PŘIDAT
AKCI
POSLAT
PLAKÁT
RYCHLÝ KONTAKT


Přežila svou smrt a je velkou romantičkou. Ve zkratce výtvarnice Hana Masopustová

Přežila svou smrt a je velkou romantičkou. Ve zkratce výtvarnice Hana Masopustová

Pondělí, 18.10.2010 / rozhovor

 

Na rozhovor přijela stopem. Je nevyléčitelnou romantičkou a úspěšnou pedagožkou. Táborská rodačka, která přežila svou smrt i těžké rány osudu ve dnech minulých i současných. Silný a vřelý kozoroh. Umělkyně, víla, snílek, matematik. To vše a mnohem více je výtvarnice a učitelka výtvarné výchovy na ZUŠ Sezimovo Ústí Hana Masopustová, která nedávno ukončila další svojí výstavu v táborské galerii Bastion. Výstavu plnou symbolů.

Už nějaký rok se známe, a tak jsem volil netypickou cestu rozhovoru. Věděl jsem, že vždy nezůstane u jednoho tématu, protože vnější i vnitřní život autorky, milující dobu hippies, je nesmírně bohatý a květnatý. Dlouhou dobu jsou v jejích obrazech čitelné motivy ptáků, zejména pak havrana…

Matematika?
Našla si mě zcela sama, šla mi odmala. Pravdou je, že humanitní vzdělání stále doháním. Už když jsem na gymnáziu jezdila stopem, lidé se mě ptali, jak spolu souvisí matika a výtvarné umění. Jak ale souvisí hudba a matematika? Řád je matematického původu, ať už je vědomý nebo nevědomý. U výtvarna je to například u umělců Františka Kupky a Zdeňka Sýkory, který z matiky vychází. Matematika je základ vesmírného řádu. Za vším jsou čísla a umělci mnohdy nevědomě hledají ve vesmíru onen řád. Vždyť čím je ve výtvarnu zlatý řez.

Romantismus.
Už na gymnáziu mě uchvátil Karel Hynek Mácha, který pro mě byl archetyp muže. Češtinu jsem sice flákala, ale prokletí básníci a on mi sedli. Jsem romantik. Máchovský typ, který romantiku hledá v přírodě. V přírodě nacházím klid, duchovno, mystiku. Nejsem typ pochmurného, ani sentimentálního romantika - jak někteří říkají, černá duše. Miluju tajemství. Malíř Caspar David Friedrich to uměl ve svém díle zachytit. Je těžké nesklouznout z romantismu ke kýči a vyjádřit určitou askezi. Já například zažívám intenzivní pocity štěstí při setkání s krajinou a aspekty přírody. Přitom nejsem typický malíř - krajinář, mám ráda pohyb, třeba ve vodě.
Na druhou stranu, narodila jsem se v 2. polovině 20.století, tudíž jsem člověkem moderním a postmoderním. Cítím se dobře i ve velkoměstech, kde se mi líbí ruch, změny, akce, rychlost, tolerance výstřednosti a jiné.

Živly.
Ty souvisí opět s romantismem. To naopak uměl malíř William Turner, když maloval hořící lodě a podobně. Mám ráda to vytržení z podívané. Od dětství mě přitahují bouřky. Člověk se cítí tak malinkatý. Proto se v mých obrazech objevují malí černí lidé, tečky nebo havran. Jak říkám, není to ale černá duše, nýbrž romantismus.

Havran?
Je na každé výstavě od roku 1993, kdy jsem vystavovala ve Volarech. Vznikl ale o rok dříve z touhy, romantismu a sladké trýzně. Částečně za něj může Edgar Allan Poe a Seifertova Píseň o Viktorce, která na mě pro příchodu z první výstavy v Bastionu doma vypadla a kde havran figuruje. I přes pochmurnou naléhavost je v něm něco světlého. Je inteligentní a má v sobě duchovno i erotično. Pro mě je krásný a je symbolem dávných časů. Je mým průvodcem životem, poslem zpráv i lidí. Tak to je se všemi ptáky. Vždyť o tom vznikaly i písničky. Například Vyletěla holubička…

Symboly.
Mají mnoho významů, jsou ambivalentní. Žiji s nimi nejen při práci, vyplouvají náhodně kolem nás a mohou nás posílit. To je psychologicky dané. Představy okořeňují můj život. Naučila jsem se vyjadřovat skrze symboly, je to má řeč, emocionální aura. Umožňují dát konkrétní věci do obecných rovin a lidé na ně mohou reagovat. Navíc zasahují až do mýtů, v mých obrazech se proto objevuje Fénix, Ikarus, Prométheus, ptáci, koně a další.

Les.
Lesní milování je přece nejhezčí. Mám lesy ráda a rovněž se objevují v mých pracích. Podle symboliky je les ženským principem – rodí se v něm a uzavírá život. Je pro mě velice inspirativní. Ty vůně, živočichové a přitom všem je jednota a harmonie v mnohosti! Tak by měl vypadat život. Příroda přes mnohatvarnost dává řád. A moudrost.

Snění.
To je druhý život. Snění mě přitahuje. Ve snech se splňují představy. Sny jsou velice důležité. Nejsou jen zrcadlem života, ale dokážeme v nich mnohdy vyřešit věci, které jsme přes den nevyřešili. Mnohdy jsou sny předtuchami. Ve snech a symbolech nacházíme své já, jací jsme. Měli bychom se v nich proto učit číst. Na to třeba dbají psychoterapeutové. Skrze pohádky či mýty se totiž řeší nějaký problém a nachází řešení. Je to věda na dlouhé povídání, ale já při hodinách nechávám děti hledat.

Láska.
Přijde mi, že dnes už není ta velká. Zbyl jen chtíč. Intenzita chybí, je individualistická doba. Dnes už by málokdo šel kvůli lásce až na druhý konec světa. Já stále ano. Láska se promítá i do díla. Učím studenty, aby v obrazech byla vášeň, emoce.

Autostop.
V 60. letech to pro mě byla filosofie pod vlivem beatniků a podobně. Představovala jsem si, že tak procestuji celý svět. Pak se ze stopování stala nutnost, to když nebyly peníze. Je to rychlé, zadarmo a dobrodružné. Jezdila jsem tak denně. Na cestách jsem potkala spoustu zajímavých lidí, například i hudebníky Maláska a Markoviče. Mnohdy se stali mými přáteli. Občas ale člověk na blby narazil, chce to se s nimi naučit komunikovat. Po jižních Čechách se stopuje dobře, vždy jdu a při tom stopuji. Mám obojí zkušenosti se stopem, ty špatné naštěstí dopadly dobře.

Škola a úspěšnost.
Učím oděvní návrhářství, scénografii, loutky, architekturu, malbu a mám téměř sto procentní úspěšnost v přípravách na vysoké či střední školy. Beru práci mateřsky. V tomto případě podporuji individualitu. Umění kreslit je pro většinu škol předpoklad, ale mít názor, vizi, filosofii, to je důležité. Školy to dnes vyhledávají. Další nedílnou součástí je i praxe. Chodím se studenty do ateliérů, na dny otevřených dveří škol, aby zjistili, co po nich přesně budou chtít a jakou mají představu o budoucnu. Znamená to ale, že se musím rovněž neustále učit. Studuji školy a nové trendy malování i dalších výtvarných oborů.

Nehoda.
13. srpen 1981, Rumunsko. Byla jsem mladá holka v nejlepších letech. Stalo se to v autobuse a měla jsem jeden z nejtěžších úrazů obličeje. Přežila jsem klinickou smrt i nesčetně narkóz. Nehoda mi vzala spoustu času a energie. Dala mi poznání chování lidí v mezních situacích. Někteří přátelé se mě stranili. Naučila jsem se spolupracovat a důvěřovat doktorům, zejména v Rumunsku. Chovali se ke mně jako partnerovi, ne pacientovi. Poznala jsem spoustu obětavých lidí. Třeba za mnou byla v nemocnici stará paní, která nehodu viděla. Přinesla mi polévku.
Naučila jsem se vážit si základních hodnot a nezabývat se maličkostmi. Člověk by měl žít intenzivně. Včas říct někomu, že ho má rád. Je hodně věcí, které mi dala i vzala. Já jsem ráda, že to dopadlo takto. Že žiju a že mohu malovat. Jsem více pokorná. To je slovo, jenž se dneska nenosí. Myslím, že jsem silná. Co mě ale drásá, je, když se ubližuje druhým, či druzí trpí.

Osud.
Mám dialog se svým bohem. Vevnitř. Asi v něco věřím, i v ty strážné anděly. Jsem si vědoma svých mantinelů. Nevyužila jsem vše, co mi bylo dáno. Je to i tím, že za bolševika šel člověk proti proudu. Mladí by se měli vyvíjet, odebírat se do všech stran, ale tehdy nejít se stádem vzalo hodně sil. Podle mě se současní mladí příliš zabývají sebou, místo toho, aby hledali. Je to hřích. Naopak pro stárnoucího člověka je to povinnost, aby se zabýval svým bytostným Já.

Tvorba.
Mé obrazy jsou plné „nekonečných“ příběhů odehrávajících se před i za zrcadlem. Příběhů, v nichž se mísí skutečnost s fikcí, konkrétní s abstraktním, osobní s obecným. Na počátku tvorby stojí silný zážitek, který je ve finální podobě povýšen do obecnější roviny, symbolů, metafor a modifikovaných mýtů. Propůjčuji mu tím vícevýznamovost, záhadnost, iracionalitu a možnost mnoha interpretací. Podstatná je přitom výtvarná řeč linií a barevných ploch, jejichž měnící se rytmus a seskupení posiluje v obraze napětí. K jedním z archetypů prací patří téma letu – imaginární zážitek našeho snění.

A co bude dál?
Teď se možné přenesu do abstraktnější polohy. Vnímám svět hudebně a poeticky. Chtěla bych nyní více experimentovat a opustit od představ, které mě v současnosti bolí. Asi se nebudu vázat na koncept, nebudu dopředu myslet na sdělení. Nechám se unášet, třeba hudbou.



Fotografie


Autor: David Peltán





Mohlo by se vám zamlouvat

 

 




Kultura dnes


Křižáček

Kino / film / české drama
Kulturní dům Veselí nad Lužnicí
23.11.2017 od 20:00 hod.

 

7. ročník Filmového festivalu ČERNÁ VĚŽ

Festival / Filmový festival
Český Rozhlas České Budějovice
23.11.2017 - 25.11.2017 od 19:00 hod.
vícedenní akce

 

Kurz - Andělský adventní kalendář

Ostatní / workshop
Dům kultury Milevsko
23.11.2017 od 18:00 hod.

 

Noc venku

Ostatní / setkání
Areal Komora
23.11.2017 od 18:00 hod.