PŘIDAT
AKCI
POSLAT
PLAKÁT
RYCHLÝ KONTAKT


Módní návrhářka Zelenková: Doma chodím v džínách a triku. A občas to barevně neladí

Módní návrhářka Zelenková: Doma chodím v džínách a triku. A občas to barevně neladí

Neděle, 16.10.2011 / rozhovor

 

Sešli jsme se ve studiu. V módním studiu, v němž nenajdete žádnou věc dvakrát. A stejným originálem je i jeho majitelka, táborská rodačka Hana Zelenková (53). Ta miluje černou barvu, u níž říká, že není barvou smutku, a nesnáší oranžovou. Obléká operní zpěvačky i hokejisty NHL. Nahlédli jsme s ní pod pokličku nejen její práce, ale i pod tu gastronomickou a rodinnou. Návrhářka na úterý 18. října připravila svou osmou autorskou módní přehlídku. V gotickém sále táborského hotelu Dvořák se začne v 19 hodin. Těšit se můžete na výtvarně taneční performance akademického malíře Jana Kunovského SIRAEL (tančí Mária Dorková), vystoupení přední české mezzosopranistky Karolíny Berkové i na vlasovou show Silvie Cílek ve spolupráci s tanečním studiem S.araH. Večerem bude provázet herečka Jana Paulová. 

Začal bych naprosto z jiného soudku než je váš obor. Co téma: módní návrhářka a domácí práce?
Pokud mi na to zbývá čas, nebráním se jim a dělám je. Vzhledem k tomu, že jsem zaměstnaná nejméně na deset hodin denně a jsem hojně na cestách, dělám je většinou o víkendu. Jako každá žena pak peču, vařím, smažím. Dokonce sekám zahradu nebo skládám dříví. Práci se nebráním.

Je něco, co neděláte tak úplně ráda nebo naopak co děláte s chutí?
Ráda vařím, pokud mám tedy strávníky. Co nesnáším, je věšení prádla. Kdyby to tak ta pračka uměla pověsit sama… Pak nemám ráda špinavé a těžké práce. Už léta třeba nemyji okna a radši si na to někoho pozvu. Není to až tak z důvodu, že bych to dělala nerada, ale mám jich čtrnáct, takže je to časově náročné. Radši dám v tomto případě přednost odpočinku.

Jak relaxujete?
Hodně sportem, naprosto jsem propadla nordic walkingu (pozn.red. dynamická chůze se sportovními holemi, jejímž cílem je zvýšení kondice). Chodím už tak čtyři až pět let v okolí Brandlína, kde je nádherná krajina. Přes jaro a léto nachodím až sto kilometrů měsíčně a cílem bývá hospůdka, kde si dám pivko nebo stříček a jdu zpátky. Nejraději chodím sama, protože když jdeme dvě, tak kecáme a nesoustředím se na správné držení těla a tempo. Co miluju, je cvičení na trampolíně. Dělám to denně a nechala jsem si odborně poradit, takže to není jen tak nějaké hopsání. Od Ježíška jsem letos navíc dostala takovou velkou trampolínu, kterou mám na zahradě. Ta je fantastická! A abych nezapomněla, nyní jsem začala jezdit na inline bruslích, protože kolem Brandlína udělali nové parádní silnice. Když je čas, tak se nebráním ani relaxaci na lehátku či popovídání si s přáteli u kávy.

Není na vás vidět, že byste nějak hojně jedla, přesto se zeptám, co ráda jíte?
Jím ráda dobré jídlo. Nemám nic zcela oblíbeného, ale miluju ryby. Snažím se, aby byla na stole každý týden. Vyhýbám se už léta tučným jídlům. Českou kuchyni, byť je vynikající, jsem tak nějak odbourala. Nikdo už doma moc knedlíky nechce. A když maso, tak spíš grilované či upravené narychlo. Žádné dlouhé pečení, vypékání, rolády, i když kuřecí dělám. A čas od času si něco takového taky dáme. Nejsem vybíravá, ale jím, co mi chutná.

Máte nějaký oblíbený recept?
Mám. Zrovna jsem ho teď přátelům překládala z němčiny do češtiny. Jedná se o velikonoční chléb. Vynikající! Je to něco mezi vánočkou a chlebem, ale dávají se tam ingredience jako muškátový ořech, koriandr, skořice, ořechy, mandle. Ta chuť je něco úžasného. Voní to vždy po celém baráku. Jí se spíše ke kávě a čaji než jako náš chléb. Dává se do něj také med, ale ne cukr, takže není ani tak sladký. Pak mám takový výmysl, že nekupuji dressingy, ale vyrábím si je sama ze zakysané smetany a pokaždé tam dám jiné ingredience. Třeba ten s česnekem je výborný k rybě či grilovanému masu. Říkáme tomu šmanda.

Děláte něco pro svou postavu, vypadáte dobře.
Snažím se cvičit, diety nedržím. Jím vše, mám ráda i sladké, ale nepřejídám se. To je takový recept. Jdu kolem cukrárny a s klidem si dám dortík nebo zmrzlinu, ale vím, že to mám například místo oběda. Večer bych to určitě nejedla. Samozřejmě na zápraží s kávičkou a buchtou by člověk snědl celý pekáč, ale to nejde. Dám si jednu a pryč s tím z očí. Je to o disciplíně, sebekázni. Hodně žen říká: přijde čtyřicítka a kila jdou sama nahoru. Ale ze vzduchu se přece netloustne. Je to sice skutečně těžší, protože ve třiceti jsme mohli sníst vše, ale hormony jsou splašený a je třeba si nastolit disciplínu a nepřežírat se. Samozřejmě je to však hodně individuální.

Čím dobré jídlo ráda zapijete?
Vínem. Dobrým. Nepohrdám moravským, ale mám ráda francouzské. Už to není jako v mládí: dejte nám dvě deci bílého, a bylo jedno, jaké to je. Hodně si dnes vybírám a když je možnost, napřed ochutnám. Francouzská dnes preferuji, protože jsem před léty slyšela, že Francouzi se dožívají vysokého věku, jelikož pijí dobré víno, které umějí zpracovat. Drtí jadérka, která pak tvoří součást vína. A jak říkají, zdravé jádro ve víně zůstane. To se u nás myslím nedělá. Nemusím moc italská vína, jelikož jsou sladká a je z nich většinou bolení hlavy.

Máte dvě děti, ale času málo. Jak to zvládáte?
Jsou dospělé a mám z nich radost. Jsou pro mě tím nejdůležitějším, co mám, asi jako každá žena, a jsme hodně spojení. Někdo má strach ze stáří, že se na něj děti vykašlou, ale já ho nemám. Myslím, že se postarají, snad se nezklamu. Vždy když přijedou, není pro mě nic důležitějšího, než s nimi posedět. Pak mě absolutně nezajímá, jestli mám utřený prach nebo uklizeno. I v této hektické době, kdy má každý svůj život a povinnosti, si na sebe najdeme čas, aspoň na chvíli. Loni se mi stala neuvěřitelná věc, kdy jsme se synem strávili týden v kuse spolu. Po třinácti letech. Na ten týden nezapomenu, protože byl velice vzácný. Na druhou stranu, tak to má asi být. Myslím, že je od matky sobecké, když má děti přivázané u nohy.

Nemohu vynechat vaši práci návrhářky. Jak dlouho tuto práci děláte?
Nevím, odkdy se to nechá datovat. Asi celý život. Už jako malé holce mi mamka kupovala takové ty archy, kde byla vždy panenka a k tomu oblečky, jež se z toho vystřihovaly. Stálo to celé asi korunu a já to naprosto zbožňovala. Pak jsem si kreslila oblečky sama. Už odmalinka jsem tu práci chtěla dělat, jenže byl socialismus a jediným návrhářem byl tehdy pan Josef Ťapťuch. Nebyly obory návrhářství, studovalo se jen obecně oděvnictví. V Táboře působím jako návrhářka asi od roku 1999, kdy jsme s rodinou vybudovali dům a ateliér v Brandlíně. Předtím jsem byla osm let v Rakousku a ještě před tím jsem dělala mistrovou v Otavanu.

Ale vystudované dámské krejčovství nemáte…
Paradoxně jsem se vyučila pánskou krejčovou, protože tou dobou byly v celém ČSSR jen tři oděvní průmyslovky – v Trenčíně, Prostějově a Praze. Dostala jsem se na ni až na třetí pokus. V té době bylo totiž normální, že přednost měly dcery generálních ředitelů a podobně. Z Jihočeského kraje na tuto školu brali jen dvě uchazečky! Nechtěla jsem jít na gympl nebo na nějakou obecnou školu, a tak jsem čas využila učilištěm. Za což jsem nesmírně ráda. Myslím si, že málo mých kolegů zná řemeslo – umět dělat návrhy, sám si ušít a rozumět tomu, jak co ušít. Vše zlé je prostě pro něco dobré. Pak jsem pokračovala průmyslovkou a zakončila to specializovanou nástavbou na módní návrhářství v Českých Budějovicích.

Vzpomenete si, co bylo prvním oděvem, který jste si „spíchla“?
Konkrétně už nevím, ale asi to byly nějaké jednoduché sukýnky. Byla doba, kdy se nosily ty třiceticentimetrové, mini. Od rodičů jsem dostala na týden padesát korun. Tři padesát jsem si odendala na autobus z intru domů a třicet jsem dala za látku na sukni. Každý týden na zábavu musel být samozřejmě nový model! A tak to šlo dál…

Jak vypadá móda u vás doma? Odráží se nějak váš styl, profese na domácím prostředí?
To asi nemohu posoudit, možná vy. Je pravdou, že jsem si dům i nábytek zařizovala podle svých návrhů. Určitě se tam můj styl odráží, ať už v dobrém či špatném. Nejsem člověk, kterému by nezáleželo na tom, jaké bude mít kličky u oken. Vše zvažuji a promýšlím. Nic není náhodou. Je to můj styl a nemusí vyhovovat a líbit se každému. Zda je to hezké, musí posoudit okolí. Pro mě ale ano, protože v tom prostředí žiju a vytvářím ho.

Někdo koupí věc do bytu jen proto, že je levná. Někam se to prostě dá. Jste ochotná si za to, co opravdu chcete, připlatit?
To určitě. A platí to i v oblečení na sebe. Mou vášní jsou boty. V podstatě mě jejich cena ani nezajímá, když se mi líbí. Ve finále, kdy je chci třeba koupit, je to však mnohdy jinak. Ale zjistím-li například, že stojí osm tisíc a mám na ně, koupím je. I přesto, že vím, že jsou katastrofálně drahé, protože výrobní hodnota je podstatně nižší. Ale já také vytvářím módu, která je drahá, která je originálem a vážím si práce, materiálu na ni. Je to o tom, zda na to má člověk peníze. Když ano, jde a koupí si sako za pět tisíc a ne za pět set v asijském marketu. Já nejsem typ, který by přemýšlel, jak by bylo, kdyby nebylo. Když na to nemám, jdu od toho pryč. Je to otázka nároků a peněz.

Šla byste si něco koupit do asijské tržnice?
Nikdy jsem tam nebyla, opravdu. Nemám k tomu logický důvod, ale není v tom nic zlého. Pekař si zkrátka nepůjde koupit nic vedle. Mohu tam jít ze zvědavosti, ale nic mě tam neláká. Dřív jsem takto chodila jednou dvakrát do roka do prodejen s konfekčními oděvy, abych věděla, co se vyrábí a jak jsou firmy pružné. Jediné, co jsem ale zjistila, bylo, že je tam vše stejné jako před deseti lety, jen je toho několikanásobně víc. Byla to ztráta času a už to nedělám.

Ve světě asi reagují na módní trh rychleji, že? Je to problém jen postkomunistických států, čím to vůbec je?
Všude jsou pružnější. Asi je problém ve špatné politice firem. Stále přetrvávají majitelé, kteří nemají potřebu ji měnit. Přišla svoboda, velké společnosti se rozštěpily a lidé si založili vlastní firmičky, jenže zůstali zkostnatělí. Byli sice odborníci, ale chybělo jim progresivní myšlení. Navíc neinvestovali do nového výrobního zařízení. A tak to zůstává. Radši se sem dováží oblečení například z Francie, ale! Nápady mají skvělé, ale vypracování je tragické. Vozí se sem třetí až čtvrtá kvalitativní kategorie, protože je to levné, ale prodává se to zde za draho. Já dbám na kvalitu hodně, protože vidím ten křivý šev. To bych prostě nekoupila, kromě džín. Ty jsou ke mně přirostlé a výrobní defekty se na nich ztrácí. Je to otázka nabídky – poptávky a když to lidé koupí…

S LIDMI Z BULVÁRU NEMÁM DOBRÉ ZKUŠENOSTI. JSOU NEZODPOVĚDNÍ 

Co říkáte na módu a vůbec na oblékání lidí v České republice?
Problém asi není v módě, ale přímo v lidech. Jsou často nesoudní, někdy až nevkusní. Vyplývá to asi z toho, že si sami sebe neváží natolik, aby se zamysleli nad svým zevnějškem. A tím nemyslím, aby chodili trendy oblečení. Jen tu dobu musí nějak udýchat a reflektovat. Když se podíváte na staré fotky, smějete se oblečení svých rodičů, a to je ten pokrok. Je jedno, zda jste oškliví či hezcí, to ať soudí jiní, ale je třeba udělat pro sebe maximum. Oblékání by mělo reflektovat vnitřní cítění, ale nesmí chybět soudnost a povědomí o tom, co se dnes nosí. Je to stejné jako u hudby. Módu nikomu nediktuji. Poslouchám a respektuji přání zákazníka a podle toho se zařídím. Zjistím, kam jsou klienti ochotní zajít a pak navrhnu, v čem je vidím já.

S jakým materiálem ráda pracujete a proč pro něj jezdíte do zahraničí?
Hodně kolegyň by vám asi řeklo jeden materiál, třeba hedvábí. Já pracuji ráda s manšestrem, džínovinou, úplety, polyestery, hedvábím, strečovými materiály, kovem…Dělám s tím, co se mi libí a dbám na kvalitu. Tu zjišťuji hmatem, ale bývá to i tak, že když není látka kvalitní, není většinou ani hezká. Nejčastěji pro látky jezdím do Ameriky, kde mám u přátel zázemí – jinak by se mi to asi nevyplatilo. V New Yorku jsou mega obchody s neskutečným výběrem látek z celého světa a je předpoklad, že se v Čechách dva stejné kusy nepotkají. Navíc je to mé obrovské hobby, které jsem nikdy nikomu nesvěřila. Mám dvě švadlenky, jimž jsem přenechala střihy i šití, ale výběr látek nikdy nikomu. Je to posedlost. Když jedu na dovolenou, první co je, tak koukám, zda někde není obchod s látkami.

To jsou asi hlavní důvody. Není dalším i třeba kvalita látek, která je ve světě zřejmě vyšší?
V současnosti asi ano. Kdysi jsme byli v rámci republiky velmoc. Vyráběly se tu krásné a kvalitní látky, jenže firmy bohužel zanikly. Dnes už se tu víceméně vyrábějí jen oblekové materiály, i když s tím jsem nedávno měla také problém. Nevyrábí se tu čokoládově hnědá, jen černá a šedá, a musela jsem ji objednávat ze Španělska. Mnohdy to bývá i tak, že seženete kvalitní látku, jenže nemá design. Co je to pak platné?
Řídíte se módními trendy? Na kolik vás světová móda ovlivňuje a koho považujete za toho, kdo udává rytmus?
Inspiruje mě život - cestuji, žiji. Trendy musím respektovat, ale nekopírovat a doslova se jimi neřídím. Protože co to jsou trendy? Že v Paříži, Milánu nebo New Yorku někdo praští do stolu a řekne: letos bude módní puntík nebo růžová? To je diktát, který ale existuje. Většinou se toho chytá bulvár a lidé se tím bohužel nechají strhnout. Jsou ale i módní vlny, předloni, loni a letos je v kurzu fialová. Ale opět, mohu ji koupit a použít, ale musí se mi to líbit. Ve světové módě udává rytmus určitě Francie. Coco Chanel a všichni dávno před ní. Pro mě je to veliký zdroj inspirace. Byli to opravdoví mistři.

Jak jste mi prozradila, Coco Chanel ale návrhy nekreslila…
Nenakreslila ani jediný. Já si kreslím, ale jen sama pro sebe, kvůli zapamatování nápadu. Dnes je doba jiná, radši zákazníkům šaty ukážu na fotce přímo na modelu. Když je nakreslím, musí mít zákazník hodně fantazie, aby si oblek dovedl představit. Proto dělám třeba módní přehlídky, kde návštěvníci vidí modely v reálu.

Co bylo hlavním impulsem udělat vlastní studio?
V Táboře je třetím rokem a v lednu jsem otevřela další v Praze. Bylo to hlavně kvůli zákaznicím, aby to měly blíž než do ateliéru v Brandlíně. Doba je taková, všichni mají čím dál méně času. Studio neslouží jako butik, je to spíš kontaktní místo. I když šaty si zde můžete vyzkoušet a nově i půjčit.

Kolik máte zákaznic?
To nevím, do příště to spočítám! Myslím, že to budou stovky z celé republiky, ale i Rakouska, Německa, Ameriky a jednu z Malty.

Oblékáte také nějaké osobnosti...
Jsem ráda, že víceméně oblékám osobnosti, které neplní bulváry. Jsou to operní pěvkyně, baletky, tanečnice, herečky. Namátkou jsem šatila Andreu Němcovou ze Střepin, světovou harfistku Kateřinu Englichovou, hokejistu NHL Aleše Kotalíka, zpěvačku Karolínu Bubleovou Berkovou, missky a další. Hodně pracuji s Národním divadlem v Praze. S lidmi, které plní stránky bulvárních plátků, nemám dobré zkušenosti kvůli jejich nezodpovědnosti. Neplatí to na všechny, ale šaty si mnohdy půjčili a nevrátili. Často se pak stalo, že jsem si pro ně musela sama dojet.

Šijete i pro „obyčejné lidi“?
Žádného zákazníka jsem nikdy nevyhodila. Modelové kusy dělám spíše na módní přehlídky, tedy pro modelky. Ale to spíš pro inspiraci lidem. Šiji pro všechny typy postav, z malého kusu mohu ušít větší.

V čem chodí Hana Zelenková doma?
Nejčastěji v džínách a triku. Takže žádné tepláky s gumou ani zástěra. Je ale fakt, že to občas příliš barevně neladí.

Foto: Archiv Hany Zelenkové


Autor: David Peltán





Zemřel soulový zpěvák Charles Bradley

 Ve věku 68 let podlehl rakovině žaludku a jater soulový a funkový zpěvák, "vřeštící orel soulu" Charles Bradley. Stalo se tak v sobotu 23. září. V minulosti vystupoval pod přezdívkou Black Velvet a imitoval dlouhá léta Jamese Browna, který mu imponoval. Až v šedesáti letech se začal více prosazovat a stal se držitelem ceny Emmy. (dap)

Hilary Binder se vrací s Polemicou

Ve středu 27. září se po roce do Tábora vrátí Hilary Binder (ex Sabot) se svojí kapelou Polemica. Ve čtyřčlenné kapele Hillary vyměnila bicí za mikrofon a obklopila se zkušenými muzikanty z okolí svého aktuálního bydliště v Itálii. Tentokrát se koncert koná přímo na Žižkově náměstí v Táboře, v případě deště pak v music clubu Orion. Večer otevře českobudějovická kytarovka Sýček ze stáje NAAB. Koncert začne ve 20 hodin a končit se bude ve 22, vstupné je 100 Kč. Více ZDE. (ro)

Mohlo by se vám zamlouvat

 

 




Kultura dnes


Shylock s milanem kňažkem

Divadlo / monodrama
Divadlo Oskara Nedbala Tábor
25.09.2017 od 19:00 hod.

 

ishorts

Kino / film / pásmo krátkých filmů
Kulturní dům Veselí nad Lužnicí
25.09.2017 od 20:00 hod.

 

Shylock (Milan Kňažko)

Divadlo / drama / monodrama
DON Tábor
25.09.2017 od 19:00 hod.