Mistr světa ve footbagu Pavel Hejra: Češi jsou závistiví, Islanďanky krásné.

Světový sportovec, osobitý výtvarník a Táborák. To je devětadvacetiletý Pavel Hejra, jinak také Marrra, Safer, Refaski 2736. V Táboře byl jedním z prvních, kdo začal malovat graffiti, poslouchat hip hop a s míčkem plněným umělou rýží (hakisakem) si hrál tak dlouho, až je z něj několikanásobný mistr světa ve footbagu. Tedy hře s podobným, jen o něco tvrdším, koženým míčkem přes síť. Nedávno se vrátil z islandského Reykjavíku, kde pracuje jako dlaždič, aby si vydělal na další cestování za mistrovskými zápasy v této hře. Ty se konají doslova ve všech koutech světa. Nastávající mistrovství světa, které je spojené I s Mistrovstvím Evropy ve Frisbee ? házení talířem, se ale tento týden v pražském Atletickém stadionu Slávie.

Připravuješ se nějak na mistrovství?
Nijak speciálně. Trénoval jsem celý duben v Táboře se svěřencem Mickelssonem, který se pravděpodobně stane nejmladším hráčem na mistrovství footbag-netu v historii. Ale určitě si budu kopat a trénovat. Stále se mi však nedaří na Islandu najít někoho do páru. Také mi na to nezbývá moc času kvůli práci. Proto jsem se nezúčastnil ani červnového Mistrovství Evropy ve francouzském Montpellieru. Na mistrosvství světa chci vzít i náš tým mladíků, aby k té atmosféře přičichli a zúčastnili se, ať už skončí jakkoliv. Ve čtyřhře bude mým spoluhráčem Carlos Marques z Venezuely. Z Čech jsem totiž neměl partnera a s Carlosem jsme se domluvili, že si zahrajeme spolu. Nemáme ale vůbec čas se sehrát, tak jsem zvědavý, jak to dopadne.

Jak jsi se vlastně dostal k footbagu?
Jel jsem na Mistrovství Evropy, které se v roce 2002 konalo v Praze na slávistickém stadionu Eden, ale jinak jsem Sparťan, to se rozumí. Znal jsem klasický měkký míček ? hakisak, s nímž si mladí kopou v kolečku nebo s ním dělají různé triky. Vůbec jsem neměl tušení, že existuje nějaký tvrdý, kožený míček, s kterým se hraje přes síť. Seznámil jsem se na místě s Pražáky, kteří už takto nějakou chvilku hráli. Zkusil jsem si to a šel se na to mistrovství přihlásit s tím, že nemám co ztratit. A já zvítězil! Vyhrál jsem vše a měl dobrý pocit hlavně proto, že jsem to nikdy před tím nehrál. Můžeš to přirovnat k tomu, že jsi nikdy v životě nehrál tenis, někdo ti dal do ruky tenisovou raketu a ty jsi ve finále nasekal Federerovi, prostě jsem se cítil super?

Ale od té doby už máš za sebou víc úspěchů...
Vyhrál jsem mistra světa v Montrealu ve dvouhře a také v Helsinkách, a to ve čtyřhře s mým kamarádem z New Yorku Tedem Fritchem. Potom jsem osminásobný mistr ČR.

Jakého vítězství si ceníš nejvíc?
Každá výhra ti dá něco nového, ale rád se učím z proher. Nejcennější vítězství je pro mě asi to na MS v Montrealu, i když si cením každého republikového titulu. Dokázal jsem kralovat v Novém Jičíně, Litoměřicích i na pražské Kampě. Tam je těžké vyhrávat, protože Pražáci jsou pokaždé pěkně naštvaní, že jim pohár odváží někdo z jihu Čech. I když je znám už dlouho, tak je z nich cítit, že přestože ti úspěch přejí, tak jen naoko. Táhne z nich klasická česká závist.

Opravdu až takto?
Jasně, klasika. V Čechách je závist nejrozšířenější špatnou vlastností, víc než jinde ve světě. Jestli jsme v něčem opravdu dobří, tak právě v tomto. Lžeme, krademe, pomlouváme a především závidíme. Mohl jsem na vlastní kůži zhlédnout mnoho zemí, kultur a lidí. Byl jsem v Austrálii, Švédsku, Finsku, Dánsku, Francii, USA, Kanadě, Švýcarsku, Egyptě a nezapomněl jsem ani na sousedy z Rakouska, Polska, Slovenska či Maďarska. Ale s něčím takovým se ve světě setkávám jen zřídka.

Co tě tady naposledy nejvíc naštvalo?
Asi to, když jsem v Táboře pořádal footbagový turnaj MASERRR CUP 2736 a sháněl jsem pro malý kluky - hráče ceny. Kamarád mi do soutěže věnoval krásné cyklistické dresy a já se těšil, jakou budou mít kluci radost. Těšení mi překazil právě jeden z pražských, který jim tři cyklodresy vyměnil za sto míčků. Ty měl zadarmo ještě ze staré komerční haki-bonbónový kampaně Starburstu! Kluci byli samozřejmě rádi, že mají míčky, ale nevěděli, že ten podvodník jich má doma naspořených či nakradených tisíce a že je krutě podvedl. Já jsem to bohužel zjistil až pozdě.

Takže v Táboře učíš footbag-net malý kluky?
Založil jsem mladý tříčlenný tým pojmenovaný po mně Refaski Masérrr Crew. Kluci byli moc šťastní, že mohou trénovat s mistrem světa a s názvem footbagovýho týmu souhlasili. Teď, co žiji na Islandu mi kluci moc chybí. Jejich bezprostřednost a hlavně upřímnost je v jedenácti, dvanácti letech neskutečně velká. Na dvou táborských turnajích jsem pro ně dokonce uspořádal ojedinělou světovou footbag-netovou kategorii Malí Maséřřři Open. Nikde na světě takto malí kluci nehrají. Každý z nich dostal na turnaji medaili, aby měl nějakou vzpomínku.

Pořádal jsi tu tedy dva turnaje, řekni nám o nich něco?
První z nich byl REFASKI-CUP v září 2006 v rámci Táborských slavností a Mezinárodního žákovského fotbalového turnaje, který se konal na stadionu Míru. Přijeli mi kámoši z Vídně, Berlína, Frankfurtu nad Mohanem, ale i milovaní Pražané. Mé pozvání přijali i footbagisté z jiných částí republiky a většinu těch kluků mám fakt rád, protože se jejich chování rapidně liší od toho pražského. Na turnaj jsem objednal speciální footbagy - míčky z Pákistánu od kamaráda Muhhamda Adeela, takže každý hráč dostal speciální míček zdarma a potom také večeři a pití. Celé jsem to dotoval ze svého, nikdo mi na nic nepřispěl, ale absolutně toho nelituji, protože se akce povedla a všichni do jednoho byli spokojeni. Druhý turnaj se jmenoval MASÉRRR-CUP 2736 a byl součástí hip-hopového dne, který se konal pod záštitou neziskové organizace Public Project. Teď přemýšlím o dalším, ale uvidím, kolik na to budu mít peněz.

Krom footbagu ale děláš i jiné sporty...
Hrál jsem fotbal za Ratibořské Hory, během dvou sezón jsem zkusil tři různé soutěže. Nějaké týmy hrály fakt dobře, ale někdy narazíš na neandrtálce a jsi rád, že se ti během zápasu nic nestane. Jako doplňkový sport mám hokej. Na Islandu jsem hrál asi čtrnáct dní za Skautafelág Reykjavík. Nestíhal jsem to ale s prací a ještě po mě chtěli asi 40 tisíc korun za registraci, kterou musíš mít, když jsi nováčkem v islandské hokejové lize. Můj návrat k hokeji po deseti letech se zastavil na statistikách tří odehraných zápasů, žádný gól, žádná asistence a jen osm trestných minut. Odehrál jsem totiž pouze jeden turnaj a nastoupil proti všem týmům, které v lize hrají. Jsou dohromady pouze čtyři, tři z Reykjavíku a jeden z Akureyri. Akureyri je město na severu Islandu a je vzdáleno 400 kilometrů od hlavního města. Úroveň hokeje není nijak obzvlášť valná a všechny týmy hrají pouze na amatérské úrovni.

Jak se jinak žije na Islandu?
Bydlím přímo v Reykjavíku, který má něco přes 200 tisíc obyvatel. Podotýkám, že ostrov má celkem něco málo přes 300 tisíc lidiček. Island je země s nejvyšší životní úrovní na celém světě! Tamní lidé jsou v pohodě, hodně přátelští. Skoro nikdo nezamyká auto a ve vězení bylo pár lidí, které už propustili. Kriminalita je tam opravdu minimální. Největší rozdíl mezi Islandem a Českou republikou vidím v tom, že se tam lidé k sobě umějí chovat. Jak bylo dřív Islanďanů málo, tak mezi sebou víte co. Často tam tedy potkáte hodně podivných nebo postižených lidí. Na Islandu se ročně přijde minimálně na sto padesát incestů. Holky tam mají krásné, ale na cizince kašlou. Možná tomu přispěli i čtyři Poláci, kteří před dvěma lety znásilnili jednu místní dívku v jednom baru a Island je malý, tak se to hned rozkřikne.

Zabrousíme od zeměpisu a sportu ke kultuře. Jaký vztah máš k hudbě, co posloucháš?
Určitě patřím mezi lidi, kterým hudba pomáhá při tvoření, ať už jde o psaní nebo malování. Vlastně pořád něco poslouchám. Mp3 přehrávač mě opouští jenom na noc, a to si ani nejsem jistý. Poslouchám toho hodně. Musí mě to oslovit a vůbec nezáleží na stylu. Je mi jedno, jestli je to hip-hop, trip-hop, funk. Nejvíc se mi líbí skupiny jako Herbaliser, Thievery Corporation, Beastie Boys, House of Pain nebo deejaové Krush a Shadow. Je toho ale mnohem víc. Z českých interpretů fandím například hiphopovým partám Peneři strýčka homeboye a Indy a Wich.

Prozradíš, co píšeš?
Píšu od všeho něco, nebráním se poezii, ale hlavně mám teď rozepsanou knížku o zážitcích z footbagu a cestovaní kolem něho. Jsou tam zachyceny postřehy z Mistrovství světa v Montrealu 2004, z Helsinek 2005, dále pak z mistrovství z Paříže, z mistrovství ze Stockholmu a nechybí tam ani komentáře k turnajům ve Vídni a Wroclawy. S oblibou také píšu příběhy o čemkoli. Inspirace totiž číhá všude.

Zmínil jsi už malování a vím, že jsi dřív sprejoval, jak je to dnes?
Rozjel jsem nové výtvarné projekty. Nazval jsem to Reffi Art, které je dost svébytným uměním. Pod názvem si můžeš představit co chceš. Jde mi hlavně o představivost a fantazii. Každý ji máme trochu někde jinde, na jiné úrovni a hodně z nás lítá v dost divokých světech. Nebaví mě lidi bez fantazie, lidi co si moc věcí nedokážou představit a vlastně je ani nechápou, ale pravdou zůstává, že někdy není ani co chápat. Maluji takové kosmické obrazce, někdo to využívá jako předlohu pro tetování, já si s tím potom ještě hraji na počítači a dávám tomu barvy. Pomáhají mi s tím ještě dva kamarádi. Velmi rád si hraji i s písmenky, takže můžu komukoliv s velkou radostí nakreslit to, co si bude přát, teda co se týká písmenek. Chtěl bych tyto věci dávat třeba jako potisk na trička. Uvidíme, zda se to chytne.

Měl jsi nějaké výstavy?
Dvě jsem udělal ilegálně v rámci Táborských setkaní kousek od Vodárenské věže. Na tvrdé kartóny jsem nalepil moje věci. Hned přišli policisté, ale jen to sledovali a asi nevěděli, co říct. Ještě s dvěma dalšími autory jsme tam vydrželi celé odpoledne a sledovali lidi, jak na to reagují. Měli různé názory. Třeba šel kolem takový machr a začal vyřvávat, že to by dokázal na počítači nakreslit taky. Když jsem mu říkal, že je to kreslené ručně, vysmál se mi. Nevěřil mi. Potom byla dobrá partička tipuji tak třináctiletých kluků, kteří se tam se mnou sekli asi na hodinu a vůbec nechtěli odejít. Díky kluci, dodatečně. Dobrá byla výstava v domově pro seniory. Zajímavé bylo, že většina důchodců v těch mých pracích viděla náhled do krasohledu. Jednu výstavu jsem měl také na Kampě v rámci mistrovství ČR ve footbagu. Táhnul jsem své práce pěšky neuvěřitelnou dálku a všechno se mi to rozsypalo přímo na Karlově mostě. Místní umělci to neopomněli komentovat slovy ?á další nadšenec?, ale já šel na Kampu a moje konečná rozhodně na tom mostě nebyla. Nejdál jsem měl výstavu v Paříží v jedné sportovní hale na mistrovství Francie ve footbagu. Tam se mi povedl rovněž dobrý kousek, opět se vše rozlétlo a moje věci lítaly po celé soupravě metra.

Dá se říci, že jsi poměrně úspěšný. Vnímáš to nějak?
Nepřipadám si nějak obzvlášť úspěšný. V životě už jsem něco dokázal, ale rozhodně z toho nic nedělám a jdu dál. Když jsem vyhrál mistra světa v Montrealu, lidé mi začali říkat, že po mě půjdou holky. Jasný, mají rády úspěšné lidi, sportovce, zpěváky a vyhledávají je. Nechápu ale lidi, kteří si mě před tím vůbec nevšímali a skoro mě neznali a po mém úspěchu začali dělat jakože jsme byli už kdysi těmi nejlepšími přáteli. Prostě něčeho dosáhneš a lidi, kteří tě měli do jisté doby za totálního blázna a ztracence, tě najednou z ničeho nic milujou. To nemám rád...

Co by jsi chtěl vzkázat lidem?
Aby se ničeho nebáli a šli za svým snem, protože stát se může cokoliv. I to, v co si nevěřil ani v těch nejtajnějších snech. Nedat na špatné rady druhých a kašlat na závist lidi, kteří ti do očí říkají, že jsi v pohodě chlapík a za chvilku tě za zády pomluví.

Vice informací o turnajích najdete na www.footbag.org nebo www.footbag.cz