Please The Trees: Jsme na cestě a žádný cíl nemáme. To by byl náš konec!

Na americkou hudební půdu přistál před nedávnem táborsko-pražský emocionální meteorit. A vypadá to, že se do tamní husté konkurence pohodlně zarývá. Skupina Please The Trees je v současnosti samá novinka. Nějaký čas má novou rytmickou sekci – bubeníka Jana Svačinu (ex-Veena, Ticho de Pre Cupé band) a baskytaristu Miroslava Syrného (Vryt), dostala nabídku vstoupit na americký trh, připravuje novou desku, dělá písničky na přání, zahraje s Pavlem Bobkem. Před táborským koncertem, který je v sobotu 18. prosince v klubu Orion, muselo tedy nutně dojít ke zpovědi.

Sotva jste vydali novou desku – Inlakesh, 2010, už prý připravujete další….

Zdeněk Kadlec: Je to tak. Skoro pět nových skladeb už máme hotových. Některé dokonce hrajeme na koncertech! Mezi ně se zároveň začínají prolínat věci, které přinese Váša na zkoušky. Jednu písničku děláme přímo pro kamaráda z New Yorku - Johna Reynoldse, známého Toma Waitse. John nám ve Státech hodně pomáhal. To je poprvé, kdy jsou skladby věnované lidem. Takové písně na přání.
Václav Havelka: Mám napsaných zatím dvanáct skladeb. Co se týče aranží je to ještě větší radost na nich pracovat s lidmi a muzikanty, jako je Míra a Honza, kteří se k nám se Zdeňkem připojili letos.

To je docela fofr. Od vydání Inlakesh neuběhl ani rok a vy máte půlku další desky. To prozatím opomíjím fakt, že jste změnili celou rytmickou sekci.

Z.K.: Je to k nezastavení. Jde o to, že nahrávání Inlakesh bylo dramatické a protahovalo se. Kluci (pozn.red. bubeník David Koukal a baskytarista Karel Sychra) odešli během nahrávání a vše se muselo předělat. Vydaní se o rok zpozdilo a mezi tím byla spousta času na tvorbu.
Miroslav Syrný: Přišel jsem do kapely a za měsíc se nahrávalo. To bylo rychlý…

A to byste skutečně každý rok chtěli vydat jednu desku?

Z.K.: Úplně se to říct nedá, ale zatím to tak vypadá. Vydáme desku a už máme základní materiál na další. Jak hrajeme, písničky přicházejí a vyvíjí se. S takovou tou písničkářskou koncepcí ale přijde většinou Váša a pak se s ní pracuje.

Mohou se tedy na nové desce objevit písničky, které zbyly z Inlakesh.

Z.K. Přesně, k tomu došlo. Je to například u skladby Sold Yard , kterou jsme hráli už na koncertech s Davidem. Ty věci třeba byly i nahrané, ale nakonec se nepoužily.

Inlakesh i Lion Prayer mají název s patinou filozofie, spiruality. I vaše hudba je do jisté míry až trochu meditační. Jakou cestou se bude ubírat nové album?

V.H.: Lyricky a tématicky bude o lásce, o citech vítězících nad rozumem, o emocích…

Co je hnacím motorem pro vaši tvorbu?

Z.K.: Dobrá nálada v kapele je důležitá, nejen pro společné cestování. To je nejlepší recept. Prostředí, které se neustále vzájemně doplňuje. A už jen třeba ten Váša, který dvakrát týdně dojíždí z Prahy do Tábora na zkoušky a ještě je tím motorem. Kdo by toto dělal? Teď se kapela poskládala takto a myslím, že je to ideální.

V.H.: Když je pro koho a s kým pracovat, když dochází k vzájemnému naplňování, je to radost, která nezná mezí.

Jak se smiřují s personálními změnami v kapele fanoušci či posluchači?

Z.K.: Od začátku jsou našimi věrnými fanoušky například atleti v Praze, kteří na nás chodí a oblíbili si Karla. Ten je zval na koncerty a byl s nimi v bližším kontaktu. Po jeho odchodu se tedy logicky ptali na něj, tak jsem jim situaci vysvětlil. Přenesli se přes to. Přišli nový, jiný kluci, skvělí muzikanti, hudba se zlepšuje a fanoušci to myslím oceňují, přijímají. Přesto se ale nezapomenou zeptat, co dělá Karel, David a podobně. Ty lidi do příběhu stále patří. Přál bych si, aby tato podoba kapely byla konečná verze.
V.H.: Po každé to bolí, ale každá změna byla pro kapelu, řekl bych, k lepšímu.

Jak je to s vámi dvěma, „stromovými nováčky“? Oba jste prošli různými skupinami a zakotvili jste v Please The Trees…

M.S.: V době nahrávání Inlakesh Karel oznámil, že končí.
Z.K: Kuriózní je, že kontakt vznikl od člověka, který už tu není. David znal Míru z klubu Orion a doporučil ho.
M.S.: Pak mi volal Váša a já se přiznávám, že jsem tu kapelu vůbec neznal! Zahráli mi na zkoušce pár písniček z Inlakesh. Hudba mě oslovila. Celkový dojem, vjem, vyvolalo mi to husinu na zádech, a to je předpoklad, že to může být dobré. Musel jsem si některé věci přizpůsobit, udělat kompromisy, ale jak říká Zdeněk – je důležité mít klid, pořádek a dobrou atmosféru v kapele. Když není, tak můžeš jen brnkat a je to naprd.
Jan Svačina: Nikdy předtím jsem nehrál muziku, kterou bych tak úplně chtěl. Tahle je tomu nejblíže. Já jsem v podstatě úplně klidný člověk a navíc jsem vyrůstal v lese na chalupě. Vyrostl jsem mezi stromy a pokračuji v tom doteď.
Z.K.: Jsme každý jiný, máme své světy, rodiny, ale spojuje nás jeden cíl - hudba. Můžeme tak vytvářet světy. Možná někoho napadne, jak to funguje, když já jsem nejstarší a Sváča nejmladší. Jsem rád, že má stejný smysl pro humor, smějeme se a konečně má někdo víc energie než já.

Honzo, jak to zvládáš ty. Vím, že jsi měl nějaké zdravotní problémy s rukama…

J.S. : Je tu úplně v pohodě. Nemůžu bohužel cvičit sedm hodin denně, ale jde to. Jsem pocitový hráč. Dokážu dát písničce, co potřebuje, aniž bych se musel předvádět. Když jí sluší jedna jediná rána, tak ji tam dám.

TENKRÁT NA ZÁPADĚ


Zdeněk prozradil, že jste se po americkém turné ve Státech chytli. O co jde?

V.H.: Už se to vrbilo v době, kdy jsme se vrátili. Vidělo nás tam spousta lidí a nějaké nabídky byly. Říkal jsem si ale, že ale zkusím víc věcí, aby to plnilo souvislosti a představy. Současná nabídka je v této době jako jediná schopná se k tomu koncepčně vyjádřit a postavit. Alespoň nám to v rámci prvotního kroku na tamní trh dává největší smysl. Není důvod na ni nepřistoupit. CD Inlakesh vejde do tamní distribuce přes firmu DryCappucinno z Washingtonu DC. Budeme mít smlouvu na tři roky pouze na toto album a myslím, že by to pro nás mohl být dobrý start. Nedokáži říct, jak to bude. Uděláme pro to maximum a oni zatím vypadají že taky. Uvidíme. Další desku budeme nahrávat s producentem z Kalifornie Johnatanem Burnsidem. Jde o člověka, který hudbu cítí stejně jako my a myslím, že to pro nás bude ve studiové práci a práci celkově veliký posun. Jsem nadšený. Ty lidi to zajímá, nikomu se nevnucujeme. Chtějí s námi dělat, a to mě naplňuje.

Co je teď pro tebe nejdůležitější?

V.H.: Posun ve studiové práci. Chceme v nejlepším slova smyslu zaznamenat podstatu kapely. Potenciál, který v ní je. Díky tomu, že přišel Honza s Mírou se dostáváme do úplně jiných dimenzí, co se týče hraní. Konečně mám pocit, že nám to hraje. To je povznášející.

A myslíš, že s Michalem Šťastným (Amák) jste nahráli dvě desky a tím spolupráce skončila?

V.H.: Je to člověk, kterého máme rádi. Od začátku nás podporuje a vděčíme mu za spoustu věcí. Pro naši budoucnost už je to ale uzavřená kapitola. Michal to má jinak, má jiný vkus i pohled na hudbu. Myslím, že nyní jsme potkali toho pravého, který by nás mohl posunout zase o něco dál.

Dejme tomu, že budete na americkém trhu. U desky Inlakesh ti kritika vytýkala, že ti nebylo rozumět a také frázovaní nebylo košer. Nebojíš se toho?

V.H.: Nebojím. Vžycky bude na čem pracovat. Důležité je se toho nebát, vnímat svoje rezevry a slepě nelpět sám na sobě. Vystavovat se konfrontaci. Lyrická část skladeb pro mě tvoří padesát procent důležitosti. Jsem si vědom svých rezerv a dnes už s novým producentem děláme první kroky – na zpěvu a textech už pracujeme, diskutujeme o tom, kam se chceme dostat. Poslal jsem mu akustické demo a po novém roce odprezentujeme aranže. Už jsme se dostali ke zmíněnému tématu. Řekl mi, na čem mám pracovat a do nějakých dvou měsíců musím mít výsledky. Je to pro mě náplň a poslání.

Co znamená makat, konkrétně.

V.H.: Budu poslouchat reference. Svoje dema, učit se frázovat, pilovat texty. Když něco napíšu, vždy to posílám kamarádce v Chicagu, která se mnou udělá gramatiku a řekne mi, co a jak. Teď to ale nejsou úplně rezervy v angličtině, ale v projevu. Bavíme se například o technikách zpěvu. Budeme se snažit z toho vymáčknout co nejvíc.

Když na stůl pomyslně pohodím slova cesta a příroda. Co by pro vás znamenaly?

V.H.: Cesta je cíl, příroda je domov.
Z.K.: Prostředí, ve kterém bych chtěl vyrůstat a prostředí, ve kterém bych chtěl, aby vyrůstaly moje děti. Něco, co mě obklopuje.
M.S.: Cesta je fajn. Pořád se něco děje.
J.S.: Příroda je start a cesta je mezi tím…

Mám z vás pocit, že neustále někam jedete. Myslíte, že je přece jen nějaký cíl?

V.H.: Nemám cíl. Chtěl bych tohle dělat celý život. Rád bych, abychom byli svobodní, aby nás ta cesta bavila a aby nás to, co děláme, osvobozovalo. Čím jsme starší, tím si uvědomujeme, že to co děláme mimo hudbu, je plýtvání silami.
J.S.: Když máš cíl, tak tu kapelu předem pohřbíš.
Z.K.: Já bych chtěl hrát osm dní v týdnu, 340 dní v roce do svých 78 let. Mé jméno je totiž Z jako začátek a K jako konec, takže od začátku do konce. Pokud nám láska, přátelství a touha vydrží.
V.H.: I personální změny jsou motivující. Nevím díky čemu, ale vždy jsme měli štěstí, že jsme překročili problémy a posunuli se dál.

V sobotu 18. prosince hrajete doma, v klubu Orion. Co máte pro Táboráky a nejen pro ně přichystáno.

V.H.: Kromě starčích skladeb uslyší i nové věci a hlavně poprvé nového bubeníka! Jo, a Marek Lexa za barem.

To bude těsně před Vánoci. Jak je strávíte?

V.H.: Klidem. A pak hned soustředění s kapelou. Také nás čeká vystoupení s Pavlem Bobkem, kterého budeme doprovázet. Je to v rámci kampaně Mluvíme o stáří. Na jaře plánujeme další cestu do USA, propagovat desku.

FOTO:
1) Michaela Knížová, Košice, 2010
2) Bet Orten