PŘIDAT
AKCI
POSLAT
PLAKÁT
RYCHLÝ KONTAKT


ZE ŠUPLÍKU: Miroslav Boček - K ledovci

ZE ŠUPLÍKU: Miroslav Boček - K ledovci

Neděle, 17.03.2013 / čtenáři píší

 

V rámci seriálu o literatuře jsme se rozhodli zveřejňovat texty pisatelů známých i neznámých. Tentokrát představujeme budějovického literáta Miroslava Bočka (*1981), který povídky publikoval například ve Tvaru, Hostu i Literárních novinách. Miroslav Boček zaslal pár povídek a úryvek z románu. Začneme textem K ledovci.

V pět ráno vstávají, vytahají si věci z noclehárny, nasnídají se. Předpověď není příznivá. V noci silně foukalo, k ránu začalo sněžit. Teploměr ukazuje minus čtyři. Pro Martina a Lídu ale neznamenají hory nic nového. A Grossvenediger je snadný cíl. Relativně snadný.
Sníh padá líně. Když vyjdou před chatu, nevidí ho, ale cítí. Ve tmě zachrastí železné háčky na mačkách. Martin spatří Lídin batoh, láhev s pitím, lano. Pak Lídu – další horu, na kterou už vystoupil, kterou dobyl.

Jsou ve výšce nějakých dva tisíce osm set metrů. Dech v pořádku, ten by snad mohl jít donekonečna, nikdy by se nezastavil. Martin s Lídou ano, hned za chatou. Kameny jsou kluzké, čerstvá vrstva sněhu na nich vytvořila mazlavý povrch. Martin se zaposlouchá a má pocit, že slyší sněžné pluhy. To už se ale naučil, že hory takhle duní, jako by byly prázdné. Celý povrch hory se otáčí jako schody do pražského metra, jen plakety s názvy zastávek chybí. Má rád atmosféru vysokých hor. To, jak jsou předměty v horách uspořádané. Tráva, lišejníky, sněžné čepice. Když tu spatří ovci, má pocit, že ona ví, kam má jít; bezpečně se proplétá úžlabinami, zatímco on, on potřebuje turistické značky. Její cit pro pohyb v térenu je něco přirozeného a Martin si myslí, že ho mají i oni, lidé, jenže ho ztratili, zapomněli na něj. Rád by na ten pohyb zase přišel, a tak zavírá oči a cítí pulzující prostor, ale taky křečovitost nohou, jejich závislost na zraku, na prstech v červených rukavicích, omakávajících studené kameny. Hory mu pokaždé připomenou, co se musí ještě naučit, co postrádá.

Když se seznámil s Lídou, ona nevěděla o horách nic. Byla jsem akorát na Sněžce, říkala a cítila se překvapená, že před ním už se tím chlubit nemůže, že Sněžka je něco jako větší kopec. Když ji vzal poprvé na výstup, výskala nadšením a byla ráda, že tuhle nedostatečnost před Martinem v sobě zvládla, zkrotila. Protože si uvědomila, že i když ji vytáhne o nějakých pár tisíc metrů výš, ona to dokáže. Má docela dobrou průpravu z volejbalu a atletiky. Dřív dělala běh na osm set metrů a to se hodí.
Měkké tělo našlapuje mezi kameny a ona si vychutnává ten pocit gumovosti. Pocit, že její nohy pérují, i v těch bufech, které má na nohou. Také ona si oblíbila turistické boty, s goretexem a se všemi těmi serepetičkami, které způsobí, že když si je navlékne, cítí se bezpečně, silně. Zvlášt má-li pouze šortky. Jejím hubeným a opáleným nohám kotníkové boty sluší, stejně jako to má ráda u Martina, který má taky pěkné nohy – svalnaté, stále malinko přikrčené v kolenou. A když si vezme krosnu a spatří se v odrazu, ať už vody nebo zrcadla, nedá na ten obrys dopustit. Nahoře i dole široká a mezi tím ty dvě pružné nohy; z jejichž hubenosti měla dřív mindráky, ale teď, teď jsou plné sebevědomí, jako pštrosí běhy, které dovedou na otevřeném prostranství trhnout koně.

S Martinem spolu mají za sebou Mont Blanc, asi další dvě čtyřtisícovky ve švýcarských a francouzských Alpách a pak taky východ – Triglav, Rodopy a tak. Je to pro ni relax, ale taky protiváha jejího zaměstnání, které je sedavé, bádavé. Zkoumá sinice ve výzkumáku, míchá baňky a slévá je do sebe. Vzniká z toho zelená tekutina, pokaždé něco nového, ale většinou bezcenného. Devadesát procent toho, co dělá, nemá vlastně žádné výsledky, ale je to nutné pro těch zbylých deset procent, které ale pak stejně předá dál, k dalšímu zkoumání. A tam se těch deset procent smrskne na pět procent, a když pak i oni předají těch pět procent dál, zbude z toho už třeba jenom jedno procento nebo taky nic. Někdy čeká rok, i dýl, než se dozví, jestli těch jejích deset procent k něčemu bylo, nebo jestli ne, a když ne, tak to je ve skutečnosti zbytečný rok. Ačkoli jí Martin říká, že nic není zbytečné, protože pak by bylo zbytečné i chodit po horách. Chozením po horách taky nic reálného nevzniká, jde jenom o pocit, který je prchavý, křehký a který v nás jenom zanechá touhu po ještě dalším, podobném pocitu, nejlépe silnějším. A tak lezou na stále vyšší hory, až jí je třicet, Martinovi pětatřicet. Grossvenediger je jeho dárek k jejím třicetinám. Taková chuťovka před tím Elbrusem, na který si ale musí počkat do léta.

Martin předbíhá Lídu, sice se na ni rád kouká, ale tak nějak cítí, že by měl jít první. Je zkušenější, a taky muž. A když se něco stane, je přirozenější, když se to stane jemu. Protože kdyby se něco stalo Lídě a šla by jako první, vyčítal by si to. A chůze mezi kameny je dost nepříjemná – vachrlatá, na sněhu to klouže a je pořád ještě dost tma. Víc tma, než si představoval, přece jen by potřebovali víc světla, protože k ledovci je to jenom nějakých třicet, čtyřicet minut cesty. Tam budou muset nazout mačky, sedák, úvazek.

Vždycky když si nazouvá mačky, cítí uspokojení. Jen tak si jít, v tom není nic speciálního, nic je neodlišuje od běžných turistů, ale když si nazuje mačky, hned je to jiný level; hned má blíž ke skutečným horolezcům, může se tak dokonce cítit, ačkoli si je vědom rozdílu – mezi ním a opravdovým horolezcem. Proto když si nazuje mačky, začíná fotografovat, chce taky vyfotografovat sebe a pak tu fotografii rozesílá známým a kamarádům, ale nezapomene střízlivě doplnit něco jako „skorohorolezec Martin“, nebo když použije slovo horolezec, dá ho alespoň do uvozovek.
Občas se otáčí na Lídu, ale její pohled většinou nezachytí, protože ten je zaujatý chůzí mezi kameny, ohledává místečka, kam by bylo možné šlápnout, kde je to zrádné a kam rozhodně nešlapat. Martin se proto obrací zpátky dopředu a ví, že až dolezou na vrchol, stejně nic neuvidí, protože všude je mlha. Je ale taky dost možné (už to v horách párkrát zažil), že se mlha najednou roztrhne a oni spatří slunce a bude krásný den. Že až nad tu mlhu vystoupají, bude tam inverze a oni spatří Grossglockner a pár dalších třítisícovek, na které si budou ukazovat rukou a pojmenovávat je.

Mlhy je ale zatím stále víc, jsou to spíš páry, které vystupují z proláklin, velkých ledových masívů nebo vzlínají ze sypkých kamínků, které tvoří celý jeden podlouhlý násep výš po svahu. Je pořád dost chladno, pod nulou. Nikde ani živáčka, není nic slyšet. Občas se musí o kousek vrátit, protože nenajdou značku, která je někdy nakreslená dost blbě, nezřetelně. Lída se několikrát ztrácí Martinovi z očí, ale naštěstí slyší chrastění háčků; on sám si dal mačky dost nešikovně, připevnil si je provázkem ze strany na krosnu, takže když se natáhne pro pití, nebo si sundá batoh, rozškrábne si ruku o ty ostré háčky.

Taky Lída se těší, až se mlha roztrhá, a ona už konečně něco uvidí. Když včera stoupali k chatě, chvátali, bylo už dost pozdě, takže neměla čas pořádně se pokochat. Ví, že v údolí pod nimi leží veliký ledovec. Je to spíš pozůstatek mnohem většího ledovce, protože do jisté výšky nad ledovcem jsou hory začerněné a šmouhaté a Martin říkal, že až tam kdysi ledovec zasahoval. Připadá jí to divné. Má pro ten kus ledu slabost, jako by šlo o umírající zvíře. Jako by k nim napřimovalo tlapy a prosilo o pomoc. Ona ale neví, jak pomoct ledovci. Nejspíš si musí pomoct sám.
Lída se najednou zastavuje a zjišťuje, že je sama, že Martin zmizel. Neví, že ji najde podle těch háčků, které ale nechrastí, když stojí na místě. Zavolá na Martina, ale nikdo se neozývá. Jestli se ta mlha nerozptýlí, bude mít trochu strach. Rozptýlit by se mohla, ale předpověď nebyla příznivá. Zavolá znovu, ale místo odpovědi spatří Martinovu siluetu. Přibližuje se k ní. Asi se rozhodl, že nebude mluvit, myslí si Lída a má tak trochu obavu, co všechno si ještě Martin vymyslí. Má dojem, že když jsou v horách, začne Martinovi na mozek tlačit nějaký červ, nějaká divná hmota, co se vždycky nacucá tím pocitem hor, a Martin začne dělat kraviny, nemluví, uzavírá se do sebe, nebo je zase v rauši a pádí strašně rychle. A to s ním už tři roky chodí pro ten pocit jistoty, která z něho vyzařuje. Už nemá sílu na žádné partnerské turbulence. Těch si zažila dost, je jí třicet a začíná čas, kdy by to měla myslet už vážně. Děti. Jenomže zelená kapalina v baňkách zabere tolik času a asi z toho něco stoupá, nějaká látka, kdo ví, v čem všem se v laboratoři pohybuje. Zkouší to, už asi pět měsíců, rozhodli se pro to náhle, v nějakém momentálním pomatení smyslů, ale bez výsledku. Kdekdo jí říká, že třicítkou se nic nezmění, říkají jí to hlavně kluci, jenomže pro holku se přece jenom něco změní, u holky je to jiné a ona ten pocit má. Že se leccos změnilo. V ní. Jako kdyby někdo trhnul ubrusem, ale všechno – příbory, talíře, flašky – zůstalo na místě. Pro ostatní se jako by nic nezměnilo, ale ona to vidí. Prázdný stůl, dřevo, panty na rozkládání stolu, celou tu vachrlatou strukturu stolu, který se možná už někde rozpadá.
Jdeme kravím tempem, všímá si Lída. Pořád se zastavujeme, vracíme, hledáme značky. Martin vypadá v klidu, jenom že nemluví...
Takže pro ten pocit klidu, co vyzařuje, proto s ním chodí. Proto s ním taky ráda vyráží do hor a toleruje i ty jeho stavy – aby toho klidu nebylo až zas tak moc. Aby to nebylo z extrému do extrému. Potřebuje, aby byl Martin občas divoký, nečitelný. Mít moc jistoty, to taky není dobré.

K ledovci to může být nějakých dvacet minut, ale mlha je stále hodně hustá, myslí si Martin. Sleduje Lídu a tak trošku si ji podává – chce vidět, jak bude reagovat, ne ze zlomyslnosti, ale v horách se člověk dozví leccos. Lída není žádný lenochod, i když se občas dokáže ohnat a udělat na kůži pěkný šrám. Jemu je pětatřicet a myslí si, že má ještě času dost. Že ten Elbrus by ještě dát mohli, a pak taky tajně pomýšlí na Kilimanjaro. To se dá i v zimě. V létě Elbrus a v zimě Kilimanjaro. Protože jestli pak budou mít dítě, bude na pár let utrum. A Lída bude chtít určitě další, takže...
Ne, Martin nemá strach, za to mu to nestojí, ty hory, k horám se může kdykoliv vrátit. Vydělá si docela dost, jako grafik; má spoustu zakázek, mohl by je přehazovat vidlemi. Peníze ho netlačí, naopak, občas ho zatlačí, že jich má moc. Taky proto přemýšlí o Kilimanjaru a klidně, až budou mít dítě, můžou vyrazit někam k moři. Třeba si udělat měsíční výlet do Itálie. Zavřeli by se na nějakou soukromou pláž a tam by měsíc vegetili. Lída se bude starat o malý, já bych mohl pracovat přes počítač. Udělal bych si letní režim, dejme tomu tři hodiny denně, vždycky po ránu nebo večer.
Najednou se zase ocitá za Lídou. Jak se tak otáčeli po značce, vyměnili si role. Lída jde první. Mlha je stále dost hustá, Martin předpokládá, že k ledovci to musí být už jenom nějakých deset minut, ale je to spíš odhad. Netuší, kolik minut probloudili, čtvrt hodiny ale určitě. A kdo ví, kolik ještě probloudí. I kdyby se ale ztratili, byl by klidný. Grossvenediger není žádný extrém, je sice začátek října, to ano, na hory dost pozdě, ale předpověď nebyla až zas tak nepříznivá. V nejhorším zatelefonují, u ledovce je prý signál, poptával se v chatě, a pak si to zkoušel, u chaty, ale tam signál nebyl, což mu taky řekli: Tady signál není. Jestli teď ale vytáhne telefon, bude to vypadat nápadně. Lída by to třeba mohla uvidět a mohla by se vyplašit.

Martina znervózňuje jiná věc – už delší dobu neviděli značku. Respektive viděli, ale není si jistý, že je to ta samá značka, kterou se vydali od chaty. Věděl, že v jednom momentu cestu překřižuje jiná, včera se na to díval na mapě, připevněné na stěně chaty, ale teď už si úplně nepamatuje, kde to bylo a hlavně – kam ta cesta vede. Stále si ale myslí, že jdou dobře, že podle hodinek jim to k ledovci ještě nějakých pět, deset minut potrvá. A i kdyby šli po té druhé cestě, povede nejspíš taky na vrchol, jenomže trochu jinou cestou. Na Grossvenediger se dá dostat asi čtyřmi trasami, jenom ta, kterou si zvolili, nebyla takový krpál. Jestli jdou po jiné, tak je asi čeká pěkný sešup, navíc to tam moc nezná, netuší, kde a kdy by se měli napojit na ledovec. Docela by si přál, kdyby přece jen už někoho potkali, kdyby tu nebyli tak sami. Lída se mu na okamžik ztrácí, ale po chvíli zase spatří její nohy. Přemýšlí, jestli na ni zavolat, jestli jí to říct, zastavit se a probrat to ve dvou. Martin si ale myslí, že by to ničemu nepomohlo. Že by mohla začít akorát hysterčit, i když Lída je docela kliďas. V horách ale každý reaguje jinak. Půjdou, uvidí. Maximálně za deset minut by měli být u ledovce. Když ne, začne to řešit.

Po deseti minutách ledovec nikde. Martin si uvědomuje, že vlastně nechal celou dobu jít Lídu první, že na to zapomněl. Možná i to má za následek, že je to asi tři minuty, co spatřil poslední značku, od té doby nic. Lída asi špatně zabočila, ale i kdybych šel první já, mohlo by se mi to taky stát, že bych špatně zabočil. Mlha je stále hustá, a tak se Martin rozhoduje, že Lídu dožene a řekne jí to.
Jak to myslíš, že nevíš, kde jsme? diví se Lída.
Prostě nevim, kde jsme. Asi jsme špatně zabočili.
To se v horách stává, myslí si Martin, jakoby v nějaké ukřivděné opozici vůči Lídě, která se tváří naštvaně. Koneckonců, ona šla posledních deset minut první, ona za to taky může. Jestliže může Lída něco udělat, tak si sednout. Dřepne si na kámen a zoufale si podepře hlavu rukama. Ne – není až zas tak zoufalá, ale to všechno, mlha, únava, myšlenky, které jí táhnou hlavou a hlavně ten klid. To ticho všude. A to, že Martin nemluvil, že si zase zahrál tu svou podivnou hru; zase mu na mozek zatlačil červ, místo aby na mě zakřičel a zastavil mě. To mohlo být už dávno.
Martin sleduje po očku Lídu. Zná ji, za ty roky si dokáže představit, co si myslí, i když to nedává najevo. Ví, že je v opozici, jak tam tak sedí, jako kvočna na kuřatech, že je naštvaná, popuzená, zároveň toho ale využívá, její nepozornosti a bokem se koukne na mobil, jestli mají signál.
Nemají.
Martin se kousne do rtů. Za jistých okolností by to mohl být problém, ale ty okolnosti ještě nenastaly, ujišťuje se. Pořád se ještě můžou vrátit. Vrchol už asi nestihnou, ale v tomhle počasí není o co stát, stejně by nic neviděli a vrchol Grossvenedigeru není nic moc, je tam nějaká bouda, kříž, spousta lidí, kvůli kterým se člověk nemůže ani hnout, i když teď v říjnu by to asi bylo lepší. A Grossglockner viděli včera – sice ztracený v mracích, takže přímo špičku neviděli, ale spatřili ten masív, a o ten přece jde.
Víš, že tu žijou taky kozorožci? ohne se Lída na bobku a najednou se jí nechce zvednout; cítí únavu, vstávali přece jen brzy a přece jen to byl včera dost náročný výstup. Nechce se jí čekat na mlhu, až opadne, nejraději by tu jen tak seděla a čekala, ani neví na co a taky netuší, proč položila Martinovi tak blbou otázku „jestli ví, že tu žijí kozorožci“. Ví, že tím nic nesledovala, prostě to z ní vystřelilo, ale Martin to bude řešit, proč se ho na to ptá.

Místo odpovědi si ji Martin ale jenom tak přeměří a zakroutí hlavou, aby se ujistil, že je v pořádku, že je to stále on, kdo ovládá svoje tělo. A taky je rád, že je Lída tak trochu mimo, protože nebude tolik řešit, že se ztratili, že se budou muset vracet a nejspíš nestihnou vrchol. A tak ani nepřemýšlí, co tím Lída myslela; spíš přemýšlí o tom, že nemají signál, takže se musí spolehnout na sebe, což se mu docela i zamlouvá – najednou je to zase o něco dobrodružnější.
Máme tu signál? zvedne Lída hlavu a upřeně se zadívá na Martina. Ten znovu hned neodpoví, jelikož ho ta otázka zarazí. Přesně takovou otázku si nepřál a nestihl si ani rozmyslet, jak odpovědět. Jestli jí má lhát, nebo říct pravdu.
Nemáme.
V Lídině obličeji se objeví zoufalé vzepětí, Martin očekává slovní útok, ale místo toho se její tvář zkřiví do ještě většího šklebu.
Budeme se muset vrátit. Vrchol už asi nestihnem.
Lídin výraz se nemění. Sedí dál na bobku. Nakonec se ovládne.
Dobře, kývne na Martina. Kývne sice na Martina, ale zároveň v sobě něco skousne. Vůbec tomu nerozumí, ale je to něco sesbíraného z delšího časového období. To se tak stává. Dlouho, dlouho nic, nějaký pocit v člověku dříme, možná roste, a po třeba i delší době to uzraje a pak se to odpoutá. Lída to cítí právě teď, neumí to pojmenovat, ví jen, že to není příjemné. Že by nejraději seděla na bobku a nedělala vůbec nic. Martin se na ni dívá a tak trochu jí rozumí. Ne tomu, že tam chce sedět, ale že se už delší dobu něco připravovalo, že Lída neměla v posledních týdnech vůbec žádnou emocionální vlnu, že jela pořád ve stejném tempu, ve stejné náladě, jako by s ní vnější svět vůbec nic nedělal, a tak trochu cítil, co to znamená. Že se v ní něco připravuje, nějaké rozhodnutí, ale moc se toho nebál, přemýšlel o tom spíš letmě, nahodile, když měl čas, což moc neměl. Je ale docela blbý, že to v ní uzrálo až teď. Takhle v horách to není dobré, řešit si osobní věci. Zvlášť když se ztratili. Bude se muset hodně snažit.

Hora začíná být z Lídina pohledu trochu zlá. Ještě nikdy neměli v horách takový problém, ačkoli se zatím vlastně nic nestalo a oni se budou možná muset jenom vrátit zpátky na chatu. Nic takového ale ještě žádná hora Lídě neudělala – že by se ztratili a do toho ta mlha. A hlavně – že se cítí najednou tak nesvá, tak strašně nesvá, neklidná, vykolejená a vrací se jí vzpomínka na to, jak měla v mládí, když jí bylo asi tak osmnáct, devatenáct, psychické problémy, po babičce, která prý měla taky psychické problémy, a po strejdovi, který to měl taky. Vlastně skoro všichni z jejich rodiny to měli, že začali najednou civět před sebe a nedokázali se od toho odtrhnout. Není to ale nic nového, ten pocit. Jak říká, už tím taky trpěla. Nešlo sice o život, ale u psychických problémů jde svým způsobem pokaždé o život. Člověk s psychickými problémy může udělat cokoli, což si uvědomuje i Martin. Ne že by okamžitě vytušil, že by měla mít Lída psychické problémy, ale vyprávěla mu o tom a taky měl dřív ještě jednu přítelkyni, která měla deprese a tak, a ta se taky dívala podobně, civěla před sebe a tak. Měl pro to pochopení, ale dole v údolí by to bylo bezpečnější.
Lída sedí na bobku a cítí, jak jí začínají konečky prstů prokřehávat a v botách má chlad. Ani ty boty nejsou dokonalé, když propouštějí chlad.
Měli bysme jít, nebo nám bude zima, slyší nad sebou Martinův hlas.
Mně už ale zima je, myslí si Lída, ale neřekne to. Zima je momentálně jen něco vedlejšího, tedy, ta fyzická zima. Přece jen se ale zvedne – bože, jak moc se jí nechce – a otupěle se vydává po kamenech za Martinem. Všechno leží pod sněhem, ona je taky pod sněhem. Cítí v sobě ledové zmrazky, černé šmouhance mezi krystaly, jak se drápou svahem nahoru, padají a drolí pod sebou další a další laviny špinavé sutě. Připadá jí, že má špinavé prsty, zvedá je, sundavá rukavice a kouká na ně a má je špinavé – od hlíny. Babička mívala taky špinavé ruce od hlíny, protože pěstovala zeleninu; strejda taky, protože bydlel s babičkou a pomáhal jí.

Ještě k tomu, že se jí hora zdá zlá. Alespoň jí to tak připadá. Už to není ta krásná hora ze včerejška, ale ošklivá, zlověstná hora. Už se přes ni netáhnou ty stříbrozelené pásy a v ledovci ten ultramarínový nádech, který je v přírodě tak vzácný, tak vzácný. Dneska je ledovec určitě tmavý, černý, kdyby nebyla mlha, určitě by takový byl. A kameny – jak jsou ostré, duní to pod nimi. Lída slyšela zvěsti o sněžné slepotě, o tom, jak lidé na horách dlouhým hleděním do sněhu přicházejí o zrak, jak trpí křečemi, závratěmi, prudkými bolestmi. Lída má pocit, že se v ní taky otevřela podobná slepota, ne od sněhu, ale od černých lignitových pásů, od hřmění kamene, žulových převisů. Jako by uvnitř cítila krouhavý pohyb ledovce, je to takový zvláštní pohyb – strašně intenzivní, ale pomalý. Lída se plouží mezi kamením, mlha před ní, mlha za ní, jako by hrála nějakou dětskou hru na schovávanou, ale se vším. I s věcmi, i sama se sebou. Tam u toho kamene tě zapikám, slyší Lída a natahuje v hrůze ruce.

Martin si dává bedlivý pozor, aby Lídu neztratil z dohledu. Jde sice první, ale každou chvíli se otáčí a kontroluje ji. A přece se mu stane, že když se otočí, tak ji nevidí. Chvíli čeká, jestli odněkud nevyskočí, ale Lída nikde. Začíná být opravdu nervózní, tohle se mu ještě nestalo. Zavolá na ni, ale hlasem mlha rozhánět nejde. To už si vyzkoušel. Zakřičí, jeho vlastní hlas ho překvapí – ten tón, který je zoufalejší, než by si myslel. Zakřičí ještě jednou a pak se vydá zpátky za Lídou. Najednou má pocit, že ho Lída odněkud pozoruje; představuje si její rychle oddychující hruď, jak ho sleduje mezi kameny, jako nějaké pohaněné zvíře, jako glum, mrzké, proradné zvíře.
Lído, zakřičí, ale nic. Propátrává kameny, mele sebou ze strany na stranu, jednou dokonce skočí za kámen, oddychuje za ním a pak prudce vyskočí v naději, že přistihne Lídu, jak se lstivě přemisťuje mezi balvany.
Líííído, křičí, až mu čepice padá z hlavy. Pak se za tu hlavu chytne, je zpocený, vlasy jsou mokré, a přemýšlí. To je dobré, to je dobré, šeptá si. Musí to být dobré, šeptá si. Lída se neztratí, najdu ji, dovedu ji do chaty, říká a je to předsevzetí. Nikdy si předsevzetí nedával, tak s tím může začít. Možná je nejvyšší čas.
Lííííííído...

Martin se nejprve rozhodne vrátit, třeba sedí tam, kde seděla před tím, na bobku. Třeba tím, jak tam seděla, si to místo oblíbila. Všiml si, jak bylo těžké ji z toho místa nadzdvihnout, donutit ji vstát. Jenomže si není jistý, jestli jde správně. Vlastně si ani není jistý, jestli šli správně i předtím, když se rozhodli vrátit zpátky k chatě.
Neví, jestli už tudy šli, cesta je všude stejná. Všude ty samé kameny, shlazené pohybem ledovce, skelné, mrazivé. Pokouší se vžít do Lídy, co by asi udělala, zná ji, docela dobře, jenomže ji nezná v takovém stavu, tak se snaží vybavit, jak se chovala jeho bývalá; ta s těmi problémy, co by asi v podobné situaci udělala ona. Bohužel ale netuší, co by udělala. Netuší, co by mohla udělat Lída. Tady v horách každý reaguje po svém. Po svém, přemýšlí Martin a hlavou mu táhnou všechny ty tragické příběhy – příběhy zmatených, dezorientovaných horolezců, kteří v šíleném rozpoložení umrzli ve sněhu a nikdo je už nenašel, nebo je našli dlouho poté, zatuhlé v podivné směsici zčernalé kůže a hlubokých, vpadlých očí. Nechce to vědět, nechce se k tomu znát, k tomu, co načetl o horských neštěstích. O tom, že i na běžné dvoutisícovce umírají lidé, a to jsou normální, to netřeští. Vybavuje si příběhy hrůzu nahánějících pádů, lidí, které zavalily kameny, příběh, kdy po jednom člověku (a to se stalo v Alpách) nezbylo nic, nenašli ho, jen jeho bundu a to bylo všechno. A dodneška ho nenašli, dodneška tam někde leží, pod sutí, nebo v ledu. Vidí lidi zkroucené mrazem, stačí do nich udeřit a rozpadnou se, rozsypou, rozšklebené, potrhané tváře, které odhalilo jarní tání. Představuje si Lídu, ne, to nedokáže.

Lííííííííííííííído, křičí, má ale pocit, že jeho hlas zaniká už nějakých deset metrů od něj, jako by hora odmítla, aby se nesl dále, aby někdo vyrušoval odpočívající kamzíky, nebo co to tady žije, kozorožci ale určitě ne. Když už, tak kozorozi, má dojem Martin. Myslím, že správně je to kozorozi, ne kozorožci, přemýšlí Martin, ale jistý si není. Proboha, zarazí se, když si uvědomí, o čem přemýšlí.
Líííííííííííído.
Je to už asi půl hodiny, co hledá Lídu, dlouhých půl hodiny. Mobil ukazuje půl hodiny, ale jemu se to zdá jako dvě hodiny, obvyklý úkaz. Protože to říkají všichni, kdo se ztratili v horách, vybavuje si Martin z četby, že čas se tady nahoře zpomalí, že se v takových krizových situacích zadrhne, že znehybní. Mobil ukazuje půl hodiny, ale neukazuje operátora, neukazuje signál. Martin se přistihne s mobilem rozmáchlým nad hlavou, ale stihne to zarazit. O kameny by se roztřískal. To nesmí. Mobil potřebuje. A zrovna, když na něho hledí, když ještě jednou zmáčkne kód pro odblokování klávesnice, operátor naskočí. A1 – vítáme vás, rakouský operátor, zaplať pánbůh. A když Martin zvedne hlavu, je u ledovce. Vidí jeho masivní okraj. Není na místě, kde se na ledovec obvykle nalézá, ale je u něj. Vidí ho v mlze, a aby se ujistil, ještě popojde a dotkne se ho. Sáhne si taky na hlavu a čepice tam není, ztratil ji, ale to nevadí. Otočí se a znovu zakřičí, protože jestli je Lída někde, tak tam. Ví, že po ledovci by se daleko nedostala. Nepředpokládá, že by si nasadila mačky a vydala se po něm sama, to by bylo přece absurdní. Ne nemožné, ale nemělo by to pro ni význam. Jedině, že by na ten vrchol přece jen chtěla vylézt, psychicky narušení lidé podobné nápady mít mohou. Ale i tak to Martinovi přišlo nepravděpodobné. Každopádně se toho bál. Jít sám po ledovci, v tomhle počasí a psychicky narušený, to by bylo velmi špatné. V ledovci je plno průrev, často neviditelných průrev. Není dobré vydávat se mimo těch několik vyšlapaných stezek. I z nich může člověk nahlížet do hlubokých proláklin.
Lííííííííííííííído.

Martin si znovu sáhne do vlasů a cítí, že jsou úplně promočené. Třese se, ruce se mu třesou. Rozběhne se zpátky ke kamenům a vrací se, jde teď o něco víc doprava. Vzpomene si na mobil. Stáhne si rukavice a v adresáři nalézá Lídino číslo. Trvá to dlouho, než se v reproduktoru něco ozve: její mobil je nedostupný.
Martin přemýšlí. Vyťukává na mobilu 112, tísňové volání, ale přijde mu to absurdní. Ví, že to zvedne nějaká operátorka, možná v Praze, možná někde jinde, neví kde, ale co s tím? Ve chvíli, když zvedá telefon k uchu, signál znovu vypadává. Rozhodne se jít dál do kamenů, k chatě, tam přivolá pomoc. Hádá, že je něco málo pod nulou. I kdyby se Lída nehýbala, vydrží, pár hodin vydrží. Možná bude lepší, když se nebude hýbat, když si zase dřepne na bobek a nikam nepůjde, alespoň nikam nespadne.
Lííííííííííííííído.

Jeho hlas bubnuje po kamenech a pak zaniká. Plahočí se dál, připadá mu, že už ani nepřemýšlí, kam jde. Neví to, před tím to sice taky nevěděl, ale alespoň se pokoušel zorientovat, teď už ne. Jde nazdařbůh, znovu zakřičí, od plic, přikrčí se, nabere dech, co nejvíc vzduchu a zakřičí, jak jen to jde. A pak křičí hilfe, help, ale toho rána snad ani nikdo na vrchol nejde.
Po dalších deseti minutách klopýtne, natáhne se na balvan, břichem se do něho opře a rozbrečí se. Tváří se zaryje do sněhu a bouchá čelem o skálu, rukama ryje do skály, je plný vzteku, zoufalství. Pak zvedne hlavu a vidí to kolem – mlhu, ticho, hory. Křičí, ale není nic, co by mu pomohlo, co by na jeho hlas reagovalo. Proklíná Grossvenediger, proklíná Rakušáky, zkurvený Rakušáci, zajebaný Alpy. Buší pěstmi do kamene, pak se v něm znovu něco probudí. Zvedne se a zoufale těká mezi balvany, nahlíží do škvír, proplétá se miniaturními jeskyněmi, slujemi vytvořenými z kamenů zapřených do sebe.
Pak už ani nekřičí. Jde přikrčeně. Schváceně supí mezi balvany, zabředává do sněhových polí, klouže. Někde v dálce uslyší vodu, šplouchání vody a zjišťuje, že ve skutečnosti protéká pod jeho nohama; pod obzvlášť rozměrným kamenem, pokrytým zespoda mechy a lišejníky. Ponoří ruce do mrazivé vody a pozoruje je. Slyší, jak dýchá. Hluboce, rychle. Uklidňuje se, ale spíš je v jakémsi deliriu. Je sice schvácený, ale skulinami v oblečení do něho proniká chlad. Jestli Lídu nenajde, zůstane tu taky, rozhoduje se. Líbí se mu tahle sluj. Kdyby jen věděl, že už Lídu nezachrání, že už je pozdě, že ji nenajde, zůstal by tu. Položil by se na záda a hleděl do mlhy. Uklidnil by se, usnul...
Lííííííííííííído.

Když zakřičí, jeho ruce ve vodě se rozklepou. Už je necítí. Bolest způsobená mrazivou vodou je pryč. Je to tak lehké, stačí chvíli vydržet a bolest zmizí. Vyruší samu sebe.
Zvedá se, jde. Teď už pomaleji, už nemá sílu. Je to asi hodina, co se Lída ztratila. Nahmatává cosi napěněného u pusy. Cítí kůži, rozkousává si ret. Je mokrý. Když vstával, opřel se do vody také koleny a z kalhot mu crčí voda. Martinovi je to ale jedno. Pokračuje v pátrání.

Nakonec ji nalézá mezi kameny, v místech, kde ledovec vyhloubil několikametrový důlek. Je to vlastně takové mělké jezírko. Lída sedí na bobku, hledí před sebe. Neví, co tam vidí. Její oči nenaznačují jakoukoli zaujatost. Martin z nich cítí prázdnotu. Na první pohled její tělo nevykazuje žádný pohyb, ale když se Martin na okamžik soustředí, všimne si, že se kýve. Ze strany na stranu, jako v rytmu tichounké melodie, která by třeba mohla splývat z jejích úst. Nemá rukavice, prsty jsou zaryté do skály, skoro to vypadá, že jsou do ní zarostlé, přichycené neviditelnými kořínky. Kolem nehtů má krev, pravý ukazovák dokonce nehet postrádá, na jeho místě je rudé lůžko.

Martin sestoupí k Lídě a obejme ji. Cítí, jak se mu její tělo oddává a uvolňuje se. Chvíli tak jsou, pak ji jemně nadzvedne a pokouší se udělat první krok. Když opouštějí roklinku nebo jak to nazvat, ucítí Martin teplo. Horkem nalitou skvrnu, která s jakousi tajemnou inteligencí nalézá jeho zátylek. Když se Martin otočí, vidí, že na několika místech se mlha rozptýlila. Ne že by přímo spatřil slunce, to ještě ne, ale v jednom místě, zatím nezřetelně, se cosi proklubává – jasný a poddajný svit, který narůstá.

Miroslav Boček (*1981)
Vystudoval Pedagogickou fakultu UK. Básně a povídky publikoval ve Tvaru, Hostu, Psím vínu nebo Literárních novinách. Básněmi zastoupen ve sbornících Reví Mítink (2009) a Nejlepší české básně 2010 a 2012 (Host). V roce 2011 mu vyšla v nakladatelství Dauphin sbírka Některé mraky letí pomaleji. Člen jihočeského sdružení autorů Literární buňka a multikulturního divadelního spolku Barevný děti.
Žije v Dobčicích u Českých Budějovic.


Autor: Miroslav Boček


Téma: Literatura





Související články

 

 




Kultura dnes


Hudební sklepy - Jaroslav Hutka a Pepa Štěpánek

Hudba / koncert / folk
Milevsko - Galerie M
15.12.2017 od 19:30 hod.

 

Hardcore before Chrismas

Hudba / koncert / hardcore, metal
Český svaz chovatelů
15.12.2017 od 20:00 hod.

 

Swingové vánoce 2017

Hudba / koncert / vánoční galakoncert
DON Tábor
15.12.2017 od 19:00 hod.

 

Swingové Vánoce 2017 - s Dashou, Janem Smigmatorem a Big Bandem F. Slováčka

Hudba / koncert
Divadlo Oskara Nedbala Tábor - velký sál
15.12.2017 od 19:00 hod.