Rozhovor: Velký Míchač Egon Tobiáš zavěsil šifrované vzkazy na stěny Baobabu

Jeho obrazy dospívají v čase, hotové jsou, až když skončí na cizí stěně nebo v harampádí a on už na ně tak nemůže šáhnout. Malíř Egon Tobiáš představuje svou tvorbu v Táboře. K vidění bude do 18. května v knihkupectví a galerii Baobab v Žižkově ulici. Po skončení výstavy jsou obrazy k dispozici k odkoupení. Na vernisáži v sobotu 14. dubna se Tobiáš představil také jako dramaturg. 

Jak byste pozval na výstavu? Jaké hosty čeká téma?
Já bych pozval srdečně a vzhledem k tomu, v jakém prostředí se výstava nachází, tak i celkem bez obav, protože případná nespokojenost s mými obrazy bude zcela jistě neutralizována spokojeností s knižní produkcí nakladatelství. Výstavu jsem dva roky odkládal s tím, že nemám nic hotového. Na tom se tedy nic moc nezměnilo, krom zjištění, že vlastně žádný obraz za hotový nepovažuju a výstava by se mohla odkládat stále. Takže tímto děkuji Jurajovi a Tereze Horváthovým za trpělivost. Výstava nijak tematizovaná není, ale nevylučuji, že zkoumavé oko nějaké motivické spojitosti odhalí. Každopádně je to i pro mě šance si obrazy prohlédnout konečně pohromadě, neb můj miniaturní atelier byt tuto možnost vylučuje.

Uvidíme tvorbu z poslední doby nebo z delšího období?
Jde, až na jednu výjimku, o věci, jejichž viditelná vrstva vznikala během posledního půlroku. O výstavě v Táboře vím zhruba od ledna, takže jsem se kusy snažil sladit tak, aby se moc nepřekřikovaly. Na druhou stranu musím přiznat, co i lenivému oku neunikne, že většina obrazů obsahuje několik vrstev vlastního dospívání, takže jejich historie je přeci jen o dost delší, než vznik momentálně viditelné vrstvy. Ostatně beru to tak, že obraz je „hotový“ až ve chvíli, kdy je pro mě nedostupný – někdo si ho odnese a já k němu fyzicky nemůžu. Potom si visí někde na zdi, nebo se povaluje na půdě mezi harampádím a odpočívá.

Jak dělíte čas mezi všechny ty oblasti, kterým se věnujete? Scénaristika, literární tvorba, grafický design, malba komiksů, vedle toho všeho to vypadá, že malba musí zůstat na okraji, nebo ne?
Vlastně už ani nevím, kdy tenhle „životopis“ vznikl, ale skutečnost je trochu prozaičtější. Televizní scénáře jsem napsal všehovšudy dva, literární tvorba se projevuje maximálně jednou do roka ve formě nějakého divadelního textu, který zhusta nepřesahuje pár stran, grafický design mě především několik let živil a komiks jsem dokončil pouze jeden. Takže malba, kterou by snad tyto aktivity mohly sunout k okraji, se docela nenápadně stane hlavní náplní dne a z nedělního malování denodenní posedlost. Je ovšem pravda, že jsem chaotik a tak jsem si musel vymezit každý den čas na malování pro případ, že by se ty jiné „aktivity“ chtěly pokusit ho na ten okraj vystrčit.

Na čem teď momentálně pracujete?
Právě teď , kdy odpovídám na vaše otázky, ještě dokončuju pár maličkostí na výstavu. Například jeden obraz právě přivezený z rámařství, jsem vydoloval z rámu a čeká nás ještě nějaká ta meditační hodinka, než ho do rámu zpátky obleču. Jinak už zhruba půl roku zápasím s námětem na televizní seriál, což je ovšem pohyb po tak velké ploše, že se v tom dost často úplně ztrácím. Taky se snažím připravit pro nakladatelství Baobab námět na knihu, který jsem jim slíbil asi před čtyřmi lety, no ale hlava je stále ještě napůl v divadle – premiéra byla zhruba před měsícem, a byla to skutečně zábavná práce. (Divadlo Na Zábradlí: Denně – Poníci slabosti – pozn.red.)

Juraj Horváth, kurátor galerie, vás nazval Velkým Míchačem. Je to výstižné?
Ano to mě docela pobavilo, zavání to alchymií a tajnými spolky, ale Juraj zjevně narážel na nepřehlédnutelný fakt, že obrazy působí trochu jako by byly sestaveny z fragmentů několika dalších obrazů. Pro mě je to jako sledovat zeď, kolem níž každý den jezdíte a stále se na ní něco mění. Jeden den je to plakát, pak přibude tag, pak to nějaký pořádkumilovný občan přemaluje barvou, další den už je tam šablona a deset inzerátů.. Ale kus plakátu, tagu, barvy, šablony i inzerátu tam přece jen zůstávají jako nějaký šifrovaný vzkaz. Myslím, že i na pár obrazech zůstal záznam těch pokusů, omylů, nápadů. Takže míchač v tomto smyslu určitě jsem, ale nejsem schopen odhadnout, jak velký – řekl bych asi jen míchač.

Juraj Horváth zmiňuje i několik inspirátorů. Jean-Michel Basquiat, Jiří Šalamoun, John Broadley. Co z nich si berete?
Největší inspirací je dětská kresba, mimovolný, insitní, svobodný projev. K tomu se prokousávám léta a hodlám se tomu věnovat i nadále. Mimochodem Johna Broadleyho jsem si vygoogloval kvůli této odpovědi a skutečně mě zaujal. Takže si z inspirátorů beru hlavně tu sílu dělat volně. Je pravda, že některých vlivů se člověk jen tak nezbaví, ale snažit se o originalitu za každou cenu mi přijde dost únavné a hlavně zbytečné.

Více na www.baobab-books.net.
Rozhovor vznikal pro týdeník Mladá fronta 7