Keplerovo Stalkerovi chybí šťáva

 Od Písečného muže, čtvrtého dílu detektivní série s Joonou Linnou, snad všichni jeho čtenáři napjatě a netrpělivě očekávali slibovaný pátý díl. A v loňském roce se konečně dočkali. Kniha Stalker od Larse Keplera opět vyšla u nakladatelství Host a podle anotace vypadala opět naprosto božsky. Příběh ovšem tak božský ve finále není, nebo alespoň já si to úplně nemyslím.

U Keplerových knih, nebo spíš při jejich čtení, jsem tak nějak zjistila, že je to s nimi trochu jako na houpačce. Některý díl je úžasný, jiný drobátko pokulhává a některý je vyloženě zklamáním. Jak už z mých recenzí víte, velkým zklamáním pro mne byla Paganiniho smlouva, ale vzhledem k tomu, jak se Keplerovy detektivky potom, během dalších dvou dílů, vyšvihly mezi ty nejlepší, které jsem četla, myslela jsem si, že byla Paganiniho smlouva jen nějakým lehkým momentálním zaškobrtnutím. Bohužel, se mi pak do rukou dostal Stalker, zatím poslední díl téhle série, který se ukázal být dalším škobrtnutím a tedy i dalším zklamáním, které bylo o něco větší než ze zmiňované Paganiniho smlouvy.

A komu budeme na stopě v tomto díle keplerovské série? No, jak už sám název napovídá, budeme spolu s detektivním týmem, ve kterém tentokrát z velice pochopitelných důvodů chybí Joona Linna, stíhat nebezpečného a naprosto vyšinutého chlapíka, který své oběti nejprve pozoruje a natáčí jejich poslední okamžiky života a následně je brutálním způsobem zabije, přičemž pořízené video pošle na policii. Tato videa jsou jedinou spojnicí mezi vyšetřovateli a vrahem a jedině tato videa ukrývají kód, podle něhož si náš vrah svoje oběti vybírá. A jedině tato videa ho mohou usvědčit.

Když vám ten příběh a jeho hlavní zápletku takto vylíčím, zní to báječně, co? A ano i mě se to tak jevilo, ale opak se ukázal být pravdou. Nejdřív bych vám ráda vylíčila, co jsem od knížky čekala. Přála jsem si naprosto mrazivý a odzbrojující příběh, kdy se budu bát usnout při představě, že mě někdo nepozorován sleduje a usiluje mi o život. A ač mě tahle představa od počátku dost znervózňovala, vážně moc jsem se na to těšila. No a ve finále jsem se do knížky musela vyloženě nutit, abych jí dočetla a usínala jsem beze strachu a bez rozklepaných kolen.

Celému příběhu nějak chyběla šťáva, kterou měly předešlé dvě knížky (Svědkyně ohně a Písečný muž) této série. Možná to bylo zapříčiněno i faktem, že mi tam chyběl můj milovaný Joona Linna, který se v knize ve finále stejně objeví, ale nehraje tu nijak výraznou roli jako v předchozích knížkách. To ale rozhodně není hlavní problém téhle detektivky. Prostě jsem měla celou dobu pocit, že celý příběh dost kulhá a chybí jí to správné mrazení, které jsem si od ní slibovala. V tuto chvíli mi tedy nezbývá nic jiného, než knížku ohodnotit a vyčkávat, jestli si pro nás Lars Kepler připraví nějaký šestý díl a modlit se, aby se opět vrátil do svých starých kolejí, ze kterých teď docela dost vybočil.