Zemřel historik Stanislav Zita. Věčný morous a muž se sloní pamětí

Je pondělí 11. února a já se opět chystám volat historikovi novějších dějin Husitského muzea v Táboře PhDr. Stanislavu Zitovi o pomoc. Potřebuji historií jednoho táborského domu, který chci zařadit do seriálu o opuštěných budovách.

K telefonátu se jako vždy odvažuji dlouho, protože pan Zita sluchátko zvedal se zabručeným tónem v hlase. Dopředu jsem pokaždé velmi důkladně zpytoval svědomí, zda jsem v uplynulých dnech, týdnech, měsících a dokonce čtvrtletích – měl totiž neuvěřitelnou paměť - nenapsal nějakou historickou pitominu. To by byl požár na střeše! Dostal bych nejdříve vynadáno a pak bych jím byl nejméně půl hodiny opravován.

Telefon vyzvání. Úsečné „Prosím!“. „Dobrý den, tady David Peltán za Táborský deník“. Než jsem stačil rozvést, oč mi jde, přišlo naštvané: „ No co je?“. Pak následovalo vyčítání, mé poslouchání a upřímné omlouvání se, nebo naopak mé vykoktávání toho, co potřebuji a jeho nádherný a podrobný výklad problému. Byl to takový morous, který když se chytil tématu, jakoby roztál a zapáleně o něm hovořil.

Nezapomenu, jak jsem dostal vynadáno, když jsem psal o hostinci ve Vlastiboři a nějakou záhadnou chybou napsal, že v roce 1963 navštívil Vlastiboř prezident Antonín Zápotocký. To byla samozřejmě volovina, protože tou dobou už byl po smrti, a obec tak navštívil jeho následovník rovněž Antonín, avšak Novotný.

Stanislav Zita, jemuž jsme tajně důvěrně říkali Standa a občas slavili na svátek Zity jeho osobu, mi tuto chybu zarytě připomínal každý další telefonát v průběhu téměř roku. „Proboha, jak jste mohl napsat takovou pitomost. Vždyť je to přece jasné a kdybyste měl znalosti, či si to nejdřív přečetl, nemohlo se Vám to stát!“ Mohlo. A dnes se tomu trpce směji a v očích mám slzy.

Stejně nezapomenutelné byly návštěvy u něj v kanceláři v Husitském muzeu. Kouřem nasáklá místnost, plná knih a ticha. Po pozdravu se na mě podíval jeho kolega Petr Brátka a potichým zabručením odpověděl. Pan Zita s téměř vždy zbytečnou otázkou „co potřebuji“, už měl všechno, co jsem si vyžádal, obvykle připravené. Štos knih, který se na ošuntělém stole tyčil, už na mě čekal tak jako jeho vyprávění. „Tady to máte, sedněte a studujte si,“ řekl a pokračoval tiše ve své práci. Když jsem dočetl, začal mi vyprávět své široké vědomosti a vzpomínky na nejrůznější události takřka ke každému domu v Táboře. Ač jich pár bylo, jen stěží si vybavím jeho úsměv. Moc se podle mě nesmál. Není divu, byl dlouho velice nemocný.

Jeho telefonní číslo už jsem v pondělí nevytočil. Zpráva o jeho úmrtí mě zasáhla, asi jako každého, kdo se s ním znal, či s ním pracoval. Nejen Táboru bude člověk s dokonalou pamětí a znalostmi výrazně chybět. Velký historik, kterým pro mě Stanislav Zita byl, zemřel 9. února 2013 ve věku pouhých 52 let. V Husitském muzeu Tábor pracoval od 1. října 1985.
 
Poslední rozloučení se pro veřejnost koná při zádušní mši na Klokotech 21. února od 15.30 hodin. Následovat bude vzpomínkový podvečer na PhDr. Zitu v malém sále táborské Střelnice týž den od 17 hodin. Bude se promítat, vzpomínat, diskutovat.

Vzpomínky kolegů a přátel

Božena Pražáková (Husitské muzeum)
Brala jsem ho nejen jako kolegu, s nímž jsem dobře vycházela, ale jako takového samorosta. Dovolila jsem si k němu být i ostřejší. Napomínala ho, aby udělal to a tohle, a on vždy jen zamumlal “No, no, no jo.“ I když byl morous, podle mě to byl hodný a velice vzdělaný člověk. Je ho veliká škoda, kluka. Do poslední chvíle byl vynikajícím informátorem z oblasti historie Tábora a stále věřil, že se vrátí domů. To moc chtěl. Už to bohužel nestihl…

Jakub Smrčka (ředitel Husitského muzea)
Před několika lety jsme spolu domlouvali přednášku o Alfonsi Šťastném. Standa přednášel a v průběhu náhle vypadla elektřina. Sál se sedmdesáti lidmi se ponořil do tmy a nám se elektřinu nedařilo nahodit. Přinesl jsem tedy dvě velké voskovice a on vyprávěl v jejich svitu. Přišli jsme si jak ve středověku, byla to úžasná atmosféra a legrace, kterou nezkazil.
V poslední době se hodně lidem připomínal na výpravách se sobotníky, články v tisku, jimiž záslužně a odborně popularizoval historii, a polemikami. Například tou o odstranění či neodstranění pomníku osvobození z náměstí T.G.M, který z historického hlediska správně hájil. Jeho poznatky se dostaly až do diskusí o architektonickém řešení tohoto prostoru. Vzácné byly také jeho práce o odboji. Husitské muzeum v jeho osobě ztratilo kolegu a odborníka, obyvatelé Tábora pak oblíbeného popularizátora historie.

Klára Smolíková (ex- Husitské muzeum)
Kolegu Zitu jsem před více než dvěma lety nesměle požádala o pomoc při přípravě vlastivědných exkurzí. Vzhledem k jeho uzavřené povaze a principiální nedůvěře k ženskému intelektu nebylo jisté, jak zareaguje. Překvapil mě. Nejenže souhlasil, ale zároveň se rozhodl, že měsíc co měsíc vyrazí s milovníky Tábora do terénu. Puntičkářsky ladil každý název, dlouze jsme rozebírali trasu a zaměření každých sobotníků. Pokaždé se zajímal, jak chci pojmout zvolené téma s dětskými účastníky. Přestože ho trápily zdravotní problémy, před třetí sobotou v měsíci se dal zázračně do kupy. Nevynechal ani jednou. Kontakt s lidmi, kterým není historie města lhostejná, ho nabíjel. I v říjnu loňského roku do poslední chvíle věřil, že přijde.

Jiří Loudín (kamarád z mládí)
Znal jsem Standu někdy od roku 1968-69, kdy jsem si ho poprvé všiml v partě stejně starých dětí, které se scházely na Keťasce. V té době v Táboře nebydlel, byl vlastně Pražák. Se svými rodiči jezdil do Tábora v namodralém trabantu 600 ke své babičce do domku nedaleko od nás. Znal jsem se v té době s mnoha dětmi, ale on nad všemi prostě vyčníval. Ne snad vzrůstem, to ne, ale vědomostmi a svou fenomenální pamětí.

Dokázal doslovně odříkávat v té době velmi populární povídky Šimka a Grossmana. Povídka „Jak jsem se učil kouřit“ v jeho podání měla takové kouzlo, že jsme se vždy celý týden těšili na pátek až znova přijede a bude nás bavit až do neděle. Prázdniny pak v Táboře trávil prakticky celé a tak jsme mívali o zábavu postaráno. Kolikrát jsme zkoušeli tu jeho paměť, že jsme mu dali přečíst článek a pak kontrolovali, zda ho doslovně přeříká. Ani jednou nechybil.

V dospívání jsme se pak potkávali na diskotékách a zábavách, na pochodu do Prčice. Celé okolí ho znalo pod přezdívkou  Standa Lovec a nikdo mu jinak neřekl. Pro vysvětlení nutno dodat, že nebyl snad agresivní, neměl zálibu ve zbraních, nebo tak. Jen si jako dítě chtěl pořád hrát na Štorchovy " Lovce mamutů". A znáte to, jakmile se přezdívka ujme, nikdo vám ji neodpáře. Když jsem se ženil, tak na mém štandu v srpnu 1982 Standa nesměl chybět. Po svatbě vojna, Standa vejšku a naše cesty se tak nějak rozdělily.

Když pak po vystudování nastoupil do táborského muzea, začali jsme se zas občas potkávat, ale nikdy jsme už spolu nestrávili tolik času co dřív. Naše rozhovory se zredukovali jen na takové to „ahoj“ a „jak se máš“. Pokud jsme ale v rozhovoru zabředli do historie, nebyl nikdy k zastavení a znova udivoval nás jak v mládí svými znalostmi. Já jsem chtěl říct jen že Standa byl náš kamarád, se kterým jsme poseděli, popili, občas domů netrefili včas a když trefili, tak ne vždy bez následků. Prostě jak to v mládí bývá. Co dodat na závěr? Budeš mi chybět kamaráde...

Foto - www.husitskemuzeum.cz, Sobotníci