Syn politického vězně Pavel Sekyrka se rozpovídal o praktikách StB. Z příběhů mrazí

V únoru 2023 měl v Městské knihovně Písek autorské čtení Pavel Sekyrka, který představil svůj nový román Ve spárech Afrodity. Návštěvníci mohli vyslechnout několik ukázek z čerstvého díla, oscilujícího díla mezi krimi a thrillerem, oproti předešlým románům již situovaného mimo jihočeský region, stejně jako se dozvědět o principu odlišností psaní příběhu s kriminální zápletkou, oproti reálným postupům při vyšetřování v praxi. Došlo i na okolnosti, jak jeho první knihu s tématem holocaustu přijal Arnošt Lustig, který k ní napsal předmluvu a tím začalo vzájemné přátelství, i jak tento spisovatel ponoukl pana profesora k další tvůrčí práci i jak definoval vhodnost knižního zpracování erotických scén, a to slovy: „Jen blbec popisuje tělocvik v posteli.“

Dozvěděli se třeba i zajímavé skutečnosti z nedávné historie, kdy od roku 1948 k nám připutovalo postupně 12 000 emigrantů z Řecka, kteří u nás našli azyl po tamní občanské válce. Jelikož novodobá historie, a to léta padesátá a pozdější roky komunistické normalizace, byla pro rodinu tohoto spisovatele a pedagoga osudová, i je na setkání v knihovně zmínil, poskytl později zajímavý rozhovor Kulturne.com i několik archivních fotografií z rodinného alba. Takto vzpomíná jeden ze čtyř synů Oty Sekyrky na svého otce i seznamuje s vlastními zážitky.

Zásadní moment v životě vašeho otce bylo jeho zatčení v roce 16. 2. 1953. Jak tomu došlo a co bylo příčinou?

V píseckých lesích se skrývala dvojice vojenských zběhů - jeden z nich byl jeho bývalým gymnaziálním spolužákem, věděl o nich jen omezený okruh lidí. Konspirační schůzky se odehrávaly na zahradě naší vily. Docházela tam hlavně Dagmar Šimková, která nesměla studovat a v nemocnici, od vily na dohled, pracovala jako zdravotní sestra. Šlo o to vozit jim v noci do úkrytu v píseckých lesích potraviny, cigarety, informace o hlídkách, to měl na starosti právě náš otec. Sestra Dagmar Šimkové emigrovala již v roce 1950 do Austrálie, a tak byla v hledáčku komunistů i kvůli jejími neskutečně odbojnému duchu, navíc celá rodina byla režimu trnem v oku kvůli jejímu otci. Tím byl zesnulý bankéř Šimek a jeho rodina se počítala k nejbohatším v Písku.

Zběhy chytili, při výslechu z nich dostali potřebná fakta o spolupracovnících. Tím pádem věděli o otci, když připravovali jeho zatčení, měli i sovětského poradce. Jedna z plánovaných variant byla, že ho vylákají na vojenskou posádku, kde ho zajmou jako vyloučeného vojáka, další zamýšlela vykopání tunelu do naší zahrady a ve finále to realizovali tak, že čtyři estébáci se ho vydali zatknout v místech u Budějovické kapličky. Jeden seděl v autě a tři za ním vyrazili a oslovili ho. Otec, zdatný sportovec, se jim vysmekl, sundal lyže - bylo to v únoru, a dal se na útěk. S tím oni nějak nepočítali a ve zmatku a překvapení začali po otci střílet. Zasáhli ho až napočtvrté, kdy jeden z těch estébáků zaklekl, aby měl pevnou ruku, a na velkou vzdálenost ho zasáhl do stehna. Na tom místě, odkud se dal na útěk, dnes stojí autosalon Toyota, tehdy to byla periférie, okolo pole. Měli strach, že coby zdatný atlet zmizí v píseckých lesích. Byl to vlastně hon na zajíce a dodneška z toho mrazí. Děda, který ty čtyři výstřely slyšel, se domníval, že to byli nějací myslivci na honu, ale tenkrát to byl hon na jeho dvaceti čtyřletého syna. Nejprve otce převezli do písecké nemocnice, tam ho operovali, dědu, jeho otce, k němu ani nepustili. Následoval transport do Budějovic, tam už to přebrala prokuratura a rozjely se procesy v trestním řízení, v jejichž důsledku následoval první z kriminálů.

Četl jsem, že pomyslné boží mlýny semlely estébáka, Miroslava Bártu, který postřelil vašeho otce. A to na den o třicet let později, tedy 16. 2. 1983, kdy ho rozdrtily vagóny nákladní soupravy a zemřel bolestivou smrtí.

Navíc ten samý Bárta šel otce zatknout i pro vyšetřování, vedoucím k druhému uvěznění v roce 1961. Bárta v pozdějším věku nedoslýchal a tak přeslechl vlak při posouvání vagónů na nádraží, jak říkáte, 30 let od postřelení otce, na den přesně. Pro otce tehdy v noci dojeli, jestli mu chce odpustit, protože Bárta umíral v bolestech několik hodin. Otec to odmítl kvůli rozrušení, byl po dalším infarktu.

Jaký byl důvod druhého otcova pobytu v kriminále?

Byl to naprosto vykonstruovaný proces založený na podvracení republiky, dále styk s nepřátelskými osobami z výkonu trestu a náboženská angažovanost. Dále měl podle obžaloby ukrývat ve věži kostela v Záhoří vysílačku a vysílat nepřátelským centrálám. Mimochodem, i rok po návratu z kriminálu chodil tento bývalý atlet stále o berlích. O chůzi do schodů, natožpak do věže, si mohl nechat jenom zdát. K tomu mu připočetli zbytek prominuté amnestie z prvního věznění. Zatýkali ho přesně měsíc po narození synka Oty. Když se spolu setkali po sedmi letech, Otík našemu otci, kterého viděl poprvé v životě, vykal.

Podařilo se vám, rodině, dohledat udavače, kteří se krom promluvivších zběhů podíleli na zatčení vašeho otce? Měl vůbec tušení, kdo na něj donáší?

Otec jich mnoho odhalil ještě za svého života, přesně cítil, kdo ze sousedů ho hlídá. I se mu to i potvrdilo, když na výslechu viděl důkazné fotografie, jemu pro změnu dokazující, odkud byly pořízeny. Podařilo se mu před konfidenty StB varovat několik lidí, které tím zachránil před kriminálem. Ale netušil, že mnoho je jich z řad přátel rodiny - kamarádi, kteří nás přátelsky houpali na klíně s tichým vědomím, že pro otce chystají cestu do dalšího kriminálu a že maminka zůstane sama s námi, čtyřmi kluky.

Tušíte, jaký byl těch osud zběhů?

Jeden se stal agentem Státní bezpečnosti hned, jak byl propuštěn z vězení, to byl otec ještě v kriminále. Byl pak aktivní při shromažďování informací pro přípravu jeho druhého zatčení. A ten druhý si odseděl své, až v roce 1968 se dozvěděl, jaké útrapy přineslo našemu otci nelidská vyšetřovací vazba. Později se odstěhoval na Slovensko.

Jak probíhaly perzekuce stran StB?

Ve vile proběhlo celkem 86 domovních prohlídek. Klidně, přímo před rodiči, u nich v bytě kradli a oni byli proti tomu bezmocní. Dědovi, jako důstojníkovi prvorepublikové armády, zabavili část důchodu, a tak žili navíc dost nuzně, v zkonfiskované vile a se synem v kriminále. Otec se z druhého vězení vrátil v roce 1967 v zbídačelém stavu - s přeraženou rukou, vyraženými zuby, neurózou, neléčenou TBC…, a to byl elánu plný bývalý sportovec. Když tatínka zatýkali, zkonfiskovali část prvorepublikové vily naší rodiny. Tu postavil můj praděda, stavitel profesor Ferdinand Sekyrka. Uprostřed nechali bydlet naši rodinu, dole bydlel milicionář a nahoře ubytovali agenta StB…

Asi aby to neměl daleko do práce...

Ano, tak tomu bylo, rodina byla pod trvalým dohledem. Část pozemků byla rodina donucena odprodat kvůli výstavbě v padesátých letech, další jsme byli nuceni odprodat v sedmdesátých letech. Plánovalo se i definitivní vystěhování naší rodiny, z vily měla být školka, ze zahrady veřejný park. To překazila Sametová revoluce v roce 1989.

Komunisté se báli se politických víc než vrahů. Otec po propuštění nemohl sehnat práci. Maminka, vyhozená ze zaměstnání na národním výboru, směla vykonávat jen manuální práce. Jak se kde dozvěděli, že jde o toho Sekyrku, nikdo o něj nestál. Odmítli ho zaměstnat na třinácti místech, nesehnal místo topiče, ani popeláře. Na přelomu 70. a 80. let ho v závodu Harmonika ale zaměstnal vedoucí, komunista, slušný chlap s názorem, že každý má právo na druhou šanci. Dokonce jsme mu nosili ryby. Tatínek, vášnivý rybář, chytal u Smetáka úhoře, štiky u Sudoměře a ty vedoucímu dával. Ale i tam otec byl pod dohledem StB, se zákazem odměn, jen základ, pár spolupracovníků mu na pokyn StB ztrpčovalo život. Díky psychickým otřesům ho v roce 1983 postihl další infarkt a dostal invalidní důchod. StB nás dozorovala nadále, šestičlenná rodina musela vystačit s částkou 3 600 Kč měsíčně.

Jak to bylo s Dagmar Šimkovou? Ta byla zatčena již v říjnu 1952.

Ano, v tom případu nesedí spousta věcí. Ona byla zatčena v sobotu 11. října 1952, samotní zběhové, s kterými již nebyla v kontaktu, až o den později v Brně. Zřejmě byla udaná v Brně družkou jednoho ze zběhů. K tomu měla flastr za roznášení letáků, které zesměšňovaly Gottwalda a Zápotockého. Na písemný dotaz při jednom z výslechů, zda této své činnosti lituje, napsala, že lituje, že těch letáků neroznesla více. K tomu jí byl připočten buržoazní původ a emigrace sestry do Austrálie. Zažila neuvěřitelně krutou vyšetřovací vazbu. Mimochodem v té vazbě trpěli zatčení hlavně zimou, která byla toho roku velmi tuhá. Na základě této vazby už nikdy nemohla mít děti. Později ve výkonu trestu odmítala jako věřící nedělní práci, čímž byla rekordmanem v trestu korekce. Samotka, kde se netopilo, jídlo každý třetí den.

Co ještě víte o Dagmar Šimkové v souvislosti s otcem?

Otec chodil tancovat s Dagmar do Bílé růže, oblíbeného hotelu prvorepublikové filmové smetánky, jako byla Adina Mandlová a Lída Baarová, když se v Písku zdržovaly. Když se spolu v roce 1968 loučili, cítili, že se vidí naposledy. V roce 1990, když přišla Dagmar Šimková k nám domů, se s ní setkal bratr Toník a ze setkání s touto jedinečnou a nádhernou ženou byl naprosto fascinován. S otcem se objali, ani jeden z nich netušil, že je to opravdu naposledy, téhož roku otec zemřel. Dagmar se to dověděla v Austrálii, mamince napsala krásnou kondolenci, je psaná jazykem, jaký známe z jejího bestselleru Byli jsme tam taky, vydaného Škvoreckým v Torontu.

Mohu vás poprosit o nějaký vzkaz našim i vaším čtenářům?

Ano, začali jsme o literatuře, ale dostali jsme se k příběhu mého tatínka Oty Sekyrky a Dagmar Šimkové, příběh jak z filmu. O obou vyšly knihy. Tak literaturou zase skončeme. Přečtěte si útlou knížečku Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky nebo poslechněte audioknihu. Je to jedinečná výpověď o neuvěřitelné síle tohoto člověka. Příběh hrdosti, lásky a nezlomného ducha. Je to o ženě, která porazila své věznitele.

Pavel Sekyrka (1977) vystudoval Teologickou a Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, v rozšiřujícím studiu Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity. Na Teologické fakultě v roce 2014 získal doktorát z teologie se specializací na církevní dějiny. Pracuje jako ředitel Obchodní akademie a Jazykové školy Písek. Je členem krajské rady CZESHA, Asociace obchodních akademií ĆR, České křesťanské akademie a Amnesty International. Dlouhodobě se angažuje v boji za lidská práva a zabývá se studiem totalitních systémů. Mezi jeho úspěšné projekty patří neformální učebnice holocaustu Zmizelí a nalezení s předmluvou Arnošta Lustiga; Memento strakonických Židů (projekt byl prezentován na školách a v médiích v ČR, posléze na školách v Německu, Velké Británii a Izraeli.); Bolestné kameny (záštitu nad projektem převzali Marta Kubišová a Tomáš Halík, podílela se na něm řada význačných osobností, např. Miloslav Vlk, Hynek Bočan, Eduard Stehlík, Jan Tříska, Vilma Cibulková, Miroslav Táborský, Daniela Kolářová). Publikačně se dosud profiloval v oblasti židovské tématiky a církevních dějin. V Nakladatelství Brána v roce 2015 vyšel jeho román Bez soudu, v roce 2017 román Nedosáhneš na dno, v nakladatelství MOBA v roce 2023 detektivní román Ve spárech Afrodity. Jeho profesní heslo zní Škola jako komunitní centrum. V této souvislosti inicioval přestavbu školy, která vyhrála v roce 2021 titul PRESTA - prestižní stavba jižních Čech.