Ondřej Ruml přivezl do Krumlova harampádí, které dojímalo, mrazilo i bavilo humorem

Onen Krumlov byl samozřejmě ten náš hezký jihočeský a to harampádí je obsaženo v názvu pořadu Písně, šansony a další harampádí, s kterým Ondřej Ruml v doprovodu výtečného pianisty Mateje Benka dorazil v pátek 24. listopadu do sálu Městského divadla v Českém Krumlově. A dokonce si našel čas na příjemný rozhovor pro Kulturne.com.

Dalo by se třeba zmínit, že koncert začal a skončil Rumlovým loopingem, ovšem mezitím proběhla spousta dalšího hudebního dění, nikoliv od Bacha po Vlacha, ale zejména od Ježka po Hapku, nebo též od Wericha po Horáčka. Z autorské dílny Mateje Benka došlo na ukázku z jeho projektu, inspirovaného planetami, zazněly i na písně z brku zahraničních tvůrců, žhavou Kubu připomněl přídavek Chan Chan, proslavený zejména díky filmu Buena Vista Social Club. Ondřej Ruml bavil publikum vtipným průvodním slovem, ovšem došlo na momenty, kdy tuhla krev v žilách - konkrétně se jednalo o píseň Štvanice. Toto podobenství o ochotě vystrašeného člověka přidat se ke nenávistnému stádu, z kterého měl před chvílí ještě smrtelnou hrůzu, je opravdu mistrovským textařským kouskem, při pódiové produkci obohaceným hudební složkou a Rumlovým hereckým projevem. A jak Ondřej uvedl, v mnohém to připomíná současné dění.

Zmíněný přídavek započal v úvodu rovněž loopingem s vrstveným rytmem a vokály, aby ze zákulisí naběhl…, sorry jako, zvolna přikráčel Matej Benko a naservíroval lehce stravitelnou porci latiny. A to nebylo vše, jelikož koncert proběhl přesně týden po shromáždění na Václavském náměstí u příležitosti výročí 17. listopadu, poslední tóny, určené dojatému publiku, byla kompletní Modlitba pro Martu. Byla na playlistu? Zdá se, že ne, a že inspirací k zařazení bylo povídání nejen o hudbě, ale i o této akci, realizované s Ondřejem před koncertem, jak se dozvíte z následujícího rozhovoru.

Krátký sestřih několika fragmentů koncertu najdete ZDE.

Ondro, poprosím tě o pár odpovědí pro internetový magazín Kulturně. Tvoji kariéru asi nastartovala účast v soutěži X Factor?

Já jsem byl muzikant již předtím, hrál jsem na banjo, měl jsem spoustu různých kapel, rád bych zmínil třeba bluegrassovou kapelu Modrotisk, s kterou jsem hrál deset let, to byla taková moje mateřská loď. Zároveň jsem už studoval Konzervatoř Jaroslava Ježka. V tu dobu jsem také hrál s pražskými kapelami po klubech funky, jazz, soul…, do toho jsem začal hostovat s Big Bandem Českého rozhlasu, vystupoval jsem v různých muzikálech a podobně. Nějak jsem ale cítil, že by bylo fajn, kdyby třeba, když někam přijdu, se mne nikdo neptal: „Vy jste kdo?“ a podobně. A to mi právě ta soutěž umožnila. Moc jsem si od toho ani nesliboval, ale dostal jsem se až do finále a skončil na druhém místě.

Koho jsi na "Ježkárně" potkal jak ze spolužáků, tak z lektorů, a jestli s někým jsi třeba pak spolupracoval? Třeba tady Matej, skvělý pianista, který je tu dnes s tebou, je také absolventem.

Mateje jsem tam samozřejmě potkával, on se tenkrát již plně věnoval jazzu, ke kterému jsem já teprve hledal cestu. Hodně mi v tom pomohl třeba Ondřej Kabrna, který tam dodnes učí, pak Honza Linhart, Honza Lstibůrek nebo třeba Petr Harmáček, s kterým jsme tehdy vlastně společně založili jeho dodnes fungující Top Dream Company.

Takže to nebylo třeba jako u Michala Davida, kterého si coby talentu všiml Janeček, byla to spíš trvalá osobní práce na hudební cestě?

Tady bych rád zmínil to, že jsem začal zpívat s kapelou Dobrý večer kvintet, tam se mne ujal Eda Tomas, který mi i pomohl připravit se na zkoušky na konzervatoř a spolupracujeme dodnes.

Působíš i v muzikálech, zahrál sis Hamleta, stál jsi na pódiu s Quasimodem i Johankou z Arku, spadl jsi z nebe na Zemi. Který z nich ti byl rolí, do které jsi se mohl nejvíc vcítit, nejbližší?

Určitě Martin v Kudykamu, ale jak jsi zmínil tu parafrázi Muž, který spadl na Zemi, tak Lazarus Davida Bowieho, který se hraje v Divadle Komedie, mne neskutečně baví a cítím se v tom také dobře.

I když je to spíš otázka na pořadatele, jak je to dnes s návštěvností podobných akcí? Lístky jistě nějakou tu korunu stojí a pokles publika je znát všude. Jsou stále podkladem živé kapely, nebo se jede z úsporných důvodů na playback?

Návštěvnost je stále slušná, třeba Lazarus táhne a má i živou kapelu, v Hudebním divadle Karlín je také orchestr, v Semaforu také, Cabaret doprovází také jazzová kapela. Pokud se někde ze záznamu pouští hudba jako podklad pod živý zpěv herců, je to čistě věc producenta a daného divadla a jejich publiku to jistě nevadí. (usmívá se)

Jinak, máš coby generačně jinde, Bowieho jako takového trochu naposlouchaného?

Moc ne, tedy neměl jsem, ale objevuju i spoustu jiných starších věcí, jako třeba Björk, nebo Peter Gabriel, toho ještě nemám pořádně prozkoumaného a dost mě to baví.

Vybaví se ti nějaký koncert, který jsi navštívil, a který se ti nejvíc dostal takříkajíc pod kůži?

Tak určitě Kurt Elling v JazzDocku, můj oblíbený jazzový zpěvák, nebo John Cowan - toho jsem si ani nemyslel, že někdy uvidím, mixuje progresivně bluegrass s jinými styly, a díky manželům Čapkovým se ho podařilo dostat do Prahy… a pak jsem viděl v O2 Aréně Pink, a to bylo taky skvělé, ale to už je dávno.

Byl jsi někdy host na koncertu, na který rád vzpomínáš?

Když měli JAR v Lucerně koncert k 25. výročí, pozvali si mne s nimi zazpívat, to byl splněnej sen.

Nedávno jsme byli v Českých Budějovicích na koncertu Málikové s Jihočeskou filharmonií. Ty jsi s nimi natočil live album písniček Jaroslava Ježka. Kdo inicioval toto spojení?

To byl nápad Oty Svobody. Ota nám zavolal a řekl: „Vy máte to CD s jazzovým kvintetem, kde hrajete Ježka. Nechtěli byste to propojit s filharmonií?“ A my jsme řekli, že samozřejmě ano.

Ještě mám jednu hudební. A co ty a Kuba? Nemyslím Kubánky, ale muzikanty. Musel jich tam slyšet naživo mraky. Jsou ti „naši“ Kubánci věrohodní reprezentanti tamější hudební kultury, nebo je to podobné, jako třeba se zde usazenými bluesmany z Chicaga, kteří se cítí u nás za hvězdy a doma by je vytroubil kdejaký černoch s kloboukem na rohu?

To bych neřekl. Je to tam podobně, jako všude. První třída, druhá, třetí. A ta first class je třeba Arturo Sandoval, který utekl z Kuby hrát v Americe, někteří hrají doma a střídají to s hraním po světě, jiní za režimem zabouchli dveře a zpátky vlastně ani nemůžou. Taky se mi vybavuje Alain Perez, fantastický basista a zpěvák, držitel Grammy, ten myslím žije střídavě tam a ve Španělsku. A pak jsou i tací, co tam normálně žili a pracovali, pak z různých důvodů utekli a hrají třeba u nás a jsou autentičtí, jako třeba Mezcla Orquesta, kde je několik rodilých Kubánců, doplněných našimi jazzmany. U té jejich muziky je úžasný ten rytmus.

Odskočím od hudby - narodil jsi se v roce 1981, takže ve spojitosti s nedávnou připomínkou 17. listopadu je jasné, že jako malý kluk jsi asi netušil, co se kolem děje. Jak dnes vnímáš význam toho dne a následných událostí i to, jak ?

Já jsem liberální demokrat, jsem rád, že ta revoluce proběhla a že jsme se od té doby obrátili směrem na Západ. Nemyslím, že bychom měli vyjednávat s Ruskem o dodávkách plynu. A taková ta, často slýchaná zprofanovaná věta: “Kvůli tomuhle jsem tenkrát klíčema necinkal!“, ve mně vyvolává jedinou odpověď: „Tak kvůli čemu jsi vlastně cinkal.“ Svoboda znamená zodpovědnost. Lidé dnes odmítají převzít odpovědnost sami za sebe, mají strach a neustále nadávají na „ty nahoře”, ať je tam kdokoli. A ten jejich strach z odpovědnosti za sebe je nejhorší. Navíc jsme, co se týče životní úrovně, jedna z nejlepších zemí. Já to mám navíc tak, že tahle Země není naše, dostali jsme ji darem, jsme tu pouze hosté, takže nemám právo soudit vlastně nikoho. To že sem třeba přicházejí uprchlíci z jiných zemí, kde není voda nebo kde je válka, je prostě přirozená věc a dělo se to vždycky.

Jaká byla atmosféra před týdnem na Václaváku? Já radši na TV ani nekoukal, věda, že tam budou vstupy třeba z akcí zdechajících psů a vítězného tažení na prohnilou ČT.

Skvělá, prostě skvělá! Zpíval jsem tam Modlitbu pro Martu. Bylo celkově příjemné, hezké, nikdo nepokřikoval, nevyřvával, lidé chtěli vidět pěkný koncert, chtěli sdílet radost ze svobody, prostě pohoda.

Jsi drsný urostlý Seveřan, jaká máš vtah k jihu vlasti?

Moje oblíbené místo je Český Krumlov, tady jsem jel, ještě jako dítě první pořádnou vodu ve svém životě…

A utopil jsi tu první banjo...

Ne, to ne, ale pamatuji si, jak když rodiče se občerstvovali někde v hospůdce, my jsme sjeli jezy, pronesli je nahoru Myší dírou, znovu to sjeli a tak to točili dokola. Bylo to fantastické.

Jsi sice relativně mladý, ale dostatečně zkušený a otevřený i zásadový v postojích, tak bych tě poprosil o nějakou finální myšlenku, nějaký vzkaz čtenářům do budoucích dnů?

Týká se to strachu, ten je dobrý, když jdeš třeba po kládě, nebo balancuješ na hraně skály, ale vlastně ani tam ne. K čemu je vlastně strach? Abych se nespálil o oheň…? Nebo abych nejel autem příliš rychle? V životě je dobré se strachu zbavovat, čelit mu, rozklíčovat z čeho a proč ten strach mám.

Rozumím, prostě - nebát se strachu. Já bych ještě měl na závěr malou drzou prosbu, mohl bys mi tady zazpívat kousek Modlitby pro Martu, a to přesně týden od toho, kdy jsi touhle ikonickou písničkou rozezněl Václavák?

Ať mír dál jen zůstává s touto krajinou, zloba závist zášť, strach a pláč, ty ať pominou, ať už pominou…, mohli bychom to vlastně večer dát.

A to byla taková hezká malá tečka za tím dnešním povídáním.