Volyňskou tvrzí zněly písně starší než její zdi, ovšem v moderním podání. Vystřídá je jazz

Volyňská tvrz, pocházející z první poloviny 14. století, podlehla křehkosti a kráse, hlasu i osobnosti Milli Janatkové, která zde vystoupila ve vlahý letní večer 29. července. Nutno předeslat, že ono Milli ve jménu zpěvačky a kytaristky nemá nic společného s reflexí na obskurní projekt Milli Vanilli, ona opravdu oproti oněm údajným krasavcům z hudebně pekelné dílny Franka Farina zpívala sama, ba i ve vrstvených plochách při použití looperu. A přirozené krásy jí příroda nadělila tolik, že naopak nepotřebovala dublérku.

Ony prastaré písně představovaly například hity našich prapředků Hospodine, pomiluj ny, nebo podstatně mladší Dřěvo sě listem odievá. Došlo na latinské texty, vlastní písně umělkyně z alb Hluboko a Mým kořenům, z projektu Klid, prosím! i na hudebně pohybovou improvizaci na téma dané publikem, které bylo ustanoveno na Zamilovaný jelen pije pivo - jakýsi nejmenovaný stařec na člunu barvy slunečnic se neujal, řeka byla sice relativně blízko, ale rybník je holt rybník, Volyně není Vysočina a navíc, jelen je stravitelnější subjekt, ať již pod javorem, kde stálo jako obvykle pódium, tak na talíři.

Během přestávky si mohli návštěvníci, jak je zvykem, prohlédnout muzejní expozici, ve které krom stálých expozic přibyly přírůstky z let 2019 - 2021, fotografie z negativů Jana Brauna, dokumentujících 30. - 50. léta, a v přízemí jsou k vidění obrazy z cyklu Ženská tvář.

Poté, již za neslyšného letu a loveckých frekvencí netopýrů, sympatická Milli pokračovala ve své produkci, aby v písni Lásko, Bože lásko sestoupila z pódia a publikum, rychle odchytnuvší, že se netáže, kde ji ludá berú, ale vzývá, by neopouštěla náš svět, se mohlo přidat k ní. Nabídka kulturního dění Městského muzea ve Volyni opět nezklamala.

Video: https://www.youtube.com/watch?v=m-IfOO0TcEQ

V sobotu 7. srpna se v prostorách tvrze uskuteční od 18 hodin další ročník festivalu Mlčeti jazz s programem: Jiří Konvrzek (velvarský multiinstrumentalista s vypadlými třetími bluesovými zuby), Jono Bono Heyes Trio (mezižánrový hudební poutník z Nového Zélandu a jeho lidé), Oswald Schneider (příjemně křivočará pražská alternativní stálice pod palcem Luďka Majera) a Slepé listí, (černobílé ethno blues z luhů povltavských).