Spisovatelka Petra Dvořáková přiznává: Měla jsem víc štěstí než rozumu

Vystudovala střední zdravotnickou školu v Brně a pracovala jako anesteziologická sestra. Po dramatických osobních událostech byla nucena opustit zaměstnání a plně se věnovat péči o svého syna. Dálkově studuje filozofii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Nyní žije v Lavičkách u Velkého Meziříčí. V roce 2007 získala za knihu „Proměněné sny“ ocenění Magnesia Litera v kategorii publicistika.

Když procházím knihy, které jste napsala, okamžitě si vzpomenu na spisovatelku Martinu Bittnerovou, která také co kniha – to jiný žánr. Je to u vás záměr, nebo se při psaní prostě řídíte instinktem a ten vás pokaždé vede jinou cestou?
Záměr to rozhodně není, mnohem víc intuitivní věc. Ale je pravda, že stále častěji myslím na to, jestli není na čase dát tomu nějaký systém, začít se nějak zaměřovat. Obávám se ale, že při mé povaze zůstane jen u předsevzetí. Jakmile přijde impuls, nápad, žánr nežánr píšu tak, jak potřebuji a co potřebuji.

Vaše poslední kniha je pro malé čtenáře a velmi citlivě se dotýká rozvodu rodičů, rozpadu rodiny. Proč právě toto téma?
Nápad na toto téma vznikl v době, kdy se ke mně přistěhoval partner i se svými dvěma dcerami, které měl v péči. Prakticky ze dne na den jsem se stala takovou náhradní maminkou dvou holčiček. Najednou jsem viděla svět dětí ještě z dalšího úhlu pohledu. Julii mezi slovy jsem psala vlastně společně s nimi. Tyhle holčičky byly společně s mými syny mými prvními čtenáři a komentátory, byla to naše společná zábava. Knižní Julie je desetiletá holka, která se potýká s obdobným problémem jako holčičky, o které jsem se starala. Žije s tatínkem a maminka za nimi nejezdí. To je pro dítě velmi těžká situace. K tomu si navíc musí zvyknout na tátovu novou partnerku a její syny. Dětský svět je nesmírně přímý a spontánní, a to myslím byl největší přínos vlastní zkušenosti s péčí o partnerovy holčičky pro knihu Julie mezi slovy. Děti, i když se pohybují v těžké životní situaci, dovedou prožívat radost přítomného okamžiku, dokážou z něj vytěžit mnoho dobrého. Snažila jsem se proto, aby v Julii mezi slovy byla rovnováha mezi těžkými chvilkami a těmi veselými, naplněnými humorem a spontánní aktivitou. Myslím si, že to tak i ve skutečném životě funguje. Jsem ráda, že s odstupem času, kdy je kniha už nějakou dobu na trhu, se ukazuje, že se to podařilo. Děti knižní Julii píší, svěřují se jí se svými starostmi, někdy jen těmi dětskými, jindy s opravdu vážnými problémy, kde musí pomoct dospělý. Jindy ale píšou jen veselé příhody ze svého života a zkrátka a dobře – chtějí s knižní Julií kamarádit.

Všeobecně se hodně mluví o tom, že děti málo čtou. Jak jste si ke knihám hledala cestu vy?
Popravdě – nebyla jsem velká čtenářka. Ale když už jsem něco přečetla, tak jsem to naprosto zvnitřňovala, identifikovala se s příběhem, přejímala hodnoty, a snad i, jak je to jen dětsky možné, reflektovala svůj život na pozadí těch knížek. Často přemýšlím o tom, že v dětství snad ani není důležitá ta intenzita čtení, jako spíš otevřenost k tomu, aby se člověk nechal knihami zasahovat, oslovovat, ovlivňovat. Možná ten problém není v tom, že děti málo čtou. Spíše ho vidím v tom, jak těžce přes tu vřavu světa k nim pronikají věci, které je mohou zasáhnout.
Děti nejsou líné. To jen my, dospělí, je neučíme klást si otázky, chtít víc, hledat, být otevřené. Nezlepšíme jejich život tím, že jim vnutíme knihu. Jejich život proměníme tím, že je naučíme tázat se a nespokojit se s málem, s klouzáním po povrchu. Odpovědi začnou hledat samy. Samy pak zjistí, že knihy je nabízejí. Myslím, že i to byla má skutečná cesta ke knihám.

Od prvního literárního setkání s vámi cítím, že je pro vás velmi důležité duchovno. Pomáhá vám nějak víra při psaní, nebo je naopak někdy překážkou?
Skutečná víra člověka osvobozuje a pomáhá mu, učí ho a dává mu svobodu. Rozprostírá krajiny, otevírá světy, prostory, nabízí možnosti. To je zákon, který je daný zákony běžné logiky. Pravá víra stojí na rozumu a najdete v ní běžné logické zákonitosti. Všechno, o čem se domníváme, že je vírou, ale cítíme, že nás to omezuje, je jen lidsky zdeformovaným pojetím víry. Je pravda, že se s tím setkáváme velmi často, a bohužel i u církevních autorit, pokud tedy mám mluvit o zkušenostech s katolickou církví, ke které se hlásím. Co se týče víry, ta neomezuje. Omezují jen lidská hloupost, nízkost a zbabělost převlečené do hávu víry.

Za svou knihu Proměněné sny jste získala cenu Magnesia Litera. Může takové ocenění autorovi skutečně pomoci prosadit se?
Těžko říct. Záleží na tom, co myslíte pojmem prosadit se. Mít dobré kritiky na knihu? Mít prodejnost knihy? Mít čtenářské ohlasy? Být v médiích? Všechno to jsem měla. A Magnesia Litera tomu určitě napomohla, ale zase bych to nepřeceňovala. Navíc – nejsem asi ta pravá, která to může nějak objektivně posoudit. Do vydání Proměněných snů jsem byla zdravotní sestra z operačního sálu. Dny trávila jen tím, abych dobře uspala pacienta a aby se pak vzbudil. S Proměněnými sny a s Magnesií Literou jsem najednou vpadla do světa kultury, spisovatelů. Byl to jiný svět. Do té doby mi nerudní doktoři na operačním sále nadávali třeba jen proto, že se špatně vyspali. A ze dne na den mi jiní lidé tleskali. Už tohle je velký životní skok, nic víc jsem neočekávala… Nemám proto ani s čím poměřovat.

Bylo těžké Proměněné sny „dotlačit“ až k vydání? Jak se dnešní nakladatelé dívají na tento druh nekomerční literatury?
S Proměněnými sny jsem měla víc štěstí než rozumu. Poslala jsem kdysi ukázku do Reflexu, ten otiskl dvě tři stránky s notickou, že téma mám zpracované v širším záběru. O pár dní později zazvonil telefon. Byl to Martin Stöhr z vydavatelství Host a chtěl text vidět. Ten den si budu pamatovat asi do smrti, protože to byl mimo jiné den, kdy jsem poprvé v životě pila pivo. Asi další důkaz, že můj život nebyl standardní opravdu v ničem. (smích) A co se týče pohledu nakladatelů na tento druh nekomerční literatury, nechtěla bych to takto zobecňovat. Je to téma od tématu. Myslím, že i Proměněné sny vyšly proto, že téma osobně vydavatele zajímalo a rozhodl se proto do vydání investovat. To je asi ta štěstěna.

Znám spoustu lidí, co píší, ale vydat knihu se podaří jen málokomu. Co byste poradila „začínajícím spisovatelům“? Jak zvýšit šance, že jejich rukopis bude přijat k vydání?
To jsme u důležité věci, kterou mi právě Martin Stöhr na začátku, před vydáním první knihy, řekl: Když je knížka dobrá, cestu si k lidem najde sama.
Čím více věcí na literárním poli poznávám, tím více si uvědomuji, jak velkou měl pravdu. Věřím na životaschopnost dobrého díla. Vím samozřejmě, že člověk se posnažit musí, musí oslovit vydavatele, nabídnout. Ale na „tlačení“ nevěřím.
Každopádně bych každému autorovi poradila dvě věci: první je, aby dal svému dílu čas. Podotýkám, že já sama to neumím a každý týden, kdy má můj rukopis jen ležet, prožívám dost těžce. Ale už jsem dost stará na to, abych věděla, že je to dobré, a tak se to snažím dělat. Půl roku, rok a je třeba se na to podívat znovu, s odstupem. A druhá věc, kterou bych doporučila, je, aby dali autoři redaktorům čas a klid na to, aby se na dílo podívali. Nemá smysl je uhánět, i v redakci platí stejný zákon – mezi množstvím rukopisů si ten kvalitní cestu najde.

Proč myslíte, že je u nás tak obrovská poptávka po překladové literatuře? Myslíte, že je to prostě tím, že je lepší, kvalitnější?
Vím, že to možná bude znít nekolegiálně, ale opravdu mi něco podstatného v současné české literatuře chybí. A tohle mám hodně za zlé literární kritice, protože neiniciuje změnu. Z valné většiny kritici oceňují formu, často si ani nevšimnou, že je naprosto prázdná, bezobsažná. Je jasné, že forma je důležitá, ale je také samozřejmým předpokladem. Když bude špatná forma, nebude dílo fungovat. Když bude perfektní forma, která postrádá obsah, dílo sice nebude fungovat, ale bude oceňované. A u toho končíme. A další nároky? Ty se u nás jakoby ani nekladou…
Autorky v mém věku píší o protektorátu. Proč? Cenu za to dostanou, tak proč usilovat o něco jiného. Ale čtenáře neoklamete. Jsou u nás autoři, jejichž dílo zasahuje, ovlivňuje náš život, přináší odpovědi, výzvy, otázky, probouzí nebo mírní emoce?
Přiblížím vám to na této zkušenosti: Krátce po tragické smrti partnera jsem v knihkupectví koupila knihu Rosamund Luptonové – Sestra. Vybrala jsem ji jen kvůli kýčovité obálce, která mi cosi připomněla. Anotace mě příliš nezaujala, ale knihu jsem nakonec začala číst. Detektivka, kde jen jakoby na vedlejší lince zaznívají den po dni emoce ženy, která se vyrovnává s náhlou smrtí své sestry. Nikdy jsem nečetla něco, co tak dokonale popsalo můj strašný prožitek a nakonec mě jím provedlo až do základního vyrovnání se s tragédií. Kdo z našich autorů píše tak, že vás zavezme do reality příběhu natolik, že ovlivní vaši existenci, vaši každodennost, vaše vnímání, emoce… A není nakonec tohle tím hlavním, co v knihách hledáme?

Máte svého oblíbeného autora?
Nemám oblíbeného autora, ale knihy. Vždy a stále se budu vracet k Narcisovi a Goldmundovi jako životnímu dílu, hodně čtu filozofické knihy. Ale hodně se to proměňuje. Před lety mi byl Balabán strašně vzdálený, dneska mě oslovuje naprosto zásadním způsobem.

Pracujete teď na nějaké nové knize? Prozradíte, o čem bude?
Mám několik rozpracovaných textů současně. Jednak dělám knižní rozhovor s jednou zatím nejmenovanou dámou, připravila jsem rukopis knížky pro děti o počítačové myši Myš v říši internetu a současně čas od času zkouším pracovat na příběhu ze současnosti. Co z toho se ale nakonec podaří a co zůstane navždy u ledu, těžko říct…