Výtvarník a námořník Aleš Slavík oslavuje výstavou. Na Jordáně objevoval Ameriku a když mu Valter podal ruku, nechtěl se mýt

Výstavou oslavuje své 70. narozeniny táborský výtvarník, restaurátor a námořník Aleš Slavík, letošní držitel Ceny města Tábora S jeho tvorbou se setkávají i ti, kteří nenavštěvují výstavy výtvarného umění. V jeho ateliéru vznikla řada malovaných vývěsních štítů restaurací, vináren a obchůdků nejen na táborském Starém městě a jeho obrazy oživily také historická rozcestní Boží muka v Chýnovské ulici, kapli na sv. Anně a další místa. K výstavě, jež do 28. října zdobí zrekonstruované prostory augustiniánského kláštera - tedy Galerie Ambit v Husitském muzeu, provází i muzeem vydaná kniha k výtvarníkově sedmdesátinám. V ní čtenář najde obrazy, ale také spousty vzpomínek.

Prozraďte čtenářům něco o výstavě, co na ní najdou?
Vše se sem nevešlo, ale je to průřez mojí prací za posledních 60 let. Nejstarší obrazy pochází ze 70. let, jsou to akvarely, tempery a oleje z doby, kdy jsem ještě jezdil po oceánu. Tím výstava začíná. Pak se posouvá přes portréty k andělům, triptychům a hlavně starým dřevům, na něž rád maluji. Jsou tu dále stará plátna, do kterých jsem si rok, dva čistil štětce od barvy a potom jsem je natáhl na rám a něco do nich namaloval. Návštěvník galerie tu ale najde také práce z pilnosti, jak jim říkám. To jsou vlastně kopie velikánu jako Gustav Klimt či Leonardo Da Vinci, tyto práce člověka inspirují a učí.

Zmínil jste staré dřevo. Čím vás toto neobvyklé malířské "plátno" zaujalo?
Většinou jde o staré dřevo, které někde najdu, nebo ho od někoho dostanu a je určené ke spálení. To mi přijde škoda a obrazem dostává nový život. Mám pocit, že ve finále se dá spálit i ten obraz, ale tak to je.

Staré dřevo ale bývá napadené nějakou houbou či hmyzem..
Většinou je v něm červíček. Napouštím to chemikáliemi, červožroutem. Dvakrát, třikrát do měsíce to zopakuji a nechám ho venku. Vím, že brouček už pak není. Následně na dřevo maluji a dávám ho do laku, nebo ho napouštím dalšími barvami. Potom už funguje jako klasický obraz.

Kromě klasické výtvarné činnosti se věnujete restaurátorské práci a vyrábíte také vývěsní tabule obchodů a restaurací. Ty na výstavě také mohou lidé vidět?
Ty najdou buď po městě, zejména na Žižkově náměstí v Táboře, nebo v mé knize, kde jsou vyfotografované. Jsou tam včetně rozcestníků, kaple sv. Anna a dalších realizací. Nemám rád ty nalepované, plastové cedule, radši krásné dřevo ručně malované. I když občas nějaké písmenko ujede, furt je to hezčí, než reklamy dělané na počítači. Navíc k tomu historickému centru to více pasuje. Je to vidět například v zahraničí, třeba v Itálii. Tam tyto lepené příšery, které se u nás objevují, prostě nevidíte.

Na lodi jste kus světa projel. Máte třeba spočítané, kolik zemí jste navštívil?
Hodně, ale z hlavy teď nevím. Jezdil jsem v 70. letech, kdy jsem byl dva roky zaměstnaný u Námořní plavby, rok čistého času jsem tak jezdil po mořích. Pak jsem pracoval jako kapitán na lodích u Lodní dopravy na řekách. Ale maloval jsem stále!

Jak se člověk stane malujícím kapitánem?
Od dětství jsem maloval a totéž platí o té vodě. Můj tatínek byl velmi šikovný a byl blázen do lodí a truhlařiny. Odmala mi dělal lodičky, a tím nemyslím modely. Lodičky, ve kterých jsem mohl plavat po Jordáně. Tam jsem objevoval Ameriku! Když jsem byl malý, měl jsem dvoumetrovou loďku, pak třímetrovou a pětimetrovou s plachtou. Takhle jsme jezdili, až jsem se v roce 68 dostal na loď pohraniční stráže na Dunaji v Komárnu. Také jsem donedávna jezdil na výletních lodích po Vltavě. Vždy když mi pak vyschly kecky, tak jsem musel na vodu. Musím říct, že teď mi zas vyschly, tři roky jsem na břehu, ale už musím jen malovat…

Malířské schopnosti jste rozvíjel u poměrně známých výtvarníků, akademické malířky Marie Kroupové a Karla Valtera.
Zejména u paní Kroupové, to byl dům, kde je dnes parkoviště na Parkánech, u dnes neexistující židovské synagogy. Její manžel byl prvním ředitelem Husitského muzea. Když se divák na mé obrazy podívá, je vidět, že oba lektoři mě inspirovali hodně. Byla to sice muka, když jsem musel pod vedením paní Kroupové dělat uhlem donekonečna vajíčko, dokud to nebylo dokonalé. Až poté jsem mohl třeba malovat lžíci. Brala to hodně technicky. Žák musel nejdříve zvládnout kresbu, řemeslo, a až pak si vzít vodovou barvu. Dodnes to také tak mám. Třeba u těch kopií, to není umění, je to nádherné řemeslo, které by měl každý výtvarník umět. Zvládnout perfektně namalovat ruku, ucho, obličej. Snad je to v mých pracích vidět. Ač jsou vymyšlené, základ tam doufám je.

Vaše práce v galerii Ambit vystřídaly právě výstavu obrazů Karla Valtera...
V Husitském muzeu jsem dělával, občas i dělám a chodil jsem za ředitelem Jakubem Smrčkou, nikdy bych si však nemyslel, že v těchto krásných prostorech budu mít výstavu. Je to nádherné a je to pro mě veliká čest být zde právě po učiteli.

Když se řekne Karel Valter, co vám první vytane na mysli?
Vzpomínek je hodně, ale je jedna zásadní. Když mi podal ruku, nechtěl jsem se mýt, protože mi voněla ruka terpentýnem. S jeho dcerou Mášou Valterovou jsme mu míchali barvy, nekupoval si totiž hotové, ale práškové. Ty se daly na sklo, přidal se k tomu lněný olej a skleněným dříčem jsme směs třeli. On pak barvu vzal stěrkou, dal si ji do zavařovaček a používal ji. Vše tam vonělo.

A nějaká vzpomínka na moře?
Velryby. Delfíni, kteří skákali před přídí. Museli jsme natírat loď a oklepávat rez a já se vždy na špičku zašil a koukal jsem, jak tančí a ukazují své mladé. Pak přišel vedoucí a seřval mě, že se flákám. Ale už jen východy či západy slunce a bouře, stormy, jsou obrovské zážitky. Jižní Amerika, Orionoko…Mluvili bychom do rána.

Kdy se vlastně ve vaší tvorbě objevili tolik zastoupení andělé?
Myslím, že za to může právě kresba dřeva, jeho léta. Viděl jsem v tom postavičku a z let pak křídla. Hodně jsem o tom přemýšlel a četl spousty knih o andělech. Člověk prostě někdy potká toho anděla, aniž by si to uvědomoval. Jsou mezi námi. Možná je to legrační. Můžete potkat babičku, strejdu, holku nebo kluka a vy si řeknete: teď jsem potkal anděla. Kdo ví, já v ně věřím. Jsou to hodní lidé…

Co byste si přál ke svému jubileu?
Nic. Tuhle výstavu, jiné dary nepotřebuji. Jsem za ni moc rád a už jsem říkal, že žádnou jinou dělat nebudu. Ale možná za dva, za tři roky mě zas třeba něco napadne. Pracovat musím dál. Nejde najednou skončit a jít na sady krmit vrabčáky.

O AUTOROVI

Malíř Aleš Slavík je absolventem Střední průmyslové školy keramické v Bechyni, ale své výtvarného vzdělání získával již ateliérech a lekcích malířů Marie Kroupové a Karla Valtera. Pracoval jako výtvarník a výstavník a v 70. letech pak na palubách československých zaoceánských lodí. Aleš Slavík se zabývá kresbou, klasickou malbou na plátno a na dřevo a věnuje se také podmalbě na sklo. Jeho inspirací je umění lidových autorů i největších umělců historie, ale také tvůrců pravoslavných ikon. Věnuje se též restaurování nebo portrétní malbě. Ve volné tvorbě jsou nejvýraznějším námětem andělé jako poslové zprávy o naději života. Za celoživotní přínos ke kultivaci veřejného prostoru a dlouhodobé aktivní působení na táborské malířské scéně mu byla zastupitelstvem města udělena v roce 2019 cena města Tábora.

Spolu s výstavou vydalo v nákladu 400 kusů Husitské muzeum v Táboře knihu obsahující řadu barevných reprodukcí. K dostání je v Husitské muzeu a jeho pobočkách za 250 korun.