PŘIDAT
AKCI
POSLAT
PLAKÁT
RYCHLÝ KONTAKT


Radka Slouková: Jako malá jsem nechtěla číst

Radka Slouková: Jako malá jsem nechtěla číst

Sobota, 25.10.2014 / rozhovor

 

Vystudovala dánštinu a němčinu na Filozofické fakultě UK v Praze a následně navázala doktorským studiem skandinávské literatury. Mimo jiné vyučuje na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem. Neobyčejná táborská rodačka a spoluautorka povídkové knihy Kafe v pět – Radka Slouková.

Nikdy nezapomenu na větu ve vaší přihlášce do literární soutěže: „Češka učící na německé univerzitě skandinávskou literaturu.“ Jak k tomu došlo?
Došlo k tomu tak, že po vystudování dánštiny a němčiny na Filozofické fakultě v Praze jsem se rozhodla pokračovat doktorským studiem skandinávské literatury. Zároveň jsem se zaměřila na německou skandinavistiku – v Německu je šestnáct univerzit, které mají skandinávský institut a jsou spojeny do takového spolku, a právě přes něj jsem se dozvěděla, že se vypisuje místo vědecké pracovnice na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem. Nejdřív jsem neměla sebevědomí na to se přihlásit, ale pak jsem si říkala, že nemám co ztratit, a poslala jsem žádost, byla pozvaná na konkurz a k mému překvapení ho vyhrála. A jsem tam vlastně takovou atrakcí, protože učím převážně studenty prvních ročníků, kteří ještě pořádně neumí severský jazyk, takže jako Češka vykládám německy o severské literatuře. Kolegové si z toho s oblibou dělají legraci, takže když jsme měli do přihlášky napsat jednu větu o sobě, přišla mi tahle nejvýstižnější. Měla bych ale ještě upřesnit, že místo ve Frankfurtu bylo pouze za mateřskou a v současné době jsem spíše Češka učící na české univerzitě dánskou syntax. S Frankfurtem jsem ale úplně neskončila, na konci semestru se tam opět vracím a budu učit blokový seminář o severských spisovatelích, kteří byli zároveň malíři. Takže ta úvodní věta z přihlášky je vlastně stále platná.

V čem je pro vás skandinávská literatura výjimečná?
V současné době prožívá skandinávská literatura pořádný boom především díky žánru krimi, ale přiznám se, že mi často přijde líto, když je tento typ literatury považován za prototyp severského díla. Skandinávská literatura jako každá národní literatura reflektuje povahu lidí a myslím, že Seveřané se od nás liší například stylem humoru. Severská literatura dokáže obratně spojit tragično s komičnem, je sebeironičtější a zároveň má v sobě lehký existenciální nádech. A je to i literatura paradoxů – vedle krimi jsou druhým hlavním literárním vývozním artiklem knihy pro děti. Třeba oblíbený Jo Nesbø je více než úspěšný v obou žánrech.

Milovala jste knihy od dětství, nebo jste si k nim hledala cestu až postupem času?
Až postupem času. Moje mamka s oblibou vzpomíná, jak jsem jako malá nechtěla číst, a když ano, tak jsem po každé stránce hlásila, že už jsem na té a té stránce, jestli už toho teda můžu nechat. :) Ale pak přišlo nadšení pro příběh, hltala jsem mayovky, pak dívčí romány, četla jsem hodně, ale nikdy to nebylo to pořádné zapálení pro knížku. To přišlo až na vysoké, kdy jsem poprvé měla pocit, že knížku vnímám jinak, nešla jsem jen po příběhu, ale i po formě a stylu. Nejvíc mě bavily interpretační semináře, kde jsme dílo často rozebrali až do posledního písmenka, rozklíčovali všemožné symboly, přicházeli s vlastními interpretacemi, diskutovali o smyslu – tam někde se zrodila záliba v literatuře, která trvá dodnes.

Jste jednou z výherkyň literární soutěže PANA NAKLADATELE – Kafe v pět. Kdy vás napadlo zkusit štěstí, a tušila jste od počátku, že by to mohlo vyjít? (Kniha Kafe v pět právě vychází, pozn. red.)
Před touto literární soutěží jsem bodovala ve dvou soutěžích, shodou okolností se v obou případech jednalo o žánr detektivní povídky. V šuplíku jsem sice měla pár povídek „ze života“, ale nikdy jsem neměla odvahu a sebevědomí je někde nabídnout. Ve volných chvílích jsem se ale na internetu rozhlížela po literárních soutěžích, které by měly nějaké zajímavé téma, no a Kafe v pět mi prostě bylo šité na míru – nejen proto, že miluju kafe, ale i proto, že jsem už delší dobu přemýšlela o povídce ze Severu a tam je přeci jen kafe skoro národním nápojem, takže se to dalo pěkně spojit. Jak to ale tak bývá, psaní jsem kvůli jiným povinnostem odkládala a nakonec jsem povídku smolila po večerech v kanceláři, když kolegové odešli a já tam měla klid, protože se mi jako na potvoru týden před uzávěrkou rozbil notebook a neměla jsem kde psát. A jestli jsem si věřila, že by to mohlo vyjít? No ze začátku docela ano, ale pak jsem se dozvěděla o rekordní účasti, soutěžilo prý snad 180 příspěvků, takže jsem byla spíš pesimistická. O to větší jsem pak měla radost z výhry.

Ve vaší vítězné povídce „Fika“ se úžasně potkává současnost s minulostí. Jak nápad na napsání povídky vznikl a co vás inspirovalo?

Mému okolí je jasné, že současná rovina příběhu je inspirovaná mým vlastním stěhováním do zahraničí a celkově mými zkušenostmi s výukou jazyků v individuálních kurzech. Než jsem odešla do Německa, tak jsem dlouhou dobu učila němčinu a dánštinu v různých jazykových školách a i soukromě. Především individuální kurzy pak často přerůstaly v přátelství, možná i proto, že se většinou odehrávaly v kavárnách a ano, nejčastěji kolem páté hodiny. Minulost, která v povídce pomalu vyplouvá na povrch, je inspirována spoluprací na univerzitním projektu o československých židovských dětech, které po druhé světové válce odešly do Skandinávie. Všechny ty často bohužel smutné příběhy jsem do sebe vsákla a nějakým způsobem potřebovala ventilovat. Ale víc už k tomu nechci dodávat, abych toho o ději moc neprozradila a čtenáře udržela v napětí.

Máte pro sebe nějaký nenaplněný literární sen?
Už samotná výhra v soutěži a hlavně vydání povídky je pro mě splněním literárního snu. Samozřejmě jako každý autor v koutku duše doufám, že mi jednou vyjde vlastní knížka, ale asi proto, že se zabývám literaturou, jsem dost sebekritická a mám pocit, že všechno už bylo napsáno a mé psaní je pouze trošku jiné, ne však zaručeně lepší zpracování syžetových vzorců. V současné chvíli je moje největší literární ambice dopsat a obhájit disertační práci.

Kdo vás při psaní nejvíc inspiruje? Máte nějaké literární vzory?
Žádné konkrétní literární vzory nemám. Ve stylu mě určitě inspiroval severský minimalismus, neumím psát dlouhá, popisná souvětí, naopak často používám dialogy, děj nechávám vyplynout z přímé řeči, nesnažím se všechno vysvětlit, ale pouze naznačit. Pokud bych ale přece jen měla říct nějaké jméno, tak je to dánská autorka Helle Helle.

V dnešní době se hodně diskutuje vztah mladých lidí/dětí k literatuře. Nečtou… knihy je nezajímají. Je podle vás něco, co by zásadně pomohlo, aby si ke knihám znovu našlo cestu více lidí?

Těžko říct. Odliv čtenářů souvisí s novými médii, kniha těžko konkuruje internetu. Myslím, že především dětská kniha může zaujmout vizuální stránkou nebo interaktivitou, kterou může nabídnout jenom ona – na tomto místě musím vzpomenout mé nejoblíbenější vydání Malého prince jako obrázkové knihy, kterou jsem dostala od sestry, vyšlo to tuším v Albatrosu. Na jednotlivých stránkách se rozevírají obrázky, posouváním záložek se obrázky dávají do pohybu – vizuálnost je podle mě silná stránka literatury. A většina autorů si je toho vědoma, řada knih v současné době vzniká v autorské dvojici spisovatel–výtvarník. Vždy ale záleží na rodičích, jestli dítě k literatuře přivedou. A u mladých lidí by tuhle roli měli převzít učitelé. Myslím, že averze mladých lidí ke knize často pramení ze seznamu povinné četby, přes který nejede vlak. Samozřejmě je důležité znát českou literaturu, ale většina děl z povinné četby není zrovna vhodná pro šestnácti- nebo sedmnáctileté studenty, nelze se pak divit, že je nezajímá a nepodnítí k samostatnému čtení. Možná by nebylo od věci nabídnout studentům příběhy, které jsou jim bližší. A když už se musí zabývat „klasikou“, zprostředkovat jim ji zajímavě, třeba s aktuální paralelou. Mám s tím sama zkušenost, protože studenti skandinavistiky si tento obor často vybírají kvůli jazyku a absolvování povinných literárních seminářů je pro některé nutné zlo. Ale i takový švédský barokní epos ze 17. století je hned sympatičtější, když poukážeme na to, že je narativně vystavěn stejně jako seriál How I met your mother.

Koho vy sama nejraději čtete a jakou knihu byste čtenářům doporučila?
Nemám nejoblíbenějšího autora. Mám ale nejoblíbenější knihu, kterou bych čtenářům určitě doporučila. Je to román Lhář od dánského autora Martina A. Hansena. Četla jsem tuto knihu v prvním ročníku na vysoké škole a v podstatě ona stojí za zrodem mého nadšení pro severskou literaturu. Oslovila mě dokonce natolik, že jsem o ní napsala diplomovou práci. A i po stém přečtení ji mám pořád ráda. Asi proto, že jedním z ústředních symbolů je sluka a vzhledem k mému jménu mám pro tohohle ptáčka prostě slabost. :) Mým oblíbencem v severské humoristické literatuře je finský autor Arto Paasilinna, který se bude líbit všem, kdo mají rádi černý humor a smáli se u Stoletého staříka od Jonase Jonassona. A v poslední době mi udělal radost kraťoučký román Čím jdu rychleji, tím jsem menší od norské autorky Kjersti Annesdatter Skomsvoldové. I když tady je zase vidět, jak je literatura individuální – zatímco já jsem z téhle knížky nadšená, mamka, která si ji na mé doporučení přečetla, z ní nemohla spát. Ale o tom je podle mě literatura, každý vnímá knihu jinak, projektuje si do ní vlastní příběh a pocity. Naštěstí je knižní nabídka natolik různorodá, že si každý může vybrat, na co má chuť.

Pocházíte z Tábora, který považuji za skutečně kulturní město. Máte doporučení, kam v Táboře zajít třeba na kafe v pět?

To jsem ráda, že se ptáte na Tábor. Jsem hrdou patriotkou, možná právě proto, že se v zahraničí často setkávám s tím, že když řeknu, že jsem z Čech, tak jsem automaticky z Prahy. O to víc pak všechny lákám k nám na jih. Myslím, že Tábor v posledních letech prošel velkou změnou k lepšímu, kulturní akce přestaly stavět převážně na husitské historii a vytvořilo se zde pevné kulturní podhoubí, jehož vrcholem je pro mě festival Tabook. A kam tady zajít na kafe? Myslím, že Tábor je krásný právě tím, že cestou po starém městě míjíte jednu kavárnu či restauraci za druhou a každá má své kouzlo. Kdybych měla jmenovat jednu, bylo by to nefér vůči té druhé. Holt musíte přijet a přesvědčit se sami. Ale ruku na srdce, často není důležité, kde si kafe v pět vypijete, ale s kým. A dobrých lidí, těch máme v Táboře dost.


Autor: Monika Petráková





Mohlo by se vám zamlouvat

 

 




Kultura dnes


Giselle

Divadlo / Romantický klasický balet
DON Tábor
18.10.2017 od 19:00 hod.

 

Cesta vede do vesmíru

Ostatní / Věda, přednáška
Caffé Della Cittá - Městská Kavárna JH, Klášterská 128, 37701 Jindřichův Hradec
18.10.2017 od 18:00 hod.

 

Toulky za poznáním - Wales - Trochu jiná Británie

Ostatní
Dům kultury Milevsko
18.10.2017 od 18:00 hod.

 

Hudební sklepy - Karel Plíhal - ZRUŠENO

Hudba / koncert
Milevsko - Galerie M
18.10.2017 od 19:30 hod.