PŘIDAT
AKCI
POSLAT
PLAKÁT
RYCHLÝ KONTAKT


Petra Urbanová strávila sedmnáct let ve věži

Petra Urbanová strávila sedmnáct let ve věži

Neděle, 22.04.2012 / rozhovor

 

Jen málokterá princezna by chtěla zůstat ve věži 17 let. Petra Urbanová tam takovou dobu „žila“. A ráda. Ve Vodárenské věži v Táboře pořádala výstavy studentských prací i děl renomovaných umělců z Čech i zahraničí. Má za sebou celkem 18 sezón a 96 výstav. Ke konci loňského roku tam však skončila. Město už nenašlo pro nájemkyni finance. Petra má vystudovanou výtvarnou výchovu a ruský jazyk na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v současnosti učí anglický jazyk na táborské průmyslovce. Je spoluzakladatelkou Mateřského centra Radost a má dvě děti. Syn nyní studuje v Norsku animaci, dcera navštěvuje táborské gymnázium.

Jak jsi se dostala k práci ve věži, zní to poměrně romanticky.
V roce 1993 jsem pracovala na odboru kultury v Táboře jako výtvarnice. Tam jsem se dozvěděla o vodárenské věži, která byla za komunistů dlouhá léta zamčená a nepřístupná veřejnosti. Napsala jsem projekt - žádost o zpřístupnění věže a pořádání výstav studentských prací v nestandardních prostorách a věž mi přiklepli na starost. Postupem času ji město zvelebilo. Postupně se vyměnila světla, vymalovala a natřela zábradlí a schody. Před věží byly jednu dobu lavičky, bohužel sloužily všemu jinému než posezení, a tak jsou už několik let odvezené pryč…To vidím jako velkou bolest našeho města, když už je něco někde hezké, tak to strašně brzo přijde k úhoně a poničení.

Galerie ve vodárenské věži byla koncipovaná pro školy…
Mám za sebou pedák na UK v Praze a věděla jsem, že tam každý rok vznikají úžasné práce, přitom končily zasunuté hluboko na katedrách, zapomenuté. Jako závěrečnou práci jsem dělala didaktiku výtvarné výchovy, bavilo mě vždy takové to „co a jak“ a zde se nacházel úžasný nevyužitý prostor. Říkala jsem si, že když už tam ty návštěvníci šplhají, že by mohly být na zdech nějaké práce. Přitom, ať už tam dáš kresbu, grafiku či malbu, vše tam vypadá výborně. Nejhezčí pak byla zavěšené objekty nebo loutky a v neposlední řadě právě práce dětí. Když si tam daly provázky, sítě a další spousty věcí, to pak ta věž doslova ožila. Už to nebyla jen krásná historická architektonická stavba, ale byl to kus, nějaké umělecké dílo. To mě bavilo a od začátku to bylo nastavené tak, že si tam studenti budou dělat výstavy.

Jací studenti tedy dostávali prostor?
Mnohokrát tam vystavovali studenti táborského Gymnázia Pierra de Coubertina, kteří byli pod vedením profesora Růžičky velice činní. Následně také mladí lidé ze Střední uměleckoprůmyslové školy v Bechyni, z pražské pedagogické fakulty a podobně. Následně prostor začali znát už i renomovaní výtvarníci, i tedy díky tomu, že studenti – vystavovatelé stárli, a mnoho lidí se pak do věže vracelo.

Čím je poněkud stísněný prostor uchvátil?
Byli stejně jako já unešení trámy, šikmými schody a výhledy z miniaturních okýnek...

Máš nějakou výstavu, na kterou nezapomeneš, na kterou ráda dodnes vzpomínáš?
Byly krásné a nezapomenutelné ty gymplácké. Byly fajn vernisáže, kdy si k nim udělali studenti hudbu, nebo někdo na něco hrál a mazali jsme si chleba se sádlem a cibulí, či někdo něco upekl. Bylo to takové netradiční, ale krásné. Jednou z nej výstav byly také keramické hodiny mojí spolužačky Báry Vávrové, drátěné věci a loutky Libora Hurdy, skvělá byla komiksová výstava Boží bojovníci, práce KOSY, kluků Růžičkových nebo tam vystavoval Honza Volf, ten co neumí hrát golf, tu vystavoval. Vystavovali zde Rusové, Francouzi, Američané, bylo zde i umění z Tanzanie či Tibetu. Vždy jsem se skrze prostor dostala k lidem, s nimž bych se neměla šanci setkat. To bylo hezké. A musím říct, že věž neměla toalety, takže vernisáže tam trvaly třeba půl hodiny a pak se většinou někam šlo.

Prostor fungoval jen v letní sezóně?
Ano, jinak to nešlo, protože byla zima. Nutno dodat, že když v létě nebylo příliš hezky, tak tam paní u vstupu vcelku mrzla a nebylo výjimkou, že hlídačka trávila léto s teplometem.

Historická Vodárenská věž coby galerie však musela přinášet i další patálie. Vzpomeneš třeba na nějaké ty největší?
Tak určitě to byla úzká a strmá schodiště. Když jsme měli větší objekty a plátna, museli jsme mnohdy schody rozšroubovat. Kolikrát byla do procesu instalace zapojená celá moje rodina. Dalším úskalím byly malé místnosti o velikosti asi čtyři krát čtyři metry. U větších pláten tak chyběl potřebný odstup. Ani nemusím říkat, jak jsme si užili, když přivezli z bechyňské školy osmdesátikilové keramické sochy a rvali jsme třeba želvu či člověka v životní velikosti do třetího patra.

Strmé schody asi musí vyselektovat také zájemce o prohlídku výstavy…
Obtížné bylo jejich zdolání zejména pro seniory, ale také tu vystavovali třeba klienti z Klíčku a ti svou expozici bohužel vůbec neviděli. Schody jsou tam krásné a patří tam, ale některým lidem ztěžovali přístup. Zaplaťpanbu, musím zaklepat, že se tam nikdy za celou dobu nestal žádný úraz. Všichni si dávali veliký pozor, měli respekt.

Sedmnáct let je v rámci lidského života poměrně dlouhá doba. Co práce ve věži vzala a dala?
Myslím, že mi to nevzalo nic. Byla jsem sama svým pánem. Dalo mi to spoustu výborných setkání. Výstavy jsem si vybírala sama a nezvala nikoho, kdo mi byl nesympatický. Na té práci mě nejvíc bavilo pozorovat, co lidé tvoří. Ty nekonečné fantastické nápady... kolikrát jsem si představovala, jak a proč to daný výtvarník vlastně dělal? Líbí se mi ta obrovská škála postupů, nápadů a fantazie! Mám ráda abstraktní umění, co člověk, to názor na dílo…Vybírala jsem si většinou to, co si dovedu představit i v jiných prostorech než na věži, bohužel málokde je v domácnostech vidět skutečné obrazy. Lidi dávají spoustu peněz za všechno možné, za drahá auta, oblečky…Dát si na zeď kvalitní a zajímavý obraz je většinou bohužel nenapadne. A málokdo z vystavovatelů mi řekl, že by se mohl uměním - malbou a kresbou uživit...

Máš třeba s těmi lidmi nějaký zážitek?
Asi si teď nevzpomenu. Bylo ale hezké pozorovat, když tam vystavovaly děti. Jak se rozzáří jejich úsměvy a tváře jejich pyšných rodičů. Na té poslední letošní výstavě, kterou v květnu připravila II. Základní škola Sezimovo Ústí, při vernisáži před věží pochodovaly mažoretky. To bylo vtipný. V tu dobu jsem ještě nevěděla, že ve věži končím…

Říká se ale, že s koncem většinou něco nového začíná. Začalo už něco u tebe?
Zatím jsem ve fázi hledání, ale něco podobného by se mi líbilo. Když jsi jen ve školství, tak tě to vcucne, pohltí a myslím, že je dobré mít k tomu ještě něco jiného. Nechci odsuzovat to, že chce někdo jen učitelovat, ale vím podle sebe, že je dobře se setkávat s jinými lidmi a mít jinou aktivitu. V létě to byla fajn „práce“ a udělat jednou do měsíce výstavu není zas taková dřina…

Lze to tedy při učitelování stíhat?
To ano. Věž byla vždy otevřená v letní sezóně a pondělí a úterý byla zavřená. Takže to nebyl problém. Šlo spíš o korespondenci s výtvarníky, občas jsme vyjela se někam podívat na práce, abych viděla, co budu vystavovat. V Budějovicích jsou v prostorách výstaviště například úžasná setkání umělců, kam jsem zajela a vybrala jsem si věci na výstavu do věže. Ve škole je to jednoznačné, máš rozvrh a tím to končí. Tato práce je tvůrčí a to mi asi chybí! Tím, že jsem ve věži skončila, tak to není. Ale já si zase něco najdu!

Máš už nějaký prostor vyhlídnutý, kdyby někdo přišel s nějakou nabídkou…
Šla bych do toho znovu. Záleželo by samozřejmě, co by to bylo za prostor a kdo by byl majitelem, ale ano.

V Praze z bývalé trafostanice udělali výtvarníci umělecký prostor. V Táboře je podobná stavba také a město pro ni hledá využití pro veřejnost.

To zní hezky. Spousta prostorů je navíc spojená s restauracemi, jenže tam majitelé většinou chtěli konkrétní věci a já nebyla sama sobě pánem. To mě nebavilo. Když se mi něco nelíbí, nechci nést zodpovědnost za výstavu a říkat o ní, jak je skvělá. Snažím se tedy nedělat věci, které mě nebaví.

Co je pro tebe bylo měřítkem k výběru děl na věž?
Věž je velice stará a vždy se mi líbil kontrast. Když se tam dalo něco hodně ulítlého, hodně moderního nebo právě ty dětské věci. To vždy na lidi zapůsobilo a výstavy vždy vyšly dobře, více než klasika. Tu jsem tam nikdy nevystavovala, ale třeba tam nyní bude a bude to také vypadat dobře. Těžko říct.

A měřítkem pro dobré dílo obecně?
Mám ráda moderní architekturu a strašně moc mě mrzí, jak to dopadlo se stavbou národní knihovny pana Kaplického. To jsem dlouho rozdýchávala. Z výtvarníků mám ráda Joana Miró. Pak to moderní umění, přesně to říct ale neumím. Buď se mi to líbí, nebo nelíbí…

Když jsme u toho moderního umění. Poslední měsíce bylo velice diskutované uvěznění člena skupiny Ztohoven Romana Týce za výměnu sklíček na semaforech v Praze. Barva přitom zůstala stejná, jen panáčkové byli v jiných polohách.
Vůbec s tím nesouhlasím! Přijde mi to na hlavu postavené. Nikomu neublížil, nikomu nic neudělal. Ze semaforu bylo stále jasné, že zelená je zelená, červená-červená. Někdo udělá něco vtipného, něco, co lze vzít zpět a jde za to do vězení s dozorem? To je přitažené za vlasy. Lidé dělají horší věci a do vězení nejdou.

Považuješ to, co udělal, za umění?
Ano, je to takový happening, ozvláštnění a vtipné. Nevím, jak na to reagovali lidé, ale pro mě v pohodě. I práce Davida Černého mi přišly dobré a humorné. To jsou věci, které já podporuju a líbí se mi. Podle mě by umění mělo trochu dráždit, rozvířit emoce a vyvolat u lidí debaty.

A ty sama kreslíš, maluješ…?
Jsem spíš teoretik, bohužel. Ně že bych nikdy nic nedělala, ještě před pár lety jsem si třeba něco namalovala, ale poslední dobou už ne. Jsem pohlcená prací, studiem, angličtinou. A to jsou výmluvy! Kdybych chtěla, čas bych si asi našla. Proto mě bavilo dělat výstavy jiným, i když jsem sama lemploidní, realizovala jsem v té pomoci budoucím či hotovým výtvarníkům. Občas mi přijde líto, že nic nedělám. Třeba někdy…


Autor: David Peltán





Mohlo by se vám zamlouvat

 

 




Kultura dnes


Taneční zábava Horečka páteční noci

Hudba / taneční zábava
Restaurace U Kaštanu, tř. 5. května 461, Včelná u ČB
20.10.2017 - 21.10.2017 od 19:00 hod.
vícedenní akce

 

9. Milevské pivní slavnosti

Festival
Dům kultury Milevsko
20.10.2017 - 21.10.2017 od 19:00 hod.
vícedenní akce

 

From basement vol.9 w/ dj ba2s

Hudba / dj / Rap, hip hop, funk
MP7
20.10.2017 od 21:00 hod.

 

Letem sýrovým světem

Ostatní / ochutnávka
Kulturní dům Veselí nad Lužnicí
20.10.2017 od 19:00 hod.