou zanechal.

Patříš mezi relativně mladé členy této obnovené legendy, Gumovi je 78, Pavlovi o dva roky méně, tobě je vlastně kolik?

Mně je 54, narodil jsem se 15. dubna 1969, a to v Praze Podolí.

Skok i do muzikantské minulosti - jak ses dostal k hudbě, jsi samouk nebo jsi chodil do lidušky apod.?

Doma jsme měli pianino, legendárního Dalibora z 50. let. A vlastně na tlak rodičů jsem coby dítě začal chodit do lidušky Na Dlouhém lánu, sám jsem k tomu tenkrát vlastní afinitu neměl. Bylo to v 6. třídě, tenkrát mne nějak vybrali jako jednoho z adeptů na cítěné talenty. Tady je jedna s tím spojená historka, kterou bych rád zmínil. Moje učitelka piana, Svatava Strejčková, výborná pianistka, spolu se svojí maminkou, operní pěvkyní Národního divadla, utíkala za nacistů před transportem. Skrývaly se proto různě v lesích, pod mostem a tak, a díky tomu prožitému strachu měla vážnou psychickou poruchu a tak na mne často křičela a mne to nějak jako kluka otrávilo. Pak jsem viděl tenistu Björna Borga, jak se hádal s McEnroem a podobně, a tak jsem utekl ke sportu…

Ještě, že jsi neutekl k ABBĚ... 

A potom navíc přišlo, že jsem začal mít problémy s růstem, tím i se šlachami, proto mi doktoři zakázali hraní. Na dva roky jsem měl nucenou pauzu. Následovalo první cigáro…

Byl to tabák, nebo joint? A kouříš ještě?

Normální cigarety, Sparty, a dávno nekouřím. A pro mne v tu dobu začal osudový bigbít, Jethro Tull, kdy táta byl tak velkorysý, že mi koupil příčnou flétnu a já se na ni začal jako samouk učit, odposlouchával jsem melodie, stupnice a akordy a tím jsem se zase vrátil k pianu.

Jaké profesi ses vyučil, nebo co jsi vystudoval?

Jsem vyučený pivovarník, v Praze, v Podskalské ulici.

Jaký máš, coby přeběhlík k muzice, k pivu vztah?

Víc než kladný, stejně, jako k té hudbě.

Která byla tvoje první kapela a kterými jsi prošel?

To byl Freeway Jam, kde jsme hráli hodně věci od Free, Deep Purple, Led Zeppelin, s přestávkami jsme fungovali do roku 2001. Další důležitá parta byla Red Baron Band, s těmi jsem natočil dvě desky. Největší mezník byl ale rok 2005, kdy jsem byl u obnovení Energitu.

Odchytil jsem, žes byl nějak v kontaktu s Vláďou Padrůňkem, jak k tomu došlo?

On měl totiž být prvním basistou ve Freeway Jam, kdy jsme koncem roku 1979 dávali s Jardou Musilem kapelu dohromady. Ale to už byl Padroň dost nepoužitelný, tak z toho nakonec sešlo.

Kdy a jak se dostal do „první ligy“, jako byl Andršt?

Bylo to na popud Ernouše Šedivého, který byl hlavním iniciátorem. On i Padrůněk zmiňovali, že po Khuntovi jsem to já, kdo se do téhle muziky hlasem a energií hodí. Lubošovi se myšlenka, vrátit se k starému blues rocku, načichlého jazz rockem, strašně líbila. Vyhrabali jsme staré pásky s nahrávkami z Radiopaláce a jiné a začali jsme to dávat dohromady.

Jak na Luboše vzpomínáš?

Dost těžce, prakticky fakt není den, abych na něj nevzpomněl.

Funguje vůbec ještě Prak s Gumou?

Ten Prak byla taková alternativa na T4, která ukončila spolupráci s Romanem Dragounem. Táhli jsme to ještě tak třičtvrtě roku a pak to zabalili.

Kdy ses dal dohromady s Pavlem Marcelem?

My jsme se potkávali doslova pár desetiletí…

Poflamengovsku pár století, ne? (skladba zde)

Naši hudební cestu sblížili vlastně Allman Company, což byla příležitostná parta, která vznikla na základě toho, že náš kamarád Honza Zahradil pořádá na začátku prosince vzpomínkové večery při příležitosti připomínky narození Gregga Allmana. Na jedno tohle session Pavel přišel a my počali zpočátku hrát akusticky, byla doba COVIDu, a pak to předrostlo v elektrickou kapelovou verzi. Tam je třeba kytarista Jirka Rambousek - o tom určitě ještě uslyšíte, Wimpy Tichota na basu a bubeník Michal Daněk.

Vystupuješ taky sólově - s jakým repertoárem?

Tak tam hraji věci, které hraji elektricky s Pavlem, nebo s Livin Free v úpravě pro kytaru nebo piano, místy s foukací harmonikou, něco jako koncertní sólový Neil Young.

Jaké klávesy používáš a kdy ses dostal k pravým Hammondům B3?

Piano tahám klasicky z Norda, je to v pohodě, Hammondy mám dvoje, s elektronkovou Leslie 122. Jedny mám doma jenom na nahrávání z roku 1964, a ty druhé, „odlehčené“, vozím na koncerty s Flamengem…

To jsou ty, co jsem viděl v Blues Bahnhof, když jsme tam se synkem před časem hráli, a na které měli Pink Floyd nahrávat v Abbey Road? A Lesie máš asi jen jednu obrovskou bednu?

Jo, jsou to ony. A bednu mám jen tu, co jsi viděl a slyšel včera. Jiné klávesy prakticky nepoužívám a nepotřebuji.

Krom kláves ovládáš baskytaru i kytaru, na mé poslední album Barvy života jsi mi do Barev smrti přispěl krom jiného i flétnou - na co, jako evidentní multiinstrumentalista, ještě hraješ?

No, tys mne totiž inspiroval vytáhnout tu flétnu ze sklepa. Ale zrovna teď si na mé album nahrávám na dema živé bicí. Kohout mi to pak nahraje načisto, Guma dá basu a má to potom finální tvar podle mé představy.

Když jsme byli u té smrti, co říkáš na to, co se kolem děje a co to dělá s naší společností?

Je to hrozné, společnost je rozdělená, lidé nasr…, ono to už bylo, jen zametené pod koberec, ale nějak to teď vylezlo na povrch. Nevěřil bych, že ta desetiletí po Palachiádě a po pádu železné opony tady budou běhat lidé s ruskými vlajkami. Je mi z toho fakt, slušně řečeno, zle.

Zase raději k hudbě, jakou muziku a koho konkrétně rád posloucháš - jestli vůbec stíháš?

Ani neposluchám až tak celé desky, spíš hledám inspirace ve zvuku, náladě…, zrovna na chystané nové desce mám věc - je to na 6/8, která myslím vypadá, jako by to napsal Ray Charles a nazpíval to Gregg Allman, s takovou gospelovou atmosférou. To mne baví. Obecně mám rád samozřejmě jižanský blues rock, hard rock, blues, z jazzu je to jasně Jimmy Smith…

A z naší scény, je někdo, kdo tě zaujal?

Třeba Honza Stehlík, na tom je vidět a slyšet, že tu americkou muziku má doslova v krvi a srdci.

Jak ses dostal k tomu, že letos podnikneš u nás turné s bubeníkem, který hrál s Bobem Dylanem?

To bylo v Šumperku, kde uváděl dokument, jak se k Dylanovi dostal. Měl domluvené doprovodné hraní s Druhou trávou (krásné přeřeknutí s Druhou krávou vynechávám), která spadla do COVIDu, tak nás agentura oslovila, jestli to nedáme my. A tak jsme do toho s Gumou a Boryšem Seckým šli, měli jsme na to jen tři dny. Dost jsme si ve finále s Winstonem A. Watsonem sedli, tak jsem se ho ještě večer po koncertu zeptal, jestli mi natočí něco na moji desku a on souhlasil. Nato jsme domluvili i společné koncerty.

Chytáme album s novým materiálem, takže doufám, že bude mít stejný ohlas, jako ty padesát let staré, přesto myslím nesmrtelné, fláky.

Kde tě tady u nás na jihu zase uslyšíme?

Nejbližší termín je 23. června v Českých Budějovicích, kdy budu jako host BladderStones.

Obligátní otázka na závěr: co bys, pokud možno pozitivního, vzkázal čtenářům Kulturně v této podivné době?

Snad hlavně, aby se ta doba zklidnila a nemysleli jsme jen na složenky, stoupající inflaci a podobně.

Dík za čas a za rozhovor.

Taky, zdravím čtenáře a těším se na setkání na koncertech.