Cool v plotě 2018 slovem a obrazem, zejména pohyblivým

Letošní ročník festivalu jednoho umělce, píseckého Coolu v plotě, se uskutečnil za účasti domácích i zahraničních účinkujících ve dnech 31. srpna a 1. září. Venkovní scény pochopitelně mírně poznamenal dlouho očekávaný déšť, takže jednoznačně suchou variantou byla Vykulená sova. 

Dovolím si tedy poreferovat prakticky pouze o v tomto prostoru proběhlých koncertech. Páteční produkci zahájil hodinový set (tento čas byl limitující pro všechny vystupující) ze Slovenska pocházející Ivany Mer. Přestože jsem předem věděl, co nám tato půvabná a neskutečnou pozitivní sílu vyzařující autorka nabídne, její vystoupení předčilo očekávání. Její hudba je vskutku éterická, příjemné plochy a rytmické party v podkladech prokládané hrou na pianino korunoval samozřejmě její hlas. Vše bylo doplněno promítanou vizualizací, a co rozhodně stojí rovněž za zmínku, je průvodní slovo této milovnice moře, světa víl i těch paralelních. Při uvádění písní byla jednoznačně cítit její vyzrálost, lidskost a hloubka duše. A to, ať již šlo například o skladby věnované tragicky zemřelé kamarádce, vraždě novináře Kuciaka a jeho snoubenky (co by na to řekl Velký Miloš, když si čerstvě nejapně postěžoval, že se ještě u nás novináře vyhubit nepodařilo), nebo myšlenkou, známou těm, kteří občas rozpráví s duchovními: Odpusť mi, obejmi mne, řekni miluji tě… Prostě jedním slovem Krása!



Igor Ochepovsky byla stejně jako úvodní Ivana Mer jasná volba k preferování Vykulené sovy - písečtí jistě vzpomenou nedávný koncert Ochepovsky Projectu v rámci akce Jazz in Pisek, kdy podle mnohých dal se svojí kapelou na frak „předskakujícímu“ Fernando Saundersovi. Nejen sova potěšeně kulila oči z jeho předpokládaně diametrálně jiné ryze sólové produkce, plné elektronických zvuků, syntezátorových vyhrávek, harmonií, kytarových sól i přispění rytmicko-melodickou baskytarou do směsice autorových pódiových kreací. Je vidět, a hlavně slyšet, že se nejedná o nějakého začátečníka, ale o zkušeného a invenčního muzikanta. Pět na Igora více chvály by bylo nošením dříví do lesa, tedy spíše sov do Athén, kdo naši hudební scénu sleduje, nemůže než se mnou souhlasit, že i když z Ruska k nám nikdy nic dobrého nepřišlo, Ochepovsky je zásadní výjimkou.



Krátce jsem v přestávce zaskočil na nádvoří muzea, kde kontrabas a looper obsluhoval zpívající Jorge de Rocha. Byť pochází z Porta, stejně jako můj coby každonoční šláftrunk sloužící doušek lahodného moku, riskovat poškození kamery na nádvoří plném plášťov do dažďa nebylo moudré, takže zpět do Sovy.



Jako třetí zde vystoupila Awali, původem z Ukrajiny, která nabídla hudební plochy a zpěv blízké duchu první dámy úžasného večera. Bohužel její blok byl poznamenán problémy se zvukem, z kláves se linuly nakřáplé zvuky piana a další ruchy, nepříjemným hlukem techniky z baru (a to vzhledem k ambientnímu materiálu nejen ve finálním a capella kousku), i trochu překvapila absence verbálního kontaktu s posluchači, neuškodilo by rozhodně občas něco prohodit a více se dívat do publika než do notebooku, celkový dojem by pak byl jistě příznivější, její pěkné hudební nápady i hlas si to zaslouží. Pravděpodobně se na tom podepsaly uvedené vnější nepříjemné momenty, i tak její více než příjemný set byl balzámem pro vnímavého posluchače a milou tečkou dramaturgicky dobře vystavěného večera, kdy sety dvou křehkých dívkek byly proloženy démonickým Igorem, takže sinusoida se od decentních ploch přes výraznou elektronickou originální experimentální tvorbu opět zklidnila do libozvučných poloh, nastavených prvními tóny páteční produkce v tomto prostoru.



Den druhý, deště stále plný, zahajoval ve Vykulené sově Vojta Violinist. Jeho úchvatné vrstvení veškerých živě nahrávaných smyček s použitím houslí, perkusí, bouzouki, didgeridoo, cajonu a obrovitého efektového boardu vzbuzuje oprávněný respekt, a to nejen těmi, kteří se v naší kotlině hlásí ke keltským předkům - pro keltskou hudbu charakteristické prvky často v jeho (very full sound) one man bandu často zazní, stejně jako až klasické vsuvky a pochopitelně nezbytné tribal nálady. Navíc pohoda, lehkost, radost.



Následující An-Na si sice občas smích svojí formou humoru vydobyla, ale nechce se mi rozebírat blok dívky, která nemluvila než o sobě, a když skladbu věnovala, tak z nenávisti, ba ani monotónní loopy a ostrý zvuk houslí neskýtaly mému muzikantskému uchu mnoho libosti.

Toť vše (jak jinak než subjektivních dojmů, videa napoví více) z části spoustou muziky nabitého ojedinělého a jedinečného, již k Písku jak Kamenný most nesmazatelně patřícího festivalu.