Muzeum vystaví neznámou tvorbu Romana Dragouna. Za život nakreslil 50 000 kreseb

 Nikdy nevystavované oleje, kresby a pastely akademického malíře Františka Romana Dragouna představuje Husitské muzeum v Táboře. Vernisáž se koná ve Staré radnici dnes, 29. ledna, od 17 hodin a zahájí ji textař (Aneta Langerová, Helena Vondráčková, Žalman) a hudebník (Primátor Dittrich) Milan Princ a syn píseckého výtvarníka, známý muzikant Roman Dragoun, jehož jméno zaznamenáváme v kapelách jako Stromboli či Futurum.

Expozice zaplní v gotickém sále dvě místnosti. Jak popsal Josef Makoč, šéf oddělení programů a expozic muzea, bude to na 50 děl – olejů, kreseb, akvarelů a pastelů, z toho 
20 velkoformátových olejů, dále kresby a pastely ve dvaceti klipových rámech.

„Velká většina z nich nebyla ještě nikdy vystavována a pochází 
z rodinné sbírky,“ řekla kurátorka Lenka Zajícová s tím, že jde o průřez rozsáhlým dílem za 70 let. Dílo odráží vlastenectví a víru, spojenou 
s velkou láskou k rodnému kraji, lidem a přírodě. Písecký rodák, malíř, básník, filosof 
a učitel František Roman Dragoun, od jehož smrti uplyne v červenci deset let, zaujme zejména klasickým pojetím malby: portrétů, autoportrétů, krajin, zátiší a fantazií.

Kresby za 15 minut

„Jeho tvorbu ovlivnili profesoři z AVU, u kterých studoval. Ve výtvarném projevu dosáhl mistrovské dokonalosti zejména u portrétu,“ doplnila kurátorka.
Roman Dragoun, který otcův odkaz nese dál a který zhudebnil jeho básně, souhlasí. Sám má doma od táty krásný autoportrét, sebe jako malého kluka, pak Madonu s Ježíškem, koně, bratra a portrét rodičů v životní velikosti.

„Táta udělal několik tisíc portrétů. Byl šikovný, protože pořád cvičil. Zatímco jiní chlastali a chodili na ryby, on dělal od rána do večera. Díky tomu měl takovou rutinu, že úžasnou kresbu udělal za čtvrthodiny a portéty třeba na dvě posezení. S lidmi se vždy bavil, a i uzavřený člověk, který seděl portrétem, se mu otevřel. Dětem vyprávěl při malování pohádky, psal básně, ale také myšlenky a jsou úžasné. Díky tomu, že byl věřící, je v nich hodně bůh, dokonalost a podobné věci,“ řekl Roman Dragoun.

Jelikož byl jeho otec katolík, dostal se do konfliktu s komunistickým režimem a ten ho vyloučil z tehdejšího Svazu československých výtvarných umělců. Během pobytu 
v Praze portrétoval kulturní osobnosti, například Eduarda Hakena, Františka Kubelíka, Karla Kalaše, kardinála Miloslava Vlka. V Brně mu sedělo modelem 27 rektorů Vysoké školy veterinární a podobně. Definitivně se pak vrátil do rodného Písku, kde se mohl opřít o řadu rodinných přátel a známých.

Zážitky ve skicáři

Následně František Roman Dragoun cestoval po Československu a v 70. letech mu režim povolil několik zahraničních cest přes bratislavskou pobočku Artcentra. Studoval malby světových mistrů a setkával se s přáteli v emigraci, které portrétoval, včetně české aristokracie (zejména rodina Czerninů).

Zážitky z cest zaznamenával do skicářů a do rozsáhlé korespondence, která je plná črt i popisů různých dojmů 
a emocí. Tvořil s neobvyklou intenzitou a chutí, která mu byla vlastní až do posledních dnů. Držel se hesla „Ani den bez kresby“, denně maloval 
a psal básně. Za svůj život František Roman Dragoun vytvořil 6000 portrétů, nakreslil 50 000 kreseb a skic.

„Maloval pořád, aby měl cvik. Ve vlaku, v restauraci, hodně na koncertech, to udělal třeba pět kreseb interpreta, jednu mu dal podepsanou 
a lidé z nich měli velkou radost,“ vzpomíná jeho syn.

Žije i v písních

Lidé reagovali pozitivně. Malíř si s nimi vždy popovídal, někdy chtěli kresbu koupit, někomu ji dal. „Někteří lidé je mají zarámované a pověšené. V Písku ho všichni znali. Nosil klobouk, a když šel po městě, měl ho stále ve vzduchu, pořád někoho zdravil. Znali ho všichni od dětí přes studenty. Žil jsem v tom odmalička, měli jsme obrazy všude, kde to šlo. Jezdili jsme taky 
s tátou k tetě na Břevnov, tak jsem poznal starou Prahu, chodil jsem do galerií a muzeí,“ popsal Roman Dragoun.

Nezůstává ale jen u vzpomínek. Je zpěvák, pianista 
a skladatel známý ze skupin Futurum, Progres 2 či T4 a díky písním žije jeho otec dál. František Roman Dragoun totiž napsal mnoho básní, jeho syn zhudebnil Zdroj, který má v repertoáru i rocková Supergroup, či Kronikáře.

Kromě malování ilustroval jeho otec knihy a básnické sbírky, a protože několik let strávil v Rakousku, překládal rovněž monografie umělců 
a knihy z němčiny.
A ještě jeden rozměr: František R. Dragoun byl rádcem 
mnoha malířů a umělců. Měl spoustu žáků, chodil k němu Radek Pilař nebo architekt Josef Pleskot. Z těch, kteří byli 
a jsou spjati s Pískem, k němu měli blízko Josef Brukner, Roman Kubička, Jiří Řeřicha, Irena Mašíková či Dalibor Říhánek.

Verše, které František Roman Dragoun psal, zazní i na dnešní vernisáží. Recitovat je budou Milan Princ a Václav Kinský, zahraje Roman Dragoun. Vernisáž zahájí malíř Roman Kubička, jeden z Dragounových žáků. Prodávat se bude také monografie František Roman Dragoun – Poslední romantik aneb Život a dílo umělce. Toho, který – slovy svého syna – rozdával radost celý život.

Vzpomínky Milana Prince

Nepamatuji se již přesně, kdy jsem se s Mistrem Dragounem setkal. Patrně někdy v sedmdesátých letech, díky jeho synovi a mému velkému kamarádovi Romanu Dragounovi. Důležitější než pamatovat si přesné datum setkání, je to, co v člověku zůstalo a čím byl ovlivněn. Toto setkání patřilo v mém životě k těm zásadním. Hluboká životní moudrost, zkušenost a člověčenství bylo něčím, co člověka přímo elektrizovalo.

Když tak pátrám v mé, již trochu otupělé paměti, vybaví se mi jedno sobotní odpoledne v roce 1988. Pamatuji si to docela přesně proto, že si mě Mistr pozval do svého tehdejšího ateliéru v Přemyslově ulici, aby namaloval můj portrét. Bylo mi tenkrát sotva třicet let a můj život vypadal velmi rozervaně a bohémsky. Přes týden jsem byl v Praze, neměl jsem kde bydlet, byl jsem bez peněz a do Písku, Vodňan a Brna jsem jezdil pouze na víkendy, za svými přáteli, nacházet oázu klidu a souznění. I tentokrát tomu tak bylo.

Bylo slunečné odpoledne, já se posadil na židli a Mistr začal malovat. Během jednoho sezení byl obraz kompletně hotov. Fantastické ale bylo to, co se toho odpoledne stalo. Po celých pět hodin práce Mistr Dragoun vyprávěl, povídal o antickém umění, o vlámských mistrech, o poezii. Přednášel mi básně i zpíval. Jeho energie a životní optimismus, to čím vším byl prostoupen, se přeneslo i na mě. Několik týdnů jsem žil z tohoto krásného a velmi osobního setkání, díky tomu jsem si snad i některé myšlenky v hlavě poskládal trochu jinak.

Pak si také vzpomínám na pravidelná vánoční setkání s Mistrem, v jeho krásném a útulném bytě, kde bylo plno obrazů, starých knih a nábytku. Bylo tam kouzlo, které vonělo starým mocnářstvím a dávalo člověku pocit jistoty a sounáležitosti, jakési idylické „staré časy“. A ještě z těchto setkání zůstalo to, co přesahovalo běžné každodenní radosti a bolesti, a tím byla víra. Víra v křesťansky dobrého, krásného a ušlechtilého člověka, jehož byť jen malinkatá část, mnohdy zasutá v tom nejkrajnějším koutku duše, je v každém z nás. To je poznání, které si s sebou ponesu celý život a Mistru Dragounovi za to patří můj neskonalý dík.

ŽIVOTOPIS Františka Romana Dragouna 

František Roman Dragoun se narodil 21. října 1916 v písku, kde v roce 2005 také zemřel. Syn hospodářského správce písecké zemědělské školy Josefa Dragouna po studiu gymnázia v Písku absolvoval v roce 1946 pražskou AVU, a to u profesorů Josefa Loukoty, Maxe Švabinského a Vratislava Nechleby. V roce 1949 se oženil s Miladou Strakerleovou a roku 1956 se manželům Dragounovým narodil syn Roman, o sedm let později Jiří. Ve stejném roce jej jako malíře, který má blízké vztahy ke katolickému prostředí a dostává se tak do permanentních sporů s tehdejší ideologií, vyloučili ze Svazu československých výtvarných umělců. Definitivně se vrací z Brna do rodného Písku, kde se může opřít o celou řadu rodinných přátel a známých.

Následně František Roman Dragoun cestuje po celém Československu, později je mu v sedmdesátých létech povoleno několik zahraničních cest přes bratislavskou pobočku Artcentra. Studuje malby světových mistrů, portrétuje a setkává se s přáteli v emigraci, včetně portrétů české aristokracie (zejména rodina Czerninů). Veškeré zážitky z cest zaznamenává do svých skicářů, ale tak do rozsáhlé korespondence, která je zaplněna črtami i popisy různých dojmů a emocí. Tvoří s neobvyklou intenzitou a chutí, která je mu vlastní až do jeho posledních dnů. Drží se známého hesla „Ani den bez kresby!“

Klasicky orientovaný malíř maloval krajiny, zátiší, veduty a fantazie. Zhotovil také mnoho portrétů – ať už různých rodinných či také řady osobností z domova i zahraničí (J. Friedl, kardinál Vlk, kardinál Beran, J. Wagner, J. Kalaš, prof. Absolon a další). Jeho rozsáhlé a pestré dílo odráží vlastenectví a víru, spojenou s velkou láskou k rodnému kraji, lidem a přírodě. Své dílo četně vystavoval po celé ČR, zejména však v Brně a v Písku, na začátku osmdesátých let jej na základě přihlášky a usnesení znovu přijímá do svých řad SČSVÚ.

V písecké Sladovně byla v roce 2009 uspořádána výstava jeho obrazů, které v roce 2006 předcházela výstava v Prácheňském muzeu. V roce 2008 byla vydána v píseckém nakladatelství Praam monografie F. R. Dragoun - Poslední romantik aneb život a dílo umělce, kterou společně se vzpomínkami mnoha jeho žáků a přátel uvozuje text ak. malíře Romana Kubičky.

František Roman Dragoun byl rádcem a učitelem mnoha významných malířů a výtvarných umělců, působících zejména v Písku (R. Kubička, J. Řeřicha, I. Mašíková, L. Polák, D. Říhánek, J. Novotný, R. Pilař, J. Brukner a další).

Bohatá je také jeho literární a filozofická činnost. Známé jsou jeho překlady monografií umělců z němčiny, ilustrace čtyř knih, příspěvky do kulturní revue Otavín a zejména vlastní básnické a filozofické dílo. Několik jeho básnických textů s úspěchem zhudebnil jeho syn Roman (Zdroj, Kronikář aj.).

Za svou tvorbu a celoživotní dílo obdržel Mezinárodní cenu Masarykovy univerzity, cenu Univerzity veterinární v Brně (spojenou s provedením portrétů 27 rektorů); obdržel rovněž cenu Masarykova akademie umění v Praze a Řád svatého Lazara Jeruzalémského.

Jeho dílo se – především díky aktivitám jeho přátel a synů – dostává na řadu výstav (Brno, Český Krumlov, Týn nad Vltavou, České Budějovice) a tím i do povědomí milovníků výtvarného umění.