PŘIDAT
AKCI
POSLAT
PLAKÁT
RYCHLÝ KONTAKT


Muzeum vystaví neznámou tvorbu Romana Dragouna. Za život nakreslil 50 000 kreseb

Muzeum vystaví neznámou tvorbu Romana Dragouna. Za život nakreslil 50 000 kreseb

Čtvrtek, 29.01.2015 / článek

 

 Nikdy nevystavované oleje, kresby a pastely akademického malíře Františka Romana Dragouna představuje Husitské muzeum v Táboře. Vernisáž se koná ve Staré radnici dnes, 29. ledna, od 17 hodin a zahájí ji textař (Aneta Langerová, Helena Vondráčková, Žalman) a hudebník (Primátor Dittrich) Milan Princ a syn píseckého výtvarníka, známý muzikant Roman Dragoun, jehož jméno zaznamenáváme v kapelách jako Stromboli či Futurum.

Expozice zaplní v gotickém sále dvě místnosti. Jak popsal Josef Makoč, šéf oddělení programů a expozic muzea, bude to na 50 děl – olejů, kreseb, akvarelů a pastelů, z toho 
20 velkoformátových olejů, dále kresby a pastely ve dvaceti klipových rámech.

„Velká většina z nich nebyla ještě nikdy vystavována a pochází 
z rodinné sbírky,“ řekla kurátorka Lenka Zajícová s tím, že jde o průřez rozsáhlým dílem za 70 let. Dílo odráží vlastenectví a víru, spojenou 
s velkou láskou k rodnému kraji, lidem a přírodě. Písecký rodák, malíř, básník, filosof 
a učitel František Roman Dragoun, od jehož smrti uplyne v červenci deset let, zaujme zejména klasickým pojetím malby: portrétů, autoportrétů, krajin, zátiší a fantazií.

Kresby za 15 minut

„Jeho tvorbu ovlivnili profesoři z AVU, u kterých studoval. Ve výtvarném projevu dosáhl mistrovské dokonalosti zejména u portrétu,“ doplnila kurátorka.
Roman Dragoun, který otcův odkaz nese dál a který zhudebnil jeho básně, souhlasí. Sám má doma od táty krásný autoportrét, sebe jako malého kluka, pak Madonu s Ježíškem, koně, bratra a portrét rodičů v životní velikosti.

„Táta udělal několik tisíc portrétů. Byl šikovný, protože pořád cvičil. Zatímco jiní chlastali a chodili na ryby, on dělal od rána do večera. Díky tomu měl takovou rutinu, že úžasnou kresbu udělal za čtvrthodiny a portéty třeba na dvě posezení. S lidmi se vždy bavil, a i uzavřený člověk, který seděl portrétem, se mu otevřel. Dětem vyprávěl při malování pohádky, psal básně, ale také myšlenky a jsou úžasné. Díky tomu, že byl věřící, je v nich hodně bůh, dokonalost a podobné věci,“ řekl Roman Dragoun.

Jelikož byl jeho otec katolík, dostal se do konfliktu s komunistickým režimem a ten ho vyloučil z tehdejšího Svazu československých výtvarných umělců. Během pobytu 
v Praze portrétoval kulturní osobnosti, například Eduarda Hakena, Františka Kubelíka, Karla Kalaše, kardinála Miloslava Vlka. V Brně mu sedělo modelem 27 rektorů Vysoké školy veterinární a podobně. Definitivně se pak vrátil do rodného Písku, kde se mohl opřít o řadu rodinných přátel a známých.

Zážitky ve skicáři

Následně František Roman Dragoun cestoval po Československu a v 70. letech mu režim povolil několik zahraničních cest přes bratislavskou pobočku Artcentra. Studoval malby světových mistrů a setkával se s přáteli v emigraci, které portrétoval, včetně české aristokracie (zejména rodina Czerninů).

Zážitky z cest zaznamenával do skicářů a do rozsáhlé korespondence, která je plná črt i popisů různých dojmů 
a emocí. Tvořil s neobvyklou intenzitou a chutí, která mu byla vlastní až do posledních dnů. Držel se hesla „Ani den bez kresby“, denně maloval 
a psal básně. Za svůj život František Roman Dragoun vytvořil 6000 portrétů, nakreslil 50 000 kreseb a skic.

„Maloval pořád, aby měl cvik. Ve vlaku, v restauraci, hodně na koncertech, to udělal třeba pět kreseb interpreta, jednu mu dal podepsanou 
a lidé z nich měli velkou radost,“ vzpomíná jeho syn.

Žije i v písních

Lidé reagovali pozitivně. Malíř si s nimi vždy popovídal, někdy chtěli kresbu koupit, někomu ji dal. „Někteří lidé je mají zarámované a pověšené. V Písku ho všichni znali. Nosil klobouk, a když šel po městě, měl ho stále ve vzduchu, pořád někoho zdravil. Znali ho všichni od dětí přes studenty. Žil jsem v tom odmalička, měli jsme obrazy všude, kde to šlo. Jezdili jsme taky 
s tátou k tetě na Břevnov, tak jsem poznal starou Prahu, chodil jsem do galerií a muzeí,“ popsal Roman Dragoun.

Nezůstává ale jen u vzpomínek. Je zpěvák, pianista 
a skladatel známý ze skupin Futurum, Progres 2 či T4 a díky písním žije jeho otec dál. František Roman Dragoun totiž napsal mnoho básní, jeho syn zhudebnil Zdroj, který má v repertoáru i rocková Supergroup, či Kronikáře.

Kromě malování ilustroval jeho otec knihy a básnické sbírky, a protože několik let strávil v Rakousku, překládal rovněž monografie umělců 
a knihy z němčiny.
A ještě jeden rozměr: František R. Dragoun byl rádcem 
mnoha malířů a umělců. Měl spoustu žáků, chodil k němu Radek Pilař nebo architekt Josef Pleskot. Z těch, kteří byli 
a jsou spjati s Pískem, k němu měli blízko Josef Brukner, Roman Kubička, Jiří Řeřicha, Irena Mašíková či Dalibor Říhánek.

Verše, které František Roman Dragoun psal, zazní i na dnešní vernisáží. Recitovat je budou Milan Princ a Václav Kinský, zahraje Roman Dragoun. Vernisáž zahájí malíř Roman Kubička, jeden z Dragounových žáků. Prodávat se bude také monografie František Roman Dragoun – Poslední romantik aneb Život a dílo umělce. Toho, který – slovy svého syna – rozdával radost celý život.

Vzpomínky Milana Prince

Nepamatuji se již přesně, kdy jsem se s Mistrem Dragounem setkal. Patrně někdy v sedmdesátých letech, díky jeho synovi a mému velkému kamarádovi Romanu Dragounovi. Důležitější než pamatovat si přesné datum setkání, je to, co v člověku zůstalo a čím byl ovlivněn. Toto setkání patřilo v mém životě k těm zásadním. Hluboká životní moudrost, zkušenost a člověčenství bylo něčím, co člověka přímo elektrizovalo.

Když tak pátrám v mé, již trochu otupělé paměti, vybaví se mi jedno sobotní odpoledne v roce 1988. Pamatuji si to docela přesně proto, že si mě Mistr pozval do svého tehdejšího ateliéru v Přemyslově ulici, aby namaloval můj portrét. Bylo mi tenkrát sotva třicet let a můj život vypadal velmi rozervaně a bohémsky. Přes týden jsem byl v Praze, neměl jsem kde bydlet, byl jsem bez peněz a do Písku, Vodňan a Brna jsem jezdil pouze na víkendy, za svými přáteli, nacházet oázu klidu a souznění. I tentokrát tomu tak bylo.

Bylo slunečné odpoledne, já se posadil na židli a Mistr začal malovat. Během jednoho sezení byl obraz kompletně hotov. Fantastické ale bylo to, co se toho odpoledne stalo. Po celých pět hodin práce Mistr Dragoun vyprávěl, povídal o antickém umění, o vlámských mistrech, o poezii. Přednášel mi básně i zpíval. Jeho energie a životní optimismus, to čím vším byl prostoupen, se přeneslo i na mě. Několik týdnů jsem žil z tohoto krásného a velmi osobního setkání, díky tomu jsem si snad i některé myšlenky v hlavě poskládal trochu jinak.

Pak si také vzpomínám na pravidelná vánoční setkání s Mistrem, v jeho krásném a útulném bytě, kde bylo plno obrazů, starých knih a nábytku. Bylo tam kouzlo, které vonělo starým mocnářstvím a dávalo člověku pocit jistoty a sounáležitosti, jakési idylické „staré časy“. A ještě z těchto setkání zůstalo to, co přesahovalo běžné každodenní radosti a bolesti, a tím byla víra. Víra v křesťansky dobrého, krásného a ušlechtilého člověka, jehož byť jen malinkatá část, mnohdy zasutá v tom nejkrajnějším koutku duše, je v každém z nás. To je poznání, které si s sebou ponesu celý život a Mistru Dragounovi za to patří můj neskonalý dík.

(článek vyšel za přispění Václava Koblence z Deníku Bohemia, VLP)
 
ŽIVOTOPIS Františka Romana Dragouna 

František Roman Dragoun se narodil 21. října 1916 v písku, kde v roce 2005 také zemřel. Syn hospodářského správce písecké zemědělské školy Josefa Dragouna po studiu gymnázia v Písku absolvoval v roce 1946 pražskou AVU, a to u profesorů Josefa Loukoty, Maxe Švabinského a Vratislava Nechleby. V roce 1949 se oženil s Miladou Strakerleovou a roku 1956 se manželům Dragounovým narodil syn Roman, o sedm let později Jiří. Ve stejném roce jej jako malíře, který má blízké vztahy ke katolickému prostředí a dostává se tak do permanentních sporů s tehdejší ideologií, vyloučili ze Svazu československých výtvarných umělců. Definitivně se vrací z Brna do rodného Písku, kde se může opřít o celou řadu rodinných přátel a známých.

Následně František Roman Dragoun cestuje po celém Československu, později je mu v sedmdesátých létech povoleno několik zahraničních cest přes bratislavskou pobočku Artcentra. Studuje malby světových mistrů, portrétuje a setkává se s přáteli v emigraci, včetně portrétů české aristokracie (zejména rodina Czerninů). Veškeré zážitky z cest zaznamenává do svých skicářů, ale tak do rozsáhlé korespondence, která je zaplněna črtami i popisy různých dojmů a emocí. Tvoří s neobvyklou intenzitou a chutí, která je mu vlastní až do jeho posledních dnů. Drží se známého hesla „Ani den bez kresby!“

Klasicky orientovaný malíř maloval krajiny, zátiší, veduty a fantazie. Zhotovil také mnoho portrétů – ať už různých rodinných či také řady osobností z domova i zahraničí (J. Friedl, kardinál Vlk, kardinál Beran, J. Wagner, J. Kalaš, prof. Absolon a další). Jeho rozsáhlé a pestré dílo odráží vlastenectví a víru, spojenou s velkou láskou k rodnému kraji, lidem a přírodě. Své dílo četně vystavoval po celé ČR, zejména však v Brně a v Písku, na začátku osmdesátých let jej na základě přihlášky a usnesení znovu přijímá do svých řad SČSVÚ.

V písecké Sladovně byla v roce 2009 uspořádána výstava jeho obrazů, které v roce 2006 předcházela výstava v Prácheňském muzeu. V roce 2008 byla vydána v píseckém nakladatelství Praam monografie F. R. Dragoun - Poslední romantik aneb život a dílo umělce, kterou společně se vzpomínkami mnoha jeho žáků a přátel uvozuje text ak. malíře Romana Kubičky.

František Roman Dragoun byl rádcem a učitelem mnoha významných malířů a výtvarných umělců, působících zejména v Písku (R. Kubička, J. Řeřicha, I. Mašíková, L. Polák, D. Říhánek, J. Novotný, R. Pilař, J. Brukner a další).

Bohatá je také jeho literární a filozofická činnost. Známé jsou jeho překlady monografií umělců z němčiny, ilustrace čtyř knih, příspěvky do kulturní revue Otavín a zejména vlastní básnické a filozofické dílo. Několik jeho básnických textů s úspěchem zhudebnil jeho syn Roman (Zdroj, Kronikář aj.).

Za svou tvorbu a celoživotní dílo obdržel Mezinárodní cenu Masarykovy univerzity, cenu Univerzity veterinární v Brně (spojenou s provedením portrétů 27 rektorů); obdržel rovněž cenu Masarykova akademie umění v Praze a Řád svatého Lazara Jeruzalémského.

Jeho dílo se – především díky aktivitám jeho přátel a synů – dostává na řadu výstav (Brno, Český Krumlov, Týn nad Vltavou, České Budějovice) a tím i do povědomí milovníků výtvarného umění.
Foto: Zdeněk Javůrek


Autor: David Peltán