Psí vojáci předložili návštěvníkům Modrých dveří depresi v bílých rukavičkách

Ve čtvrtek 25. dubna přivítal klub Modrý Dveře v Českých Budějovicích legendární kapelu Psí Vojáci. Hudební trio vystoupilo v původní sestavě, které svůj první koncert odehrálo již v roce 1979. Diváci tedy na podiu mohli vidět klavíristu a zpěváka Filipa Topola, bubeníka Davida Skálu a baskytaristu Jana Hazuku.

Psí Vojáci se v jihočeské metropoli naposledy zastavili v červnu v roce 2011, kdy odehráli jeden ze svých posledních koncertů před svým krátkým rozpadem. Kapela v tu dubu hrála ještě s baskytaristou Luďkem Horkým, který se ale v avizovaném létě rozhodl z kapely odejít.

Tehdejší koncert na Střeleckém ostrově nepatřil k těm nejlepším. Skála vystoupení ani nedohrál a rozezlen z neznámých důvodů nechal Topola odehrát poslední písničku samotného. Bylo vidět, že se Vojáci ocitli v začarovaném kruhu, z kterého je nakonec vysvobodil svým příchodem Jan Hazuka. Skutečně ale nastalo vysvobození? Na tuto otázku se budeme snažit najít odpověď, rozhodně není jednoduchá.

Vybledlá vzpomínka na divoké období

Psí vojáci zahráli v Modrých dveřích svůj klasický set, který se skládá cirka z patnácti až dvaceti písní. Během koncertu jsme mohli slyšet osvědčené hity jako Nebe je zatažený, Kruhy, Protínání nebo Chce se mi spát. Jinak nám kapela představila jakýsi průřez svojí dosavadní tvorbou.

Topol dokonce do repertoáru zařadil i píseň Anděl z desky Live, kde zprvu zpívá: ,,Únava má křídla jako anděl/Sklápí je a sklápí/Halí tě“. Tento něžný úvod je vystřídán drsným deklamováním: ,,Drž hubu, poser se/ Ječ/Marni to/Chmátni po andělovi/Trhej mu křídla jako mouše.“ Dalo by se říci, že tento krátký výtažek z textu je příznačný pro autorovo poezii.
Topol ve své soukromé džungli zažívá pocity vznešenosti, kdy je obepnut křídly svého soukromého anděla. Zažívá ale také pocity hnusu, duševních potratů, prožívá svou brutální lyriku. Z hudby Psích Vojáků je vždy cítit tato prazvláštní polarita...Proč o tom ale mluvím..

Ve skvěle fungujících, profesionálně zařízených Modrých Dveřích vypadala například píseň Hospoda se svým agresivním textem jako vybledlá vzpomínka na Topolovo divoké období, kdy rozprávěl se svými démony. Kupříkladu okolo mě v tu chvíli zrovna stály dívenky s jahodovými drinky vesele si prozpěvující verš ze zmíněné písničky ,,v špinavý hospodě, ve střevech božích“. Posuďte sami, zda se nejednalo o trochu absurdní situaci.

To samé platí o skladbě Žiletky, která jako obvykle sklidila od obecenstva největší aplaus. Tato píseň se ale opět minula účinkem, protože Topol jen vzpomíná, už se nejedná o dřívější autorovo niterní zpověď, odehrávající se přímo na jevišti. Netvrdím že tento fakt je zaviněn pouze pořadatelem, či samotnou kapelou. Psí Vojáci prostě v některých chvílích předložili divákům svou depresi v bílých rukavičkách a porcelánovém nádobí.
 
Síla této kapely v současnosti nespočívá v neprostupné bolesti a tmě, ba právě naopak. Filip Topol má v některých skladbách ukrytou nevyslovitelnou křehkost, která leckdy připomíná osobní meditaci. Vždy jsem měl rád autorovo rozhovory s deštěm a holubi, jeho láskyplné rozmluvy s nedostižnými dívkami, jeho vnitřní klid na rozbouřeném moři. I v Modrých dveřích jsme v některých chvílích tento zážitek uviděli, což je jen a jen dobře. Pokud Psí vojáci udělají některé nové písně, tak jsem si jistý, že Topol se svou kapelou už žádné nekonečné kruhy rozplétat nebude.