Lidé dnes nečekají pohádky – Silvia Klasová

Vystudovala scenáristiku na VŠMU v Bratislavě, aktuálně pracuje jako kreativní producentka populárního seriálu Ulice. Jak se k této profesi dostala a co je na ní nejtěžší? To vše se dozvíte z dnešního rozhovoru.

Máte velmi zajímavou profesi, jaká cesta k ní vedla?
Dlouhá a hlavně klikatá. Začala v průběhu střední školy, kdy jsem často chodila do kina, a pokračovala studiem filmové a televizní scenáristiky na VŠMU v Bratislavě. V průběhu mateřské mě přizvali do týmu, který měl pro jednu slovenskou televizi adaptovat úspěšný český seriál Ulice.A pak už moje cesta vedla rovnou do české Ulice, kde jsem nějaký čas působila jako jedna z jejích šéfautorek a od srpna 2013 působím právě jako kreativní producentka.

Co si mám představit pod pojmem kreativní producentka? Co přesně je vaším úkolem?
Řečeno ve zkratce – dohlížím na obsah seriálu Ulice ve všech stadiích jeho výroby. Takže, zjednodušeně, jsem u toho, když jednotlivé příběhy vznikají, spolurozhoduji o obsazení, mluvím s herci, režiséry, řeším nečekané změny, schvaluji natočené díly a jejich vyznění. Dohlížím i na to, jak se jejich vysílání komunikuje navenek. A samozřejmě pozorně sleduji zpětnou vazbu od diváků, s kterou pracuji dál. Je to vlastně takový kruh – což asi u nekonečného seriálu nikoho nepřekvapí.

Jeden můj kamarád, který zastával podobnou pozici, se nám kdysi svěřoval s tím, že nejdůležitější je nebýt zas tak kreativní, což mi přišlo velmi úsměvné, ale cítila jsem z toho velkou pravdu. Jak moc si tedy můžete dovolit být kreativní?
V jistém ohledu – a bude to možná znít paradoxně – nejvíc, jak to je jen možné. Protože právě s ohledem na všechny finanční a produkční omezení musíme pořád přinášet příběhy, které lidi zaujmou v podstatě denně. Samozřejmě že na děje typu pád letadla nebo nějaké davové scény můžeme hned v momentu, jak nás napadnou, zapomenout.

Jak těžké je skloubit takto náročné povolání s osobním životem?
Člověk si – a to nejen v televizní branži – musí dokázat uhájit čas a prostor na své soukromé aktivity. Já navíc často bojuji sama se sebou, protože mám tendenci pracovat víc, než je zdravé. Pro mě to znamená hlavně nenosit si práci domů, respektive udělat ji mimo čas, který mám vyhrazený pro syna, pro svého přítele nebo pro sebe samu. Musím si zaklepat – v poslední době se mi to celkem daří. I když se často přistihnu u toho, že nad Ulicí přemýšlím i v momentech, kdy bych měla hlavu správně vypínat.

Na co se vy sama nejraději v televizi podíváte?
Ráda se kouknu na televizní noviny, když jsem v tom čase zrovna doma. A podívám se i na „konkurenční“ televizní projekty, které mě zajímají – jak české, tak i slovenské. To všechno hlavně přes internet, a spíš nárazově než pravidelně.

A co knihy? Máte vůbec čas číst?
Naštěstí mám, hlavně díky téměř každodennímu cestování metrem do ateliérů Ulice, které jsou na opačném konci Prahy. Aktuálně jsem si koupila pár knížek, na které se těším – Svobodu od Jonathana Franzena, Finské pouto od Pekky Hiltunena či Pravdu o případu Harryho Queberta od Joëla Dickera, kterou právě finišuju. Čtu ráda a vášnivě. Když mě kniha zaujme, nejsem schopná ji odložit a za každou cenu se snažím najít si čas, abych si k ní mohla znovu sednout. Je to paradox, protože na konci dobré knihy je mi většinou líto, že příběh končí a já se musím rozloučit s postavami, které jsem si oblíbila.

Existuje pro vás něco jako vysněná práce? Projekt, na kterém byste chtěla pracovat?
To neprozradím. :)

Co podle vás dnes český divák od nekonečného seriálu, jako je Ulice, očekává?
Myslím si, že neočekává žádné pohádky, naopak má rád, když příběhy stojí na reálných základech a připomínají mu jeho vlastní život. Zároveň si chce u sledování Ulice oddechnout a zasmát se. Podstatné je, aby ho příběhy jeho oblíbených postav zajímaly a bavily – sleduje vlastně jejich život ve všech jeho podobách a se všemi přešlapy, úspěchy, silnými momenty i kotrmelci. Je to vlastně jako s dobrou knihou – když vás postavy a to, co prožívají, baví, nechcete, aby jejich příběh skončil. Naopak, přejete si jej sledovat dále. A to Ulice svým divákům ráda dopřeje.

Sledujete i zahraniční televizní tvorbu? Zaujal vás v poslední době ve světě nějaký seriál či minisérie?
Přiznám se, že na to nemám příliš čas. Naposledy jsem ujela na mateřské, když jsem byla se synem doma, na seriálech Californication, IT Crowd, The Big Bang Theory a How I Met Your Mother. Ale to už je nějaký ten rok zpátky.

Hodně se mluví o krizi českého filmu, lidé málo chodí do kina, vstupenky jsou drahé. Vnímáte podobný problém i u televizní tvorby? Nebo je trend opačný?
Nemám ten pocit, naopak. Televize – častokrát i dvě – jsou běžnou součástí českých domácností. Každý divák si může vybrat pořad, který se mu líbí a který mu nejvíc sedne, protože nabídka je široká – a platí to i pro původní českou produkci. Ostatně, potvrzují to i čísla sledovanosti.